II. ÚS 1530/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2015

II.ÚS 1530/14 ze dne 24. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Vlčka, zastoupeného JUDr. Václavem Caisem, advokátem AK se sídlem Mladenovova 3233, 143 00 Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. května 2013 č. j. 6 C 81/2009-228 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. června 2013 č. j. 7 Co 1353/2013-262, za účasti 1) Okresního soudu v Prachaticích a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. dubna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 3. května 2013 č. j. 6 C 81/2009-228 výrokem pod bodem I. zastavil řízení o zřízení věcného břemene nezbytné cesty. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 119,- Kč a výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Prachaticích na náhradě nákladů řízení částku 2.762,- Kč. Soud prvního stupně zastavil řízení podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Žalobce vzal žalobu zpět s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o uspořádání vztahů mezi nimi formou obligačního závazku, která sice není navrhovaným věcným břemenem, ale ve všech podstatných rysech je schopna věcné břemeno nahradit. Nákladové výroky soud odůvodnil tak, že za situace, kdy se účastníci ve věci dohodli mimosoudně, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 1 o. s. ř.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 17. června 2013 č. j. 7 Co 1353/2013-262 usnesení soudu prvního stupně ve výrocích pod body II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.550,- Kč.

Proti usnesení odvolacího podal žalovaný dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. ledna 2014 č. j. 22 Cdo 3455/2013-283 dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II.).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně rozhodly o nákladech řízení, když nesprávně posoudily otázku zavinění na zastavení řízení.

Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 146 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. a své rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodnil. Podle odvolacího soudu za situace, kdy účastníci si vzájemné vztahy k nemovitostem upravili smlouvou, je správný závěr soudu prvního stupně, že při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky je nutno postupovat toliko podle § 146 odst. 1 o. s. ř. Tento závěr odvolací soud nijak neodůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu shledává stěžovatel nelogickým a vnitřně rozporným.

Stěžovatel je přesvědčen, že v souzené věci se jedná o případ, na který dopadá ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Podle názoru stěžovatele žalobce tím, že vzal žalobu v celém rozsahu zpět, procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Odvolací soud měl proto odvolání stěžovatele jako žalovaného vyhovět a žalobci uložit podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. nahradit náklady řízení.

Rozhodování nalézacího a odvolacího soudu bylo podle názoru stěžovatele stiženo prvky svévole. Navíc oba soudy rozhodly v předmětné věci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti v důsledku zcela nedostatečného odůvodnění učiněných rozhodnutí.

Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání, podanou ústavní stížností nenapadá, dovolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že v dané věci šlo o analogickou situaci, jako kdyby řízení skončilo smírem.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudů obou stupňů o nákladech prvostupňového řízení, neboť soudy podle jeho názoru nesprávně posoudily otázku zavinění na zastavení řízení.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřisvědčil odvolateli, že by soud prvního stupně postupoval nesprávně, když neposoudil, který z účastníků procesně zastavení řízení zavinil. Odvolací soud poukázal na to, že před ustanovením § 146 odst. 2 je ještě ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které dopadá na ty případy, kdy žádnému z účastníků nelze procesní zavinění na zastavení řízení přičítat. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně dovodil, že o takový případ v této věci jde. Odvolatel, uvedl odvolací soud, ani nezpochybnil, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, která vzájemné vztahy, pokud se týká přístupu žalobce k jeho nemovitosti, upravuje. Jen okolnost, že nebylo zřízeno právo věcného břemene, ale došlo k jinému uspořádání vztahů, nemůže být podle odvolacího soudu posouzena jako okolnost, svědčící o tom, že to byl žalobce, který zastavení řízení procesně zavinil. Za této situace považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky je nutno postupovat podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či vybočujícími z ustálené judikatury.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu