II. ÚS 1319/10 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2011

II.ÚS 1319/10 ze dne 31. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky SAZKA a. s. se sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 7 Afs 61/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. 5 Ca 128/2007, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 22. 2. 2007 č. j . 2361/07-1300-105163, č. j. 2931/07-1300-105163, č. j. 2932/07-1300-105163, č. j. 3161/07-1300-105163 a č. j. 3162/07-1300-105163, ze dne 14. 3. 2007 č. j. 4549/07-1300-105163, ze dne 30. 8. 2007 č. j. 13364/07-1300-105163 a č. j. 13365/07-1300-105163 a ze dne 2. 5. 2008 č. j. 6828/08-1300-105163 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 20. 7. 2006 č. j. 207406/06/009511/4420, ze dne 31. 7. 2006 č. j. 217075/06/009511/4420, ze dne 23. 8. 2006 č. j. 229535/06/009511/4420, ze dne 2. 10. 2006 č. j. 251106/06/009511/4420, ze dne 27. 10. 2006 č. j. 273519/06/009511/4420, ze dne 27. 11. 2006 č. j. 294059/06/009511/4420, ze dne 15. 1. 2007 č. j. 6120/07/009511/4420 a č. j. 6143/07/009511/4420 a ze dne 25. 10. 2007 č. j. 286658/07/009511/4420, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Domnívá se, že postupem těchto orgánů v řízeních, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, byla porušena její ústavně zaručená práva, zásady a principy ve smyslu čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, a 4, čl. 11 odst. 1, 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období dubna až listopadu roku 2006 a července roku 2007, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), byla rehabilitována ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o DPH. Správce daně uvedený názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na odpočet DPH za daná zdaňovací období neuznal. Proti shora označeným platebním výměrům na DPH podala stěžovatelka odvolání, která odvolací správní orgán napadenými rozhodnutími zamítl. Následnou správní žalobu stěžovatelky i kasační stížnost v záhlaví uvedené obecné soudy napadenými rozsudky rovněž zamítly.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně informuje o řízeních, jež předcházela podání ústavní stížnosti, a s využitím argumentace, kterou uplatnila před obecnými soudy, opakuje podstatu sporu mezi ní na straně jedné a orgány daňové správy a soudy na straně druhé. Nadále trvá na názoru, že zrušením ustanovení § 113 zákona o DPH současně došlo k rehabilitaci ustanovení § 68 odst. 10 a § 51 odst. 1 písm. i) citovaného zákona, a tudíž je dle nich možno postupovat. Je přesvědčena, že v daném případě orgány veřejné moci chybně vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení zákona o DPH, zejména důsledky, které přinesla jeho novelizace provedená zákonem č. 109/2006 Sb., a nezohlednily otázku současné existence ustanovení § 51 odst. 1 písm. i), § 51 odst. 1 písm. j) a § 68 odst. 10 zákona o DPH a jejich vzájemného vztahu, čímž porušily citované články Ústavy a Listiny. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu podrobné argumenty, které opírá zejména o judikaturu Ústavního soudu, o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jakož i o názory právní teorie, a odvolává se na vůli a úmysl zákonodárce.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem právních účinků čl. XVII bod 2. zákona č. 109/2006 Sb., kterým bylo změněno ustanovení § 113 zákona o DPH, podaným obecnými soudy a správními orgány.

V ústavní stížnosti pak stěžovatelka pokračuje v polemice, kterou zavedla již před obecnými soudy, přičemž svoji argumentaci zasazuje do ústavněprávního rámce. Jak je z odůvodnění napadených rozsudků patrno, oba soudy se jejími námitkami dostatečně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Závěry, k nimž v projednávané věci shodně dospěly, jsou zcela v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011 sp. zn. I. ÚS 1696/09, v němž se Ústavní soud v právně totožné věci otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a ustanovení § 68 odst. 10 zákona o DPH po jeho novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb. zabýval.

V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [§ 113 písm. b)] stanovil, že "ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.

Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen § 113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citované ustanovení zákona o DPH normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.

V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."

Uvedené závěry nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán, se uplatní i v daném případě. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci tedy nelze považovat za protiústavní.

Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu