II. ÚS 136/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2015

II.ÚS 136/15 ze dne 2. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Šípkové, zastoupené Mgr. Vítem Veselým, advokátem se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 As 68/2014-87, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Libereckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva, zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 30 A 16/2013-128. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl její správní žalobu, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy ze dne 27. 4. 2012, č. j. OD 349/2012 - 2/280.9/Jk KULK 26637/2012, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Jilemnice, odboru dopravy (dále jen "silniční správní orgán") ze dne 19. 12. 2011, č. j. MUJI-5477/11/OD roz. a současně potvrzeno toto rozhodnutí, kterým silniční správní orgán rozhodl podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), tak, že na pozemku parc. č. X1 (ostatní plocha) v k. ú. Vítkovice v Krkonoších, jehož vlastníkem je právě stěžovatelka, existuje pozemní komunikace - kategorie veřejně přístupná účelová komunikace, vedoucí od silnice č. II/286 mezi domem č. p. X2 a řadou smrků na pozemek parc. č. X3 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších a "je užívána od nepaměti pro dopravní obslužnost objektů č. p. X4, X5, X6, X7 a k obhospodařování přilehlých lučních a lesních pozemků."

3. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností ztotožnil s právními závěry krajského soudu, v nichž se krajský soud podrobně zabýval otázkou splnění podmínek pro omezení vlastnického práva stěžovatelky v důsledku vydání rozhodnutí silničního správního orgánu, deklarujícího existenci tzv. veřejně přístupné pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. Krajský soud v nich (s oporou v judikatuře Nejvyššího správního soudu, vymezující podmínky pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2008, č. j. 6 As 80/2006-105; rozsudek ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, či rozsudek ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 40/2011-99, vše dostupné na www.nssoud.cz) v případě stěžovatelky dovodil, že "ve správním řízení bylo prokázáno, že předmětná komunikace sloužila po dlouhá desetiletí jako přístupová cesta pro vlastníky a uživatele objektů č. p. X4, X5, X6 a X7, stejně jako přístupová cesta pro zemědělskou a lesní techniku v případech, kdy nastala potřeba obhospodařovat luční či lesní pozemky nacházející se za ní. V případě potřeby tak byla tato cesta kdykoliv přístupná veřejnému užívání. Tato skutečnost byla po dlouhá léta respektována nejen vlastníky pozemku, na němž se předmětná komunikace nachází (ať již to byl Pozemkový fond nebo Lesy ČR či jiný vlastník), ale rovněž všemi vlastníky objektů nacházejících se v dané lokalitě, stejně i všemi uživateli předmětné komunikace." Proto krajský soud uzavřel, že pokud "vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání. (...) Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán kvalifikovaný nesouhlas vlastníka pozemku parc. č. X1 se vznikem a uvedeným užíváním předmětné veřejně přístupné účelové komunikace, došlo ke vzniku této komunikace." Nadto Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že "je-li veřejně přístupná účelová pozemní komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání, jak je zřejmé i z ustanovení zákona o pozemních komunikacích, která vážou regulaci provozu na uvedených komunikacích na rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na rozhodnutí vlastníka (§ 7 odst. 1 věta druhá, § 24). K takové regulaci nejsou oprávněni ani právní nástupci původního vlastníka. (...) To neznamená, že vlastník by byl zbaven možnosti provoz na účelové komunikaci regulovat, případně komunikaci zcela uzavřít; může tak však učinit jen na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu" (str. 14 rozsudku).

4. Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodnými kasační námitky stěžovatelky, které do značné míry předestřela již v řízení před správními orgány i v řízení o jí podané žalobě před krajským soudem. Stěžovatelka v nich především zpochybňovala samotné právní závěry krajského soudu při posouzení otázky naplnění podmínek pro deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) na jejím pozemku, ať již z důvodu toho, že "se předmětný pozemek nachází na území Krkonošského národního parku, kde je veškerá doprava motorovými vozidly nepovolená ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny", anebo z důvodu nenaplnění dvou základních, judikatorně dovozených podmínek, respektujících zásadu minimalizace (proporcionality) zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, kterými jsou přítomnost nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, resp. existence souhlasu vlastníka pozemku se zřízením této pozemní komunikace.

5. Obdobnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že výše uvedenými právními závěry krajský soud a také Nejvyšší správní soud, který je následně svým rozhodnutím aproboval, zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka tak setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy pochybily při posouzení klíčové otázky naplnění podmínek pro deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) na jejím pozemku, a proto i v ústavní stížnosti s jejich dílčími právními závěry polemizuje. Ve vztahu k právnímu závěru obecných soudů ohledně naplnění první ze základních podmínek, tj. existence souhlasu, resp. neprokázání kvalifikovaného nesouhlasu dřívějšího vlastníka pozemku s touto pozemní komunikací, stěžovatelka zdůrazňuje, že k němu obecné soudy dospěly bez ohledu na skutečnost, že vlastnictví k předmětnému pozemku stěžovatelka nabyla od veřejnoprávního subjektu (Lesy České republiky, s. p.), což dle stěžovatelky představuje výjimku z "presumpce" (výslovně či konkludentně) poskytnutého souhlasu, jimž mají být vázáni i právní nástupci, jak vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). V této souvislosti stěžovatelka namítá pochybení Nejvyššího správního soudu, pokud se touto její kasační námitkou vůbec věcně nezabýval proto, že takový žalobní důvod nebyl v její správní žalobě vůbec namítán, jedná se tedy o "nový právní důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohla. Takový důvod kasační stížnosti je v uvedeném rozsahu nepřípustný (§ 104 odst. 4 s. ř. s.)."

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (i jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. Krajský soud v Hradci Králové v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činily silniční správní orgány. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť její námitky jsou ve svém obsahu pouze pokračováním polemiky s právními závěry silničních správních orgánů, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu při posouzení klíčové otázky naplnění podmínek pro deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) na jejím pozemku.

9. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky, zpochybňujícími právní závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (až na níže uvedenou výjimku) řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení o kasační stížnosti a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka rovněž namítá. Nejvyšší správní soud se tak velmi důkladně zabýval všemi stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněnými námitkami, kterými z hlediska nepřiměřeného omezení jejího vlastnického práva, resp. porušení jejího práva na spravedlivý proces, zpochybňovala věcnou správnost rozhodnutí krajského soudu, jímž zamítl její správní žalobu proti rozhodnutí správních orgánů deklarujících existenci veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. Ústavní soud postup Nejvyššího správního soudu (a koneckonců i Krajského soudu v Hradci Králové) i jimi přijatý (aprobovaný) právní názor, opírající se zejména o judikatorní vymezení podmínek, jejichž naplnění je nezbytným předpokladem pro legitimizaci omezení vlastnického práva jednotlivce v podobě vydání správního (deklaratorního) rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) na jím vlastněném pozemku, považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.

10. Uvedené platí tím spíše, že Nejvyšší správní soud při formulaci uvedených judikatorních závěrů vycházel především z rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zejména z výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 286/06, v němž Ústavní soud konstatoval, že "ústavně konformní omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, proto existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Nejedná se tak o nucené omezení ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny." Uvedené limity omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vztáhl právě i na případy tzv. veřejně přístupných účelových pozemních komunikací, definovaných v citovaném ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 zákona o pozemních komunikacích) a umožnit na něj veřejný přístup, aniž by však zákon o pozemních komunikacích toto omezení spojil s poskytnutím finanční náhrady. Proto Ústavní soud jako "jeho jediný ústavně konformní výklad" přijal ten, že "s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby."

11. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou ani v tom směru, pokud namítá, že obecné soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu, přijaté v citovaném nálezu II. ÚS 268/06, když v jejím případě shledaly naplnění podmínek pro deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), konkrétně souhlas od (dřívějšího) vlastníka pozemku, aniž by zohlednily skutečnost, že vlastnictví k předmětnému pozemku stěžovatelka nabyla od veřejnoprávního subjektu (Lesy České republiky, s. p.), což dle stěžovatelky představuje výjimku z "presumpce" (výslovně či konkludentně) poskytnutého souhlasu, jímž mají být vázáni i právní nástupci, jak vymezil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06. Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že Ústavní soud zde skutečně vymezil určitou "výjimku" z pravidla, že "omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími", a to právě při zohlednění skutečnosti, kdy nový vlastník daný pozemek nabyl od veřejnoprávní korporace (v daném případě hlavní město Praha). "Výše uvedený závěr jistě platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na případ stěžovatelů, kteří nabyli vlastnické právo k pozemku od hl. města Prahy v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byla veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání pozemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku."

12. Uvedenou "výjimku" z pravidla (či lépe: významnou okolnost) nelze ovšem dle názoru Ústavního soudu vykládat tak, že by onen souhlas předchozího vlastníka a jeho přechod na nového vlastníka byl pro případy nabytí pozemku od veřejnoprávní korporace a priori - a tedy absolutně - vyloučen, jak naznačuje stěžovatelka. Takový závěr totiž z citovaného nálezu Ústavního soudu zdaleka dovodit nelze. Ústavní soud zde jednoznačně vymezil, že obecné soudy (či správní orgány) jsou při zkoumání podmínek pro deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) a tedy přípustnosti omezení práv vlastníka dotčeného pozemku povinny důkladně zkoumat všechny významné okolnosti (i z časového hlediska), za kterých došlo k poskytnutí daného souhlasu, včetně jeho "kvality" a intenzity, resp. za kterých došlo k jeho přechodu na nového vlastníka společně s převodem vlastnictví k dotčenému pozemku, zejména z hlediska povědomí nového vlastníka o existenci takového omezení, což obecné soudy v případě posuzovaném v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 neučinily, když souhlas nových vlastníků dotčeného pozemku "bez dalšího presumovaly", aniž by při svém rozhodování vůbec vzaly v úvahu, že k nabytí jejich vlastnictví došlo v restituci a v tomto smyslu tedy nemohli vstupovat do práv a povinností předchozího vlastníka, přičemž jejich následné jednání od samého počátku vylučovalo jakoukoliv možnost připuštění byť i konkludentního souhlasu s omezením jejich vlastnických práv k dotčenému pozemku, čímž se obecné soudy dopustily porušení jejich vlastnického práva.

13. Naopak v nyní projednávaném případě stěžovatelky se obecné soudy takového pochybení dle názoru Ústavního soudu nedopustily. Jak Nejvyšší správní soud, tak zejména předtím Krajský soud v Hradci králové, při hodnocení naplnění podmínek pro deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky velmi důkladně (na základě celé řady provedených důkazů) zkoumaly nejen to, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu bylo možné presumovat existenci souhlasu ("nebyla prokázána existence kvalifikovaného nesouhlasu") dřívějších vlastníků dotčeného pozemku s omezením jejich vlastnických práv, a to i z hlediska časového (sousedící nemovitosti, k nimž předmětná pozemní komunikace zajišťuje přístup "byly postaveny zhruba před 150 až 200 lety a z logiky věci vyplývá, že již tehdy k nim museli mít jejich vlastníci přístup"), nýbrž také právě okolnosti přechodu daného souhlasu na stěžovatelku, coby nového vlastníka dotčeného pozemku, a to i s ohledem na veřejnoprávní charakter předešlého vlastníka (Lesy České republiky, s. p.).

14. Stejně tak obecné soudy důkladně vážily, zda omezení vlastnických práv stěžovatelky k dotčenému pozemku v důsledku deklarace existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace je přiměřené (proporcionální), tzn. zda míra a rozsah takového omezení je přiměřené ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a ve vztahu k prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, "aby mohlo dojít k deklaraci existence konkrétní veřejně přístupné účelové pozemní komunikace, musí být dostatečným způsobem zjištěn veřejný zájem na obecném užívání takové komunikace. Tento zájem spočívá právě v nezbytné komunikační potřebě, kterou by tato komunikace zajistila, za předpokladu, že neexistují komunikační alternativy, o nichž je možné ještě rozumně uvažovat. Jak totiž vyplývá z definičních znaků účelové pozemní komunikace (§ 7 odst. 1 věta první zákona o pozemních komunikacích) a vůbec z účelu institutu jako takového, jejím primárním smyslem je zajištění přístupu vlastníků k jejich nemovitostem" (srov. např. rozsudek ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99). V nyní projednávaném případě stěžovatelky obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že předmětná veřejně přístupná účelová pozemní komunikace na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky naplňuje onu nezbytnou podmínku komunikační potřebnosti, když jiné, stěžovatelkou zdůrazňované komunikační alternativy (tzv. cesta "za kompostem" či cesta "Jeřábník"), sledovaný účel (zajištění přístupu vlastníků k sousedícím nemovitostem) zdaleka naplnit nemohou.

15. Nad rámec výše uvedeného považuje nicméně Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že se zcela neztotožňuje s dílčím právním závěrem Nejvyššího správního soudu obsaženým v ústavní stížností napadeném rozsudku, pokud tento soud konstatoval, že se nebude věcně zabývat kasační námitkou stěžovatelky ohledně nesplnění povinnosti krajského soudu přihlédnout ke skutečnosti, že vlastnictví k předmětnému pozemku nabyla od veřejnoprávního subjektu (Lesy České republiky, s. p.), neboť se jednalo o "nový právní důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohla. Takový důvod kasační stížnosti je v uvedeném rozsahu nepřípustný (§ 104 odst. 4 s. ř. s.)." Jakkoliv se však Ústavní soud z důvodů výše uvedených a s ohledem na konkrétní okolnosti případu s touto námitkou stěžovatelky věcně neztotožňuje, je toho názoru, že povinností obecných soudů (i správních orgánů) je při zkoumání podmínek pro deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), a tedy přípustnosti omezení práv vlastníka dotčeného pozemku, důkladně zkoumat všechny významné okolnosti, které se k jejich naplnění váží, tj. nejen existenci souhlasu vlastníka dotčeného pozemku, ale i jeho povahu a také okolnosti jeho přechodu na vlastníka nového, kde veřejnoprávní charakter původního vlastníka může sehrát nikoliv bezvýznamnou roli, jak konstatoval Ústavní soud i ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06. Jinými slovy, pokud stěžovatelka v nyní projednávaném případě od samého počátku ve své správní žalobě zpochybňovala existenci tohoto souhlasu i jeho povahu, bylo povinností obecných soudů (včetně Nejvyššího správního soudu) se věcně zabývat všemi významnými okolnostmi, které se k naplnění těchto podmínek váží, a to bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelka jejich naplnění výslovně zpochybňovala všemi možnými relevantními námitkami (zde veřejnoprávní charakter předchozího vlastníka), neboť pouze takový postup může vyloučit pochybnosti o legitimitě omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce, které podléhá ochraně soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Této své ústavní povinnosti se obecné soudy nemohou zcela zbavit "formálně procesním" konstatováním, že v daném případě dotčený jednotlivec od samého počátku nenamítal všechny skutečnosti, které mohou mít relevantní význam pro přezkum ústavnosti omezení (zásahu do) jeho základních práv a svobod, jak do určité míry učinil Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku. Uvedený nedostatek nicméně zdaleka nedosahuje takové intenzity, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu v podobě kasace napadeného rozhodnutí, a to i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud se touto významnou okolností de facto věcně zabýval v rámci přezkumu zákonnosti a věcné správnosti právních závěrů kasační stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, který, jak již bylo výše konstatováno, velmi podrobně zkoumal všechny významné okolnosti vážící se k naplnění podmínek pro deklaraci existence veřejně přístupné účelové pozemní komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), tedy přihlédl i k veřejnoprávnímu charakteru předchozího vlastníka dotčeného pozemku, aniž by to stěžovatelka ve správní žalobě výslovně zmiňovala.

16. Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ani jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové vybočila z ústavněprávního rámce a jejich postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu