II. ÚS 1594/07 #1Nález ÚS ze dne 08.11.2007 Počátek doby omezení osobní svobody

Pro závěr Ústavního soudu je rozhodující, že ani po doplnění dokazování, které provedl krajský soud, nebyly odstraněny pochybnosti, že minimálně od okamžiku, kdy policie získala souhlas státního zástupce k zadržení stěžovatele, nepostupovala účelově a formálně ho nezadržela jen proto, že se stejně nacházel v její dispozici, a pokud by se z ní chtěl vzdálit, mohla ho ihned zadržet. Tímto postupem si tak prodlužovala lhůtu zadržení přes zákonem stanovenou mez. Takový postup je obcházením zákona, který stanoví maximální dobu zadržení na 48 hodin. Omezováním osobní svobody nad rámec zákonem stanovené hranice došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, které je zakotveno v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně a zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Jestliže se policie rozhodla podezřelou osobu zadržet, pro zadržení byly splněny všechny zákonem požadované náležitosti a tato osoba se nacházela v dispozici policie, je nepřípustným prodlužováním doby zadržení, jestliže se formální úkon seznámení s důvody zadržení neprovede ihned, aniž pro odklad tohoto úkonu byly rozumné důvody.

II.ÚS 1594/07 ze dne 8. 11. 2007

N 187/47 SbNU 449

Počátek doby omezení osobní svobody

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1594/07 ve věci ústavní stížnosti V. E. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. 11 To 83/2007, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vzetí stěžovatele do vazby, a proti postupu při shromažďování důkazů v trestním řízení vedeném proti stěžovateli.

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. 11 To 83/2007 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se bez zastoupení advokátem obrátil na Ústavní soud s vlastnoručně sepsaným podáním, které označil jako stížnost na neoprávněné věznění, porušování lidských práv a na neoprávněné podání obžaloby. Ústavním soudem byl proto vyzván k odstranění vady podání, které spočívalo jednak v tom, že nabyl zastoupen advokátem, a dále nebyla připojena kopie rozhodnutí, proti kterému podání směřovalo. Ještě předtím, než byla stěžovateli doručena výzva k odstranění vad, zaslal Ústavnímu soudu další podání, které označil jako doplnění předchozího podání. Na výzvu k odstranění vad pak reagoval dopisem ze dne 30. 7. 2007, ve kterém s ohledem na období dovolených požádal o prodloužení lhůty k zajištění advokáta. Byla mu proto poskytnuta další 30 denní lhůta, ve které advokát zastupující stěžovatele podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2007 upravil návrh stěžovatele tak, že splňoval po formální stránce náležitosti ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 530/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 6), kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 11 To 240/2006. Tímto rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové potvrdil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2006 č. j. 0 Nt 724/2006-8, jímž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby. V tomto řízení stěžovatel namítal, že ve skutečnosti byl omezován na osobní svobodě prakticky již od okamžiku, kdy se dostavil k provádění domovní prohlídky, tedy již od 13:30 dne 21. 4. 2006, a nikoliv až od 22:00 hodin, což je čas, který je uveden v protokolu o zadržení. Zásadní problém, o který ve stížnosti jde, tkví v okolnosti, že návrh na vzetí do vazby byl podán až dne 23. 4. 2006 ve 21:05 hod., a stěžovatel tvrdí, že se tak stalo již po uplynutí zákonné lhůty, a že měl tudíž být propuštěn na svobodu. V rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové napadeném touto ústavní stížností tak spatřuje porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti se domáhá jednak zrušení napadeného rozhodnutí a jednak výroku, že v období od 11. 1. 2007 do 14. 3. 2007 bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 5 Listiny.

Stěžovatel dále namítá vady trestního řízení a tvrdí, že v jeho věci dochází k porušování procesních předpisů, a zejména polemizuje s účastí společnosti DEKONTA, a. s., která se podílí na zpracovávání podkladů pro trestní řízení, ačkoliv jde o jeho konkurenta v oblasti podnikání likvidace nebezpečných odpadů. Tím podle jeho názoru dochází k porušování jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a dále si pro věcné posouzení obsahu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nt 724/2006, který se týkal rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby.

Krajský soud v Hradci Králové se prostřednictvím předsedy senátu, který v napadené věci rozhodoval, vyjádřil tak, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vychází z řádně zjištěných a prověřených podkladů z přípravného řízení, a proto má za to, že je správné, a odvolal se na jeho odůvodnění, ke kterému nemá, co by navíc dodal.

Krajské státní zastupitelství sdělilo, že se k obsahu ústavní stížnosti vyjadřovat nebude.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nt 724/06 Ústavní soud zjistil, že krajský soud si po obdržení nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 530/06 ze dne 11. 1. 2007 vyžádal součinnost krajského státního zastupitelství k opatření podkladů pro nové rozhodnutí. Ve spise se pak nachází vyjádření tohoto státního zastupitelství, ve kterém se popisuje průběh domovní prohlídky prováděné dne 21. 4. 2006 za osobní účasti stěžovatele, a to z hlediska omezení jeho osobní svobody. Uvádí se zde, že stěžovatel nebyl nijak omezován ve svobodě pohybu, což je dokumentováno především vyjádřením policistů provádějících domovní prohlídku. Odkazuje se zde dále na výpověď svědkyně R. J. ze dne 18. 5. 2006, která byla přiložena a v níž mimo jiné uvedla na dotaz obhájce stěžovatele doslova toto: "Po příjezdu policie nám bylo řečeno, aby jsme zůstali na místě, není mně nic známo, že by pan E. byl omezen na pohybu, pohyboval se s policií po objektu, v té době jsem s ním nemluvila.". Dále je zde založena kopie protokolu o zadržení podezřelé osoby, ve kterém se uvádí, že k zadržení došlo dne 21. 4. 2006 ve 22:00 hod. po předchozím souhlasu krajského státního zástupce v Hradci Králové, který byl udělen dne 21. 4. 2006 v 19:55 hod. Protokol je podepsán stěžovatelem bez jakékoliv poznámky.

Ještě předtím než se Ústavní soud začne zabývat podstatou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti návrhu. Stěžovatel kromě toho, že se domáhá zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se současně domáhá výroku, že držením ve vazbě v období od 11. 1. 2007 do 14. 3. 2007 bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny. Podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") platí, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Z tohoto ustanovení vyplývá, že uvedený návrh je nepřípustný, neboť zákon o Ústavním soudu, jde-li o zásah do ústavně zaručených práv spočívající v rozhodnutí, umožňuje toliko zrušení takového rozhodnutí. Postup podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) je pak možný, jen jde-li o jiný zásah, než je rozhodnutí. Navíc v tomto případě se stěžovatel domáhá zrušení pouze rozhodnutí odvolacího soudu, takže případným výrokem o jeho zrušení řízení nekončí, neboť stále zůstává v platnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, a případným pozitivním rozhodnutím Ústavního soudu se věc vrací do stadia řízení před odvolacím soudem po podání stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí. V této části proto musela být stížnost odmítnuta jako nepřípustná.

Stěžovatel se dále domáhá výroku, že shromažďováním důkazů soukromými subjekty v trestním řízení vedeném proti němu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel se tímto výrokem ve skutečnosti na Ústavním soudu domáhá, aby v probíhajícím trestním řízení přezkoumával postup orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud však s ohledem na zásadu subsidiarity zásadně nezasahuje do probíhajícího řízení, trestní řízení nevyjímaje. Ostatně povinnost šetřit ústavně chráněná práva mají všechny orgány činné v trestním řízení. Ustanovení čl. 4 a 95 Ústavy České republiky kromě toho výslovně zavazují soudní moc k ochraně základních práv. Proto zásah ze strany Ústavního soudu přichází do úvahy až po vyčerpání všech prostředků ochrany základních práv, mezi které patří řádné a mimořádné opravné prostředky (jinak viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). I v této části proto musela být stížnost odmítnuta jako nepřípustná.

Jinak Ústavní soud nahlíží na oprávněnost ústavní stížnosti, pokud směřuje proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu a je navrhováno jeho zrušení. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 530/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 6) uvedl: "Pro určení doby, od kdy byla osobní svoboda skutečně omezena, nemůže být rozhodující až datum a čas sepsání protokolu o zadržení podezřelé osoby. Posunem doby sepsání protokolu o zadržení podezřelého nelze fakticky prodlužovat dobu omezení osobní svobody nad nepřekročitelný limit uvedený v § 76 odst. 4 trestního řádu.". Současně k tomu dodal, že je věcí obecných soudů provést v případě pochybností o počátku skutečného omezení osobní svobody z úřední povinnosti důkazy tak, aby byl tento údaj objektivně zjištěn.

Tento závěr Ústavního soudu vycházel ze zjištění, že v daném případě jsou přinejmenším pochybnosti ohledně skutečnosti, od kdy byla osobní svoboda stěžovatele skutečně omezena. V předchozím rozhodnutí uvedl, že pro určení tohoto okamžiku nemůže být rozhodující až datum a čas sepsání protokolu o zadržení stěžovatele jako osoby podezřelé, tj. 21. 4. 2006 ve 22:00 hodin, z něhož vychází i podnět policejního komisaře ÚOOZ k návrhu na vzetí stěžovatele do vazby a posléze i samotný návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby, doručený Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 23. 4. 2006 ve 21:05 hodin. Již po udělení předchozího souhlasu státním zástupcem k zadržení byly splněny všechny zákonné podmínky tohoto zajišťovacího úkonu, který byl vzápětí realizován, tedy v návaznosti na poskytnutý souhlas bez toho, že by byl stěžovatel v době od 21. 4. 2006 19:52 hodin (eventuálně i dříve) do 21. 4. 2006 22:00 hodin na svobodě. Ústavní soud za této situace dovodil, že nebylo žádného důvodu otálet se zadržením stěžovatele více jak dvě hodiny po telefonickém udělení předchozího souhlasu s jeho zadržením. V opačném případě by bylo možné posunem doby sepsání protokolu o zadržení podezřelého vzhledem ke skutečnému omezení na jeho osobní svobodě, k němuž došlo dříve, fakticky prodlužovat dobu tohoto omezení nad nepřekročitelný limit uvedený v § 76 odst. 4 trestního řádu (48 hodin).

Krajskýsoud v napadeném rozhodnutí k této problematice uvedl, že zastává stanovisko, podle něhož samotný okamžik udělení předchozího souhlasu státním zástupcem sám o sobě automaticky neznamená okamžik, od kterého je nutné započítat počátek omezení osobní svobody, mající význam pro rozhodnutí o počátku vazby. K tomu lze dodat, že Ústavní soud nic takového ve svém předchozím rozhodnutí nevyslovil. Jasně však naznačil, že nebylo nijak doloženo, proč bylo otáleno s formálním sdělením stěžovateli, že je zadržen v situaci, kdy se v okamžiku udělení souhlasu státního zástupce s jeho zadržením nacházel v disposici policie, a že v tomto postupu lze spatřovat záměr prodloužit skutečnou dobu zadržení za zákonnou hranici stanovenou ustanovením § 77 odst. 1 trestního řádu. Tato okolnost nebyla uspokojivě vysvětlena ani důkazy, které si soud opatřil pro své nové rozhodnutí. Veškerá argumentace se vyčerpává sdělením, že stěžovatel měl možnost se svobodně pohybovat až do okamžiku, kdy byl formálně zadržen. Měl sice možnost se pohybovat po objektu, ve kterém se prováděla domovní prohlídka, ale jak vyplývá ze stanoviska krajského státního zastupitelství ze dne 28. 2. 2007 č. j. 1 KZV 49/2006-111, které je na č. l. 49 spisu sp. zn. 0 Nt 724/2006, pokud by se pokusil svobodně vzdálit, mohl být zadržen dříve, než se tak stalo formálně.

Z podkladů, které sisoud pro své nové rozhodnutí opatřil, vyplývá, že policie byla rozhodnuta stěžovatele zadržet a omezit ho tak na svobodě a zřejmě by tak učinila, i kdyby k tomu neměla souhlas státního zástupce. Pak tím spíše nebyl důvod tento úkon odkládat v okamžiku, kdy již takový souhlas měla. V této souvislosti přitom nelze přehlédnout výpověď svědkyně R. J., na kterou se odvolává soud ve svém rozhodnutí a na kterou se odvolával i krajský státní zástupce ve svém výše citovaném stanovisku jako na důkaz o tom, že se stěžovatel mohl pohybovat svobodně. Jmenovaná uvedla, že policie jim po příjezdu do objektu sdělila, aby zůstali na místě, a teprve v další části své výpovědi uvedla, že jí není známo, že by stěžovatel byl omezen v pohybu, každopádně se pohyboval s policií po objektu. Pak je ale otázka, co vlastně tato svědkyně rozuměla pod pojmem "omezen na pohybu", protože samotný fakt, že se někdo pohyboval za doprovodu policie, za omezení pohybu nepovažovala.

Pro závěr Ústavníhosoudu je rozhodující, že ani po doplnění dokazování, které provedl Krajský soud v Hradci Králové, nebyly odstraněny pochybnosti, že minimálně od okamžiku, kdy policie získala souhlas státního zástupce k zadržení stěžovatele, nepostupovala účelově a formálně ho nezadržela jen proto, že se stejně nacházel v její dispozici, a pokud by se z ní chtěl vzdálit, mohla ho ihned zadržet. Tímto postupem si tak prodlužovala lhůtu zadržení přes zákonem stanovenou mez. Takový postup je obcházením zákona, který stanoví maximální dobu zadržení na 48 hodin. Omezováním osobní svobody nad rámec zákonem stanovené hranice došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, které je zakotveno v čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně a zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Jestliže se policie rozhodla podezřelou osobu zadržet, pro zadržení byly splněny všechny zákonem požadované náležitosti a tato osoba se nacházela v dispozici policie, je nepřípustným prodlužováním doby zadržení, jestliže se formální úkon seznámení s důvody zadržení neprovede ihned, aniž pro odklad tohoto úkonu byly rozumné důvody.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl, a to pro porušení čl. 8 odst. 3 Listiny a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dle petitu ústavní stížnosti) podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.