II. ÚS 147/03Usnesení ÚS ze dne 03.06.2003

II.ÚS 147/03 ze dne 3. 6. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. R., zastoupeného JUDr. R. R., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2002, sp. zn. 1 To 1095/2002, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2002, sp. zn. 0 Nt 3529/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů o vzetí do vazby [§ 68 odst. 1 tr. řádu z důvodu § 67 písm. a), b), c) tr. řádu], totiž usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2002 (0 Nt 3529/2002), a s ním obsahově spojené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2002 (1 To 1095/2002) a tvrdil, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl.1 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny, když současně vytkl orgánům činným v jeho trestní věci, že rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna bez konkrétních skutečností zakládajících obavu z jednotlivých vazebních důvodů.

Stěžovatel považoval napadená rozhodnutí obecných soudů za nesprávná, nepřezkoumatelná a porušující jeho práva, kde obecný soud neuvedl žádné konkrétní skutečnosti zakládající obavu z jednotlivých vazebních důvodů, neboť dle jeho názoru konstatování, že je cizím státním příslušníkem bez trvalého pobytu na území ČR, občas jezdí do Jugoslávie, kde má rodiče a dítě, nezakládá žádný vazební důvod. Stěžovatel dále tvrdil, že odvolací soud doplnil svoje rozhodnutí o další skutečnosti, které byly nepravdivé, poškozující a zcela neobjektivně zjištěné (netrvání koluzního důvodu vazby). Stěžovatel dále argumentoval svými osobními i rodinnými poměry a s poukazem, že rozhodnutí obecných soudů o vazbě není v tomto případě podloženo vazebními důvody a současně jsou tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky a s mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2002, sp. zn. III. 121/02, na základě toho navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti, spisu Okresního soudu v Ostravě ( Nt 3529/2002) i vyjádření Okresního státního zastupitelství (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona) je patrno, že stěžovatel je stíhán pro organizátorství pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 10 odst. 1 písm. a), § 8 odst. 1, § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době roku 2002 navedl J. F., aby za úplatu 40 000,- Kč trvale zmrzačil R. K. tak, aby se nemohl dostavit jako svědek ke Krajskému soudu v Plzni dne 6. prosince 2002, přičemž mu poskytl veškeré informace o jmenovaném, několikrát s ním zajel do Zlína, aby zjistil jeho pobyt a dne 30. listopadu 2002 kolem 17,30 hod jej zavezl do místa trvalého bydliště R. K., kde dohlížel na to, aby J. F. čin vykonal, načež byli všichni zadrženi Policií ČR.

K návrhu státního zástupce rozhodla soudkyně Okresního soudu v Ostravě usnesením ze dne 2. prosince 2002 (0 Nt 3529/2002), že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b), c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou do dne rozhodování soudu druhého stupně neodůvodnil. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. prosince 2002 (1 To 1095/2002) stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Krajský soud v Ostravě se ztotožnil s odůvodněním existence vazebních důvodů v usnesení napadeném stížností. Navíc důvody útěkové vazby doplnil stížnostní soud tím, že v době jeho rozhodování již pobyt stěžovatele na území ČR nebyl legální, přičemž existují osobní vazby stěžovatele k blízkým příbuzným v Srbsku a dále tím, že proti stěžovateli je vedeno další neskončené trestní stíhání pro trestný čin vydírání. Pokud se jedná o koluzní vazební důvod, rozvedl Krajský soud v Ostravě podrobněji důkazní situaci v daném stadiu vyšetřování.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že pouze to, že obviněný je cizím státním příslušníkem, nemůže být akceptováno jako dostačující skutečnost odůvodňující útěkovou vazbu. V daném případě však stěžovatel je cizím státním příslušníkem, jemuž bylo povolení k trvalému pobytu zrušeno, další žádost o toto povolení mu byla zamítnuta a platnost ohlášení k přechodnému pobytu mu končila dnem 11. prosince 2002, tj. za devět dnů po rozhodnutí o jeho vzetí do vazby, takže v době rozhodování Krajského soudu v Ostravě byl již jeho pobyt na území ČR nelegální, což uvedený soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil. Navíc se jedná o cizího státního příslušníka, který má blízké příbuzenské vztahy k osobám žijícím v Srbsku, které opakovaně navštěvoval. Skutečnost, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, je tedy doplněna dalšími skutečnostmi, které plně odůvodňují obavu, že při ponechání na svobodě - při existujícím trestním stíhání pro závažnou trestnou činnost - opustí stěžovatel území České republiky, kteréžto skutečnosti soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí konstatovaly.

Rovněž vazební důvody podle ustanovení § 67 písm. b) a c) tr. řádu jsou v napadených rozhodnutích odůvodněny, a to především důkazní situací ve stadiu rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby a charakterem závažného trestného činu, pro jehož organizování je stěžovatel trestně stíhán, a který zůstal ve stadiu pokusu.

Ústavní soud nemá k dispozici podklady, na jejichž základě by posoudil oprávněnost námitky týkající se údajného trestního stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., které zmiňuje v odůvodnění rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, a které bylo dle tvrzení stěžovatele zastaveno. Skutečnost, zda proti stěžovateli je vedeno další neskončené trestní řízení či nikoliv, však není v přezkoumávané trestní věci jedinou a rozhodující skutečností pro posouzení, zda jsou dány vazební důvody či nikoliv a soud prvního stupně o tuto skutečnost existenci vazebních důvodů ani neopírá. Naproti tomu je třeba uvést, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 1999, sp. zn. 2 T 23/98, odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, z jehož výkonu byl po čtyřech letech podmíněně propuštěn dne 14. února 2002, což stěžovatel sám uvedl při výslechu před Okresním soudem v Ostravě dne 2. prosince 2002, takže v době rozhodování o jeho vazbě běžela zkušení doba tohoto podmíněného propuštění (ověřeno úředním záznamem Ústavního soudu č.l. 10 na Okresním státním zastupitelství v Ostravě).

Po posouzení daného případu lze dospět k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je nepochybně závažným zásahem do osobní svobody. V dané věci však nebylo shledáno, že by jednáním a rozhodováním orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení procesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, konkrétně čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 36 a násl. Listiny. Nelze přehlédnout, že v trestní věci stěžovatele jde o trestní stíhání pro závažný trestný čin spáchaný více osobami, z toho stěžovatelem formou účastenství, a aniž by tím byla porušována zásada presumpce neviny, jsou zde dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby, když pro rozhodnutí o podílu stěžovatele na stíhané trestné činnosti jsou rozhodující výpovědi svědků i spolupachatele či spolupachatelů. Nelze proto za těchto okolností přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí postrádají uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících rozhodnutí o vazbě. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno, ani argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 6. června 2002, sp. zn. III. 121/02, není případná.

Je nutno vzít v úvahu, že při rozhodování o vzetí obviněného do vazby nelze požadovat, aby soudce dospěl k naprosto jistému závěru, že nebude-li obviněný vzat do vazby, uprchne nebo se bude skrývat a bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání či dokoná trestný čin, o který se pokusil. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Takovouto jistotu ustanovení § 67 odst. 1 tr. řádu nevyžaduje. V posuzovaném případu byly podmínky citovaného ustanovení splněny, když byla prokázána a v ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si stěžovatel, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem uvedeným v tomto ustanovení. V posuzovaném případu lze za tyto konkrétní skutečnosti považovat to, že stěžovatel jako cizí státní příslušník nemá na území České republiky povolen pobyt a má úzké osobní vztahy k osobám žijícím v cizině, dále charakter stíhané trestné činnosti a důkazní situaci v době rozhodování o jeho vzetí do vazby.

Důvody vyložené obecným soudem jsou důsledkem (nezávislého) soudcovského (soudního) rozhodování, a proto je na místě stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž jak oblast hodnocení důkazů, tak oblast soudcovského rozhodování, pokud extrémně nevybočují z procesně a i jinak obecně uznávaných kautel a nejsou v rozporu se zásadami logiky, se z přezkumu Ústavním soudem vymykají, a to i tehdy, jestliže by - naznačenými výhradami - s nimi Ústavní soud sám nesouhlasil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům vytýkat porušení zákona, případně v jeho rozhodnutí spatřovat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. června 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu