II. ÚS 136/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2011

II.ÚS 136/11 ze dne 21. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) APRIS 3MP, s. r. o., IČ 27183912, se sídlem K Roztokům 190, Praha 6 a 2) CIEG ENGINEERING s. r. o., IČ 28425774, se sídlem Čelakovského sady 1580/4, Praha 1, zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti rozhodnutí JUDr. Ing. Heleny Horové, insolvenční správkyně dlužníka PALCOR CZECH s. r. o., o uznání pohledávek věřitelů UniCredit a UniCredit Corpotate na přezkumném jednání konaném dne 16. 11. 2010 u Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 94 INS 3902/2010, a o návrhu, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování práv stěžovatelů a přikázal provést nové přezkoumání těchto pohledávek, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2011 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí insolvenční správkyně a vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování práv stěžovatelů a přikázal provést nové přezkoumání předmětných pohledávek s tvrzením, že postupem městského soudu a insolvenční správkyně byla porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K důvodům své ústavní stížnosti uvedli stěžovatelé, že jsou věřiteli, kteří řádně přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 3902/2010 vůči dlužníkovi PALCOR CZECH s. r. o. V průběhu celého insolvečního řízení (pozn. zahájeno dne 14. 4. 2010) rozporovali pravost, výši i pořadí pohledávek přihlášených věřitelů UniCredit a UniCredit Corpotate. Poté, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka, nařídil soud na 16. 11. 2010 přezkumné jednání a na něj navazující schůzi věřitelů. Přezkumné jednání se tak konalo v době, kdy byly publikovány a široce diskutovány závěry pléna Ústavního soudu týkající se popěrného práva věřitelů obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb.). Dne 12. 11. 2010 doručili stěžovatelé insolvenčnímu správci (v rozhodném období vykonával tuto funkci Ing. J. K.) písemnou výzvu k popření předmětných pohledávek. Na přezkumném jednání byly přezkoumány předmětné pohledávky, které však správce nepopřel (uznal). V reakci na tuto skutečnost učinili stěžovatelé vůči předmětným pohledávkám popěrné úkony samostatně, a to ústně i písemně. V písemném popěrném úkonu stěžovatelé upozornili soud na skutečnost, že ust. § 192 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), které soud zamýšlí v předmětné věci aplikovat, je protiústavní a bylo s účinností k 31. 3. 2011 zrušeno Ústavním soudem. Insolvenční soud, aniž by se s popěrným úkonem jakkoliv vypořádal a řádně odůvodnil své stanovisko, přesto aplikoval ust. § 192 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož stěžovatelé nemají na popěrný úkon právo. Insolvenční soud v souladu s tím na následné schůzi věřitelů jednal tak, jako by předmětné pohledávky byly řádně přezkoumány a přiznal UniCredit a UniCredit Corpotate hlasovací právo, které vahou svých hlasů rozhodly o zásadních otázkách pro řízení (způsob řešení dlužníkova úpadku, odvolání insolvenčního správce a volba nového). Stěžovatelé jsou tak přesvědčeni o tom, že není možné, aby orgány veřejné moci aplikovaly zákonná ustanovení, pokud jim je známo, že tato při aplikaci porušují práva nebo svobody účastníků zaručené ústavním pořádkem. Pokud tak činí, jedná se z jejich strany o závažné pochybení a neúctu k základním hodnotám právního státu. Stěžovatelé dále uvedli, že postup soudu nebyl završen žádným formálním rozhodnutím, když ten bez jakéhokoliv vysvětlení ignoroval jejich popěrný úkon a jedná se tak o nezákonný zásah orgánu veřejné moci.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 21. 12. 2010). Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde stěžovateli je k dispozici obrana daná celým právním řádem, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní soud předně uvádí, že nepřihlížel k argumentací stěžovatelů stran přiznání a výkonu hlasovacích práv věřitelů, jejichž pohledávky byly stěžovateli popřeny, neboť rozhodnutí, jež bylo přijato stěžovateli tvrzenými hlasování nezpůsobilými věřiteli (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. MSPH 94 INS 3902/2010), v rozsahu výroku III. (odvolání dosavadního a ustanovení nového insolvenčního správce), proti němuž není odvolání přípustné, stěžovatelé ústavní stížností nenapadli a v rozsahu výroků I. (zamítnutí návrhu na reorganizaci dlužníka) a II. (prohlášení konkursu na majetek dlužníka) podali odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, o němž bylo rozhodnuto dne 17. 2. 2011.

Ve zbývajícím rozsahu (argumentace stěžovatelů stran jejich popěrného práva v době odložené vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10) je třeba považovat dle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelů za nepřípustnou, když z obsahu ústavní stížnosti a z Insolvenčního rejstříku je zřejmé, že stěžovatelé dne 5. 11. 2010 podali vůči věřiteli UniCredit a insolvenčnímu správci žalobu na určení neplatnosti zástavních smluv a na určení neexistence zástavních práv podle ust. § 231 odst. 2 insolvenčního zákona, která je projednávána jako incidenční spor a dále, že dne 16. 12. 2010 podali žaloby na popření pohledávek věřitelů UniCredit a UniCredit Corpotate, a to s totožnou argumentací jakou uvedli v ústavní stížnosti, které jsou rovněž vedeny jako incidenční spory. Vzhledem k výše uvedenému mají stěžovatelé k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání ze strany Ústavního soudu (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3440/10 ze dne 14. 12. 2010). Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud v daném případě důkladně vážil, zda vzhledem k postupu soudu na přezkumném jednání dne 16. 11. 2010 (poučení účastníků dle ust. § 192 insolvenčního zákona v současném - Ústavním soudem derogovaném znění) a jeho následné pasivitě vůči ústním a písemným podáním stěžovatelů, neznamená shora uvedený postup odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zda výše uvedené procesní prostředky, jež stěžovatelům dává k dispozici právní řád České republiky, umožňují efektivní ochranu jejich práv a zda skýtají záruky ústavně souladného procesu. Při svých úvahách vycházel Ústavní soud ze zásady iura novit curia, tedy že soud zná právo, a to včetně judikatury Ústavního soudu, ve které se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k intertemporálním účinkům svých nálezů, u nichž, kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní, odložil jejich vykonatelnost [viz např. bod 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (244/2010 Sb.)], přičemž Ústavní soud opakovaně formuloval požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby [viz např. bod 15 nález sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora, pokud by o ústavní stížnosti rozhodoval.

S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 21. 12. 2010). Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde stěžovateli je k dispozici obrana daná celým právním řádem, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní soud předně uvádí, že nepřihlížel k argumentací stěžovatelů stran přiznání a výkonu hlasovacích práv věřitelů, jejichž pohledávky byly stěžovateli popřeny, neboť rozhodnutí, jež bylo přijato stěžovateli tvrzenými hlasování nezpůsobilými věřiteli (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. MSPH 94 INS 3902/2010), v rozsahu výroku III. (odvolání dosavadního a ustanovení nového insolvenčního správce), proti němuž není odvolání přípustné, stěžovatelé ústavní stížností nenapadli a v rozsahu výroků I. (zamítnutí návrhu na reorganizaci dlužníka) a II. (prohlášení konkursu na majetek dlužníka) podali odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, o němž bylo rozhodnuto dne 17. 2. 2011.

Ve zbývajícím rozsahu (argumentace stěžovatelů stran jejich popěrného práva v době odložené vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10) je třeba považovat dle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelů za nepřípustnou, když z obsahu ústavní stížnosti a z Insolvenčního rejstříku je zřejmé, že stěžovatelé dne 5. 11. 2010 podali vůči věřiteli UniCredit a insolvenčnímu správci žalobu na určení neplatnosti zástavních smluv a na určení neexistence zástavních práv podle ust. § 231 odst. 2 insolvenčního zákona, která je projednávána jako incidenční spor a dále, že dne 16. 12. 2010 podali žaloby na popření pohledávek věřitelů UniCredit a UniCredit Corpotate, a to s totožnou argumentací jakou uvedli v ústavní stížnosti, které jsou rovněž vedeny jako incidenční spory. Vzhledem k výše uvedenému mají stěžovatelé k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání ze strany Ústavního soudu (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3440/10 ze dne 14. 12. 2010). Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud v daném případě důkladně vážil, zda vzhledem k postupu soudu na přezkumném jednání dne 16. 11. 2010 (poučení účastníků dle ust. § 192 insolvenčního zákona v současném - Ústavním soudem derogovaném znění) a jeho následné pasivitě vůči ústním a písemným podáním stěžovatelů, neznamená shora uvedený postup odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zda výše uvedené procesní prostředky, jež stěžovatelům dává k dispozici právní řád České republiky, umožňují efektivní ochranu jejich práv a zda skýtají záruky ústavně souladného procesu. Při svých úvahách vycházel Ústavní soud ze zásady iura novit curia, tedy že soud zná právo, a to včetně judikatury Ústavního soudu, ve které se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k intertemporálním účinkům svých nálezů, u nichž, kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní, odložil jejich vykonatelnost [viz např. bod 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (244/2010 Sb.)], přičemž Ústavní soud opakovaně formuloval požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby [viz např. bod 15 nález sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora, pokud by o ústavní stížnosti rozhodoval.

S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj