II. ÚS 1542/07 #1Nález ÚS ze dne 18.10.2007 K důvodům předběžné vazby dle § 396 odst. 1 trestního řádu

Obecný soud porušil čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když v důsledku svého postupu omezil stěžovatele na osobní svobodě. Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno.

Odůvodnění rozhodnutí, které staví obavu z útěku stěžovatele toliko na faktu, že se svým pobytem mimo území Ruské federace vyhýbá tam vedenému trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné. Obavy z útěku z uvedeného důvodu oslabuje přinejmenším fakt, že mezinárodní zatýkací rozkaz byl vydán dne 6. 9. 2005, přičemž stěžovatel i po tomto datu na území republiky setrval. Pokud by totiž Ústavní soud takové odůvodnění akceptoval, musel by - ad absurdum - dospět k obecnému právnímu názoru, že důvody pro předběžnou vazbu u osoby, jíž byla udělena tzv. překážka vycestování, nyní doplňková ochrana, neboť jí hrozí nelidské či ponižující zacházení v rámci trestního řízení, o jehož existenci je osoba informována, a z těchto důvodů se uchýlila na území jiného státu, jsou splněny vždy, bez ohledu na poměry, v jakých dosud na území České republiky žila, jinými slovy, že je vazba za těchto okolností bez dalšího obligatorní. Takový právní názor je z ústavněprávního hlediska neudržitelný, neboť nekoresponduje se smyslem čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího osobní svobodu. Skutečnost, že vzetí do předběžné vazby je institutem fakultativním, ostatně potvrzuje i právní doktrína.

II.ÚS 1542/07 ze dne 18. 10. 2007

N 166/47 SbNU 185

K důvodům předběžné vazby dle § 396 odst. 1 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 18. října 2007 sp. zn. II. ÚS 1542/07 ve věci ústavní stížnosti I. I. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 2 To 45/2007, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o jeho vzetí do vydávací vazby.

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 2 To 45/2007 došlo k porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když v důsledku svého postupu soud omezil stěžovatele na osobní svobodě.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, která vyhovuje požadovaným formálním podmínkám, domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci uvedeného v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl. 3 odst. 3, čl. 36, čl. 43 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 3 Nt 105/2007 vydal usnesení, jímž stěžovatele k návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě vzal do předběžné vazby. Soud zjistil, že příslušným soudem v Ruské federaci byl na stěžovatele dne 6. 9. 2005 vydán mezinárodní zatýkací rozkaz pro trestné činy podvodu a zpronevěry dle trestního zákona Ruské federace. Stěžovatel měl podle uvedeného zatýkacího rozkazu v roce 1997 jako ředitel banky Moscow Imnovatsionny BANK spolu s A. G. G., který byl ředitelem banky UNICOM BANK v Moskvě, přesvědčit pracovníky ruského ministerstva financí k převodu finanční částky ve výši 231 000 000 USD ve prospěch leteckého podniku v Moskvě, určené na konstrukci nových letadel typu Mig 29. Peníze si však měli oba jmenovaní přivlastnit tím způsobem, že je převedli na své bankovní účty za účelem nákupu státních obligací ve prospěch uvedeného podniku. Obligace však údajně nenakoupili a tuto finanční částku převedli na účty v bankách různých zemí, aby je následně v hotovosti vybrali.

Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 2 To 45/2007 zamítl.

Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního soudu ústavní stížností. Uvádí, že dne 30. 9. 1999 podal žádost o přiznání postavení uprchlíka na území České republiky. Své trestní stíhání v Ruské federaci označil za nezákonné a podklady k němu za vykonstruované. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 14. 7. 2003 mu azyl udělen nebyl, současně bylo rozhodnuto, že u stěžovatele je dána překážka vycestování podle § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v tehdy platném znění. Městský soud v Praze k žalobě stěžovatele mimo jiné uvedl, že dostatečnou ochranu před porušováním stěžovatelových práv v rámci trestního řízení vedeného v Ruské federaci mu poskytuje právě zmíněná překážka vycestování a že tyto skutečnosti nemohou být důvodem pro poskytnutí azylu. Obdobné závěry vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozsudku, kterým kasační stížnost zamítl. Ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud nálezem ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. IV. 553/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 17) zamítl.

Stěžovatel podrobně rozvádí postup orgánů Ruské federace v rámci jeho trestního stíhání, které započalo v roce 1998. Uvádí, že dne 21. 3. 1998, kdy plánoval výjezd z Ruské federace, byl na hranicích s Ukrajinou zadržen. Dne 30. 1. 1998 bylo údajně vydáno usnesení o jeho stíhání a až dne 24. 3. 1998 s ním byl seznámen. Dokumenty údajně byly v průběhu řízení měněny. Stěžovatel tvrdí, že byl fyzicky a psychicky týrán a jemu i jeho rodině bylo vyhrožováno zabitím. Vyšetřování pokračovalo přes jeho kritický zdravotní stav. Ode dne 30. 1. 1998 stěžovatel údajně pobýval ve vazbě, aniž by o tom rozhodl soud. Stěžovatel nesouhlasí s trestním obviněním, jak je specifikováno v popisu národní ústředny Interpolu Policejního prezídia České republiky. Své názory v tomto směru dále rozvádí.

Stěžovatel žije od podání žádosti o azyl v České republice, nejprve jako žadatel o azyl, následně na základě udělené překážky vycestování. Naposledy si pobyt prodloužil v červnu 2006 do června 2007. Během svého pobytu stěžovatel vydal řadu publikací, zejména knihy nazvané "Mělo by to být jinak" a "Zavrhuji Tě, Jotenheimen", které získaly velký ohlas především v řadách ruské emigrace.

Stěžovatel se údajně v České republice zdržoval na stálé adrese a byl orgánům veřejné moci k dispozici. Dne 14. 5. 1999 vydalo Ministerstvo práce a sociálního rozvoje Ruské federace rozhodnutí o stěžovatelově invaliditě. V dubnu 2006 byl stěžovatel hospitalizován na neurologické klinice v Praze, kde byl údajně zdokumentován jeho kritický zdravotní stav. Stěžovatel byl propuštěn na revers.

V souvislosti s poslední novelou zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, provedenou zákonem č. 165/2006 Sb., došlo k transformaci institutu překážky vycestování do tzv. doplňkové ochrany. Na doporučení pracovníků Ministerstva vnitra České republiky se stěžovatel odebral do utečeneckého tábora Vyšní Lhoty za účelem upravení svého pobytu na území České republiky podle nového znění azylového zákona. Zde byl dne 27. 3. 2007 zbaven osobní svobody a vydán policii. V této době stěžovatel policejnímu orgánu sdělil, že si volí JUDr. T. T., Ph.D., svým obhájcem. Dne 29. 3. 2007 v 9.30 hod. byl obhájce telefonicky vyrozuměn o tom, že tentýž den dopoledne se koná u Krajského soudu v Ostravě jednání o vzetí do vazby. Obhájce stěžovatele se však v uvedenou dobu nacházel na jednání v okrese Mělník a nebylo v jeho silách, aby se v požadovaném termínu do Ostravy dostavil, navíc by beztak nebyl schopen komplikovanou problematiku v tak krátké době nastudovat. Ostatně ani přítomná právní zástupkyně stěžovatele nemohla obhajobu stěžovatele řádně vykonávat. Stěžovateli tak bylo odepřeno řádné právní zastoupení.

Dne 29. 3. 2007 Krajský soud v Ostravě vydal usnesení sp. zn. 3 Nt 105/2007, kterým stěžovatele vzal do předběžné vazby, neboť na stěžovatele měl být vydán zatýkací rozkaz. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že je důvod předběžné vazby v jeho případě splněn. Do České republiky se uchýlil s jasným cílem žádat zde o politický azyl. Po celou dobu, co na území republiky pobývá, necestoval do zahraničí. Informace o vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu a žádosti o vydání byla pro něj další pobídkou v úsilí o získání azylu v České republice, nikoliv impuls k útěku z České republiky do další země. S postavením žadatele o udělení mezinárodní ochrany je spojena celá řada povinností, mimo jiné povinnost hlášení místa pobytu na oddělení cizinecké policie, pravidelné obnovování víza apod. Stěžovatel v tomto směru připomíná judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nárokům na odůvodnění vazebních rozhodnutí. K argumentaci vrchního soudu připomíná, že osoba s doplňkovou ochranou nikdy z principu věci nemůže být k dispozici orgánům trestního řízení v jiné zemi, když právě z tohoto důvodu o ochranu v jiném státě žádá.

Stěžovatel dále uvádí, že překážka vycestování, resp. doplňková ochrana, která mu byla udělena, je podle jeho názoru překážkou pro vydání do cizího státu za účelem trestního stíhání. I z tohoto důvodu stěžovatel považuje vazbu za nezákonnou. Dále tvrdí, že obvinění v jeho věci vydané v Ruské federaci je nesmyslné a politicky motivované. Stěžovatel má proto obavu z pronásledování pro zastávání svých politických názorů, které zveřejnil ve výše uvedených publikacích. Obecné soudy se však existencí podmínek pro jeho vydání nikterak nezabývaly.

Závěrem stěžovatel připomíná, že byl držen ve vazbě v době, kdy jeho zdravotní stav byl velmi vážný a pobyt ve věznici jej mohl kdykoli ohrozit na životě. Stížnostem v tomto smyslu údajně nebylo vyhověno a stěžovatel nebyl náležitě ošetřen, což jeho zdravotní stav zhoršilo.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

Vrchní soud v Olomouci nesouhlasí se závěry ústavní stížnosti. Doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu podle jeho názoru není překážkou případného vydání na základě žádosti Ruské federace pro popsanou trestnou činnost. Námitka, že se stěžovatelův obhájce, vzhledem ke krátkosti doby mezi vyrozuměním a rozhodováním o vzetí stěžovatele do předběžné vazby, nemohl seznámit s příslušnou problematikou a být přítomen výslechu, směřuje proti smyslu zákonné úpravy týkající se rozhodování o vzetí do vazby. Podle ní je nutné postupovat operativně a urychleně a obhájci tak nelze garantovat lhůtu na přípravu k úkonu spočívajícímu ve výslechu osoby, o jejíž vzetí do vazby jde. Případné dodatečné námitky obhájce může uplatnit v rámci podané stížnosti. K zásadním námitkám ohledně důvodů pro předběžnou vazbu účastník uvádí, že v úvodní fázi řízení, kdy je o vazbě rozhodováno, bývají k dispozici zpravidla pouze informace, které příslušná osoba sdělí při výslechu, a údaje plynoucí z mezinárodního zatykače. Údaje, které stěžovatel o sobě uvedl, nebyly s to bez jejich dalšího prověření zpochybnit závěr o obavě z útěku stěžovatele s ohledem na závěry uvedené v napadeném usnesení i s ohledem na skutečnost, kterou ostatně uvedl sám stěžovatel, totiž že se na území České republiky uchýlil ve snaze získat zde politický azyl, jinými slovy, ve snaze vyhnout se trestním stíhání na území Ruské federace. Na tvrzení stěžovatele nelze podle názoru účastníka jednostranně přistoupit, ale je nutné zohlednit i možnost, že je stěžovatel ve skutečnosti oprávněně trestně stíhán na území Ruské federace pro velmi závažnou majetkovou trestnou činnost s celkovou škodou cca 230 mil. USD, přičemž případný zisk z této trestné činnosti by stěžovatel potenciálně mohl užít ke skrývání se před trestním stíháním, případně k vycestování z území našeho státu. V této souvislosti nelze souhlasit s argumentem stěžovatele, že dosavadní právní režim, v jakém se na našem území zdržuje, prakticky tuto možnost vylučuje. Vrchní soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Pokud stěžovatel vede v ústavní stížnosti polemiku s obsahem trestního obvinění, jak je uvedeno v popisu Národní ústředny Interpolu Policejního prezídia České republiky, a vyslovuje přesvědčení, že jeho vydání do Ruska je nepřípustné podle § 393 odst. 1 trestního řádu, pak Ústavní soud konstatuje, že tyto otázky jsou ve smyslu § 397 trestního řádu předmětem posouzení krajského soudu, který po skončení předběžného šetření rozhodne o tom, zda je vydání přípustné, a Ústavní soud nemůže obsah tohoto jeho rozhodnutí svým rozhodnutím předjímat. Pro úplnost lze dodat, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 9. 2007 sp. zn. 3 Nt 105/2007, které nabylo právní moci dne 19. 10. 2007, rozhodl, že vydání stěžovatele není z důvodu uvedeného v § 393 odst. 1 písm. b) trestního řádu přípustné, neboť mu byl rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, udělen azyl.

Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadenému usnesení obecného soudu spatřuje Ústavní soud ve tvrzení, že soudy řádně nezdůvodnily existenci důvodu předběžné vazby. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda tímto postupem nedošlo k dotčení ústavně zaručeného práva podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 24, str. 156).

Ústavní soud dále zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení § 125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17, str. 125).

Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.

Podle ustanovení § 396 odst. 1 trestního řádu, jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do předběžné vazby. Jediným důvodem, který je stanoven pro předběžnou vazbu, je obava z útěku vydávané osoby, která plyne ze skutečností, které byly zjištěny. Skutečnosti, které o tomto nebezpečí svědčí, mohou především vyplynout ze žádosti o uvalení předběžné vazby, kterou vznese cizozemský orgán. Dalším důležitým zdrojem poznatků o skutečnostech, které odůvodňují obavu z útěku osoby, je šetření příslušných útvarů Policie České republiky, přičemž je třeba zkoumat, jaké vazby má osoba k území České republiky, zda má zdroj obživy, rodinné zázemí, vztahy ke kriminogennímu prostředí v České republice, jaká je její kriminální minulost apod. (srov. Šámal, P., a kol.: Trestní řád. Komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, 2005, s. 2558).

V souzené věci napadené rozhodnutí obecného soudu z nastíněných ústavněprávních hledisek nemůže obstát.

Soud prvního stupně uvedl, že překážka vycestování ve smyslu § 91 azylového zákona ve znění účinném ke dni 14. 7. 2003 se vztahuje pouze na správní řízení a neomezuje orgány činné v trestním řízení v řízení extradičním. Mezinárodní zatýkací rozkaz ze dne 6. 9. 2005 byl vydán pro trestné činy, které připouštějí vydání jmenovaného do domovského státu. Uzavřel, že tyto okolnosti odůvodňují obavu z útěku stěžovatele.

Stěžovatel ve své stížnosti s tímto závěrem nesouhlasil. Podle jeho názoru v odůvodnění není uveden důvod, z něhož obavy z útěku plynou. Ve stížnosti mimo jiné zdůraznil, že na území České republiky legálně pobývá sedm a půl roku, nikdy nevycestoval do zahraničí, po celou dobu byl orgánům veřejné moci k dispozici, pracoval v Multikulturním centru Praha, dne 20. 11. 2006 dobrovolně svědčil na Policii České republiky, jeho zdravotní stav není dobrý, a přiložil potvrzení Multikulturního centra Praha z 3. 4. 2007, potvrzení Ministerstva práce a sociálního rozvoje Ruské federace dokládající jeho invaliditu, prohlášení manželů Mgr. O. a Mgr. M. H. z 20. 4. 2007 o tom, že s nimi stěžovatel žije v jedné rodině, kde plní roli dědečka jejich synovi, vyjádření Českého helsinského výboru ke stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby z 18. 4. 2007 a zprávu Amnesty International o stavu lidských práv v Ruské federaci ze dne 18. 4. 2007. Vrchní soud vyšel z údajů, které uvedl sám stěžovatel, totiž že je stěžovateli známo, že je proti němu v Ruské federaci vedeno trestní stíhání, že byl na něho vydán mezinárodní zatýkací rozkaz a žádost o vydání. Skutečnost, že o probíhajícím trestním řízení je stěžovatel informován a pro svůj pobyt na území České republiky nebyl dosažitelný orgánům trestního řízení Ruské federace, podle názoru soudu odůvodňuje obavy z útěku stěžovatele. Soud proto považoval obavy z útěku stěžovatele za opodstatněné a rozhodnutí o předběžné vazbě za obligatorní.

Jak bylo výše uvedeno, při zjišťování poznatků o skutečnostech, které odůvodňují obavu z útěku osoby, je nutno vedle informací plynoucích z dokumentů dodaných stranou, která se domáhá vydání osoby, zjišťovat i životní poměry osoby na území republiky. Vrchní soud však stěžovatelem tvrzené skutečnosti nikterak neprověřoval a bez dalšího šetření je nepovažoval za dostačující. K vyjádření Českého helsinského výboru a ke konečné zprávě Amnesty International pak nezaujal stanovisko žádné. Skutečnost, že v Ruské federaci je proti stěžovateli vedeno trestní řízení, je mu nepochybně známa, neboť do České republiky přicestoval s tím, že měl v úmyslu získat zde mezinárodní ochranu před údajným nelidským zacházením a mučením, kterému měl být, podle svých tvrzení, vystaven v jeho průběhu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 553/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 17). Ačkoli mu v době rozhodování o vazbě nebyl přiznán azyl, rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 14. 7. 2003 mu byla udělena překážka vycestování podle dříve účinného znění azylového zákona, neboť správní orgán učinil závěr, že nelze vyloučit, že po návratu do domovského státu by mu mohlo hrozit ponižující zacházení. Překážku vycestování, nyní tzv. doplňkovou ochranu, je namístě chápat jako mezinárodní ochranu nižšího řádu, než je azyl. Odůvodnění rozhodnutí, které staví obavu z útěku stěžovatele toliko na faktu, že se svým pobytem mimo území Ruské federace vyhýbá tam vedenému trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné. Obavy z útěku z uvedeného důvodu oslabuje přinejmenším fakt, že mezinárodní zatýkací rozkaz byl vydán dne 6. 9. 2005, přičemž stěžovatel i po tomto datu na území republiky setrval. Pokud by totiž Ústavní soud takové odůvodnění akceptoval, musel by - ad absurdum - dospět k obecnému právnímu názoru, že důvody pro předběžnou vazbu u osoby, jíž byla udělena tzv. překážka vycestování, nyní doplňková ochrana, neboť jí hrozí nelidské či ponižující zacházení v rámci trestního řízení, o jehož existenci je osoba informována, a z těchto důvodů se uchýlila na území jiného státu, jsou splněny vždy, bez ohledu na poměry, v jakých dosud na území České republiky žila, jinými slovy, že je vazba za těchto okolností bez dalšího obligatorní. Takový právní názor je z ústavněprávního hlediska neudržitelný, neboť nekoresponduje se smyslem čl. 8 Listiny, zaručujícího osobní svobodu. Skutečnost, že vzetí do předběžné vazby je institutem fakultativním, ostatně potvrzuje i právní doktrína (srov. Šámal, P., a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha, 2005, s. 2560).

Napadené usnesení obecnéhosoudu tak představuje ústavně nekonformní zásah do základních práv stěžovatele, neboť nerespektuje zásadu zdrženlivosti zásahů do základních ústavních práv, dovoditelnou též z ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, a přezkoumatelným způsobem - s ohledem na okolnosti souzené věci - nevysvětluje, z jakého konkrétního důvodu pramení obava, že stěžovatel uprchne (§ 396 odst. 1 trestního řádu).

Napadené usnesení Vrchníhosoudu v Olomouci je pro svoji nekonkrétnost nepřezkoumatelné, a tedy i protiústavní. Jeho vydáním obecný soud porušil čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše vyložených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl. Podle § 82 odst. 2 písm. a) téhož zákona vyslovil, že obecný soud porušil čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny, když v důsledku svého postupu omezil stěžovatele na osobní svobodě. Za této situace již Ústavní soud dále nezkoumal tvrzené porušení dalších ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť by to bylo nadbytečné.

S ohledem na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl propuštěn z předběžné vazby na svobodu a jeho osobní svoboda již tedy není napadeným rozhodnutím omezena, byla ústavní stížnost v části navrhující jeho zrušení v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavníhosoudu (srov. sp. zn. IV. ÚS 482/03, II. ÚS 503/05 a II. ÚS 336/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 92, svazek 45, nález č. 81, a svazek 44, nález č. 56) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V této části ústavní stížnost postrádá opodstatnění, protože zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by měl vliv na situaci stěžovatele.