II. ÚS 1552/09 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2011

II.ÚS 1552/09 ze dne 24. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti AVM CORP., a.s., sídlem Ústí nad Labem, Pařížská 538/19, zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2006 ve věci sp. zn. 43 Cm 267/2001, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006 ve věci sp. zn. 15 Cmo 117/2006 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009 ve věci sp. zn. 29 Cdo 407/2007, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušeno její právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví, tedy základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rubrikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala určení, že má za úpadkyní - společností UNIVERSAL BANKA, a.s. (dále jen "úpadkyně" nebo "žalovaná") pohledávku ve výši 105.102.910,54 Kč jako pohledávku ve II. třídě věřitelů. Rozsudek nalézacího soudu shora uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil a následné dovolání bylo Nejvyšším soudem napadeným rozsudkem zamítnuto.

Stěžovatelka uzavřela s žalovanou dne 30. 12. 1994 nájemní smlouvu na nebytové prostory, jež byla uzavřena na dobu deseti let. Jelikož v průběhu nájmu přestala žalovaná platit sjednané nájemné a úhrady za energie, vypověděla stěžovatelka (ve smyslu § 9 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor) ke dni 31. 3. 1999 předmětnou nájemní smlouvu. Protože stěžovatelka byla nucena pronajímat dané nebytové prostory v důsledku porušení nájemní smlouvy ze strany úpadkyně ode dne 1. 4. 1999 jiným nájemcům než žalované za nižší nájemné, přihlásila vypočítaný rozdíl (nájemné, jež měla dle smlouvy vybrat od žalované minus nájemné, jež v období od 1. 4. 1999 do 31. 12. 2004 skutečně vybrala) do konkursního řízení prohlášeného na majetek úpadkyně. Při přezkumném jednání správce konkursní podstaty tuto přihlášenou pohledávku popřel, a proto stěžovatelka vyvolala incidenční spor, o němž rozhodly obecné soudy shora uvedenými rozsudky.

V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že sice dospěl k závěru, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání a že stěžovatelce vznikla škoda, nedovodil však existenci příčinné souvislosti mezi touto škodou a jednáním žalované. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ukončení předmětného nájemního vztahu je nutno vnímat jako přímý následek protiprávního jednání žalované, kteréžto nemůže požívat ochrany, kterou je třeba naopak poskytnout tomu, vůči němuž toto protiprávní jednání směřuje, v daném případě tedy bylo třeba poskytnout ochranu stěžovatelce. Neučinily-li tak obecné soudy, dopustily se dle míně stěžovatelky porušení jejích základních práva zaručených jí Listinou.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí pouze v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu není zajišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Podstatou ústavní stížnosti - jako jediná artikulovaná, respektive interpretovatelná námitka - je stěžovatelčin nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu, že mezi zjištěným porušením právní povinnosti (řádným placením nájemného a s ním souvisejících plateb žalovanou) a vzniklou škodou (ušlý zisk stěžovatelky) neexistuje příčinná souvislost. Uvedený nesouhlas vtěluje stěžovatelka do ústavní stížnosti, aniž by si zjevně uvědomovala, že smyslem a sledovaným cílem institutu ústavní stížnosti není kontrola správnosti rozhodnutí vydaných obecnými soudy, nýbrž jen a pouze ochrana proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo porušeno některé ústavně chráněné základní právo či svoboda. Tuto skutečnost stěžovatelka ovšem přehlíží a brojí proti napadeným rozsudkům toliko "instančně", aniž by předkládala nějaké relevantní ústavněprávní argumenty (tvrzení o porušení práva na soudní ochranu a vlastnického práva bez dalšího ústavněprávní argumentaci nezakládá). Jelikož jediným kritériem důvodnosti ústavní stížnosti je indikace porušení některého ústavně chráněného práva či svobody, faktická absence ústavněprávní argumentace posouvá posuzovanou ústavní stížnost do kategorie návrhů zjevně neopodstatněných.

Stěžovatelka tvrdí porušení práva na soudní ochranu, ve své podstatě ale pouze zpochybňuje správnost napadených rozsudků. Správnost však (viz výše) není kritériem důvodnosti ústavní stížnosti, tím by mohla být případně pouze taková nesprávnost, jež by byla důsledkem svévolného hodnocení důkazů či právního posouzení věci (v podobě zjevně excesivní interpretace rozhodných právních norem); nic takového nicméně stěžovatelka netvrdí a ani Ústavní soud v odůvodnění napadených rozsudků naznačené porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny neshledal. Porušení práva na spravedlivý proces se proto stěžovatelce prokázat nepodařilo. Poněvadž stěžovatelkou dále uváděné vlastnické právo mohlo být z povahy věci v kontextu posuzované ústavní stížnosti porušeno pouze v důsledku porušení práva na soudní ochranu, je možno konstatovat, že ani vlastnické právo nebylo v projednávané věci napadenými rozsudky zasaženo.

Pouze nad rozhodný rámec posouzení opodstatněnosti dané ústavní stížnosti je možno poznamenat, že navzdory dílčím interpretačním disonancím se obecné soudy všech instancí v posuzované věci shodly na závěru, že stěžovatelce nárok na náhradu škody, jenž by mohl představovat uznatelnou pohledávku za úpadkyní v probíhajícím konkursním řízení, jednoznačně přiznat nelze. Obecné soudy sice k tomuto závěru dospěly různými cestami (nalézací soud mj. poukazoval na personální propojení stěžovatelky a úpadkyně v osobě JUDr. F. H., odvolací soud akcentoval pětinásobnou výši předmětného nájemného ve srovnání s obvyklým tržním nájemným a dovolací soud připomněl, že stěžovatelka zaměňuje příčinnou souvislost se souvislostí čistě časovou), ústavně konformní průběh (stěžovatelkou ani netvrzený) a výsledek dané věci to ovšem nikterak nezpochybňuje.

Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozsudcích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Ústí nad Labem, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu