II. ÚS 1611/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

II.ÚS 1611/11 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 3. 2011 ve věci sp. zn. 6 Ec 408/2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Napadeným rozsudkem uložil okresní soud stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1.012,- Kč s příslušenstvím; současně jej zavázal k úhradě nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá v souvislosti s napadeným rozsudkem celou řadu pochybení, jejichž celkový výčet není na tomto místě nutno detailně rekapitulovat (pouze pro ilustraci je možno uvést např. stěžovatelovu námitku č. 16: „Je lživé rozhodnutí doručujícího orgánu o tom, že písemnost byla připravena k vyzvednutí na poště v místě, kde je stěžovatel osobou neznámého pobytu“); většina těchto námitek směřuje k tvrzeným pochybením při doručování, zbývající potom zpochybňují korektnost nalézacím soudem prováděného dokazování, respektive správnost z něj odvozených skutkových závěrů. Nadto poukazuje stěžovatel na porušení ustanovení § 115 občanského soudního řádu, čímž mělo být konsekventně porušeno jeho právo být slyšen a efektivně vystupovat v soudním řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Návrhy „zjevně neopodstatněné“ představují návrhy, o jejichž „nepřijatelnosti“ je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí nalézacího soudu v tzv. bagatelní věci, u níž zákonodárce vyloučil použitelnost řádného opravného prostředku, tedy odvolání. Stěžovatel tudíž podává ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v ex lege jedno-instančním řízení, přičemž ale argumentačně – převážně – setrvává na rovině práva podústavního. Jeho podání je tak třeba považovat bez dalšího za zjevně neopodstatněné, neboť se u soudního orgánu ochrany ústavnosti domáhá ve své podstatně toliko běžného instančního přezkumu, k němuž nejsou obecné soudy povolány, a tím méně (argumentem a minori ad maius) k němu může být povolán Ústavní soud.

Namítá-li přitom stěžovatel porušení práva být slyšen a vystupovat efektivně před nalézacím soudem, jeví se toto tvrzením bez dalšího nepřípadným, je-li v odůvodnění napadeného rozsudku – a stěžovatel s tím v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje – uvedeno, že se stěžovatel k jednání nařízenému na den 22. 3. 2011 „omluvil a vyslovil souhlas s tím, aby soud věc projednal v jeho nepřítomnosti“.

Pouze nad rámec je nutno vyjádřit pochybnosti, zda byl v posuzované věci naplněn smysl a účel ustanovení zákona o Ústavním soudu, jež stanovují povinné právní zastoupení stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel si sice formálně zajistil zastoupení advokátem z řad České advokátní komory, z obsahu posuzované ústavní stížnosti nicméně vyplývá, že zmocněný advokát pouze použil stěžovatelem připravený text stížnosti. Je tedy zjevné, že stěžovatel je advokátem – alespoň ve fázi „sepsání“ ústavní stížnosti – zastoupen jen pro forma, mohla by proto být odmítnuta projednávaná ústavní stížnost i pro její vady ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 ve věci sp. zn. II. ÚS 3350/10 – usnesení v jiné stěžovatelově věci).

Ústavní soud proto shledal stěžovatelovu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez jednání odmítl. Odmítnut musel být i stěžovatelův návrh na „přiznání náhrady všech nákladů řízení“, neboť k takovému výroku není Ústavní soud příslušný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu; měl-li přitom stěžovatel v úmyslu požádat o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, potom k takovému postupu není z povahy věci u odmítnuté ústavní stížnosti prostor; vyloučen je tím pádem i postup dle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu