II. ÚS 126/02Usnesení ÚS ze dne 09.10.2002

II.ÚS 126/02 ze dne 9. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele A. R., zastoupeného advokátkou JUDr. B. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001, čj. 44 Ca 86/2001-18, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu Příbram, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 5. 2001, čj. 4563/92 R V 4/01. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 30 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 86/2001, a spisový materiál Okresního úřadu v Příbrami k projednávané věci, z nichž zjistil následující:

Okresní úřad Příbram, okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 4. 5. 2001, čj. 4563/92 R V 4/01, zamítl návrh stěžovatele na vydání v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti"). V odůvodnění citovaného rozhodnutí okresní úřad především uvedl, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl F. Z. L. (praděd stěžovatele), který zemřel dne 22. 12. 1938. Majetek původního vlastníka byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Jeho majetek představoval tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens), což podle tehdy platné právní úpravy obsažené v obecném zákoníku občanském především znamenalo, že se na pozůstalost hledělo tak, jako by dosud byla v držbě zemřelého. Pozůstalost se sice nabízí okamžikem zůstavitelovy smrti povolaným osobám, tím však není přechod pozůstalosti dokončen, neboť povolané osobě vzniká pouze právo pozůstalost přijmout nebo odmítnout a, i když dědictví přijme, nesmí se ho ujmout, dokud není její právo zjištěno a stanoveno soudem. V daném případě však nebylo dle pozemkového úřadu zjištěno, že by předmětná pozůstalost byla ke dni konfiskace projednána soudem a zákonným způsobem odevzdána dědicům, a že by tedy došlo k platné konfiskaci ležící pozůstalosti F. Z. L. V tomto směru pozemkový úřad odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/98. Protože nedošlo k přechodu ležící pozůstalosti na dědice, ani dědic po Ferdinandu Z. L. nebyl proto v době přechodu na stát vlastníkem.

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku především s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2000, čj. II. ÚS 256/98, konstatoval, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro obnovení vlastnického práva k žádanému majetku, a to ani podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zák. č. 243/1992 Sb."), ani podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Podle dědického práva platného ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (dle něhož byla pozůstalost po F.Z. L. projednána) (§§ 531 až 824 obecného zákoníku občanského z roku 1811) dědic nenabýval dědictví již smrtí zůstavitele, ale teprve jeho odevzdáním. Soubor aktiv a pasiv zůstavitele, který měl dědickou posloupností přejít na dědice, tvořil samostatný subjekt závazků, tzv. ležící pozůstalost. Ta již nebyla ve vlastnictví zemřelého, ale byla v jeho držbě. Podle poválečné judikatury soudů se dekret č. 12/1945 vztahoval i na majetek osob německé národnosti, které zemřely, ale do dne konfiskace nebylo dědictví projednáno. Konfiskace se tedy vztahovala i na ležící pozůstalost, jejímž posledním vlastníkem byla osoba vyjmenovaná v ustanovení § 1 odst. 1 uvedeného dekretu. Soud dospěl k závěru, že pro posouzení věci je nerozhodné zabývat se zjišťováním a prokazováním národnosti F. Z. L., protože jeho majetek byl nepochybně konfiskován jako ležící pozůstalost. Vlastnické právo stěžovatele k žádanému majetku nelze obnovit, neboť tento majetek nepřešel do vlastnictví státu z vlastnictví fyzické osoby. V daném případě proto není splněna podmínka restitučních zákonů, tzn. přechod nebo převod nemovitosti na stát z vlastnictví fyzické osoby. Stěžovatel ani nikdo další z potomků F. Z. L. nesplňují podmínky oprávněné osoby podle ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 243/1992 Sb.

Rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Namítá, že nebylo dostatečně zjištěno, zda v daném případě byly splněny podmínky pro konfiskaci, jelikož nebylo spolehlivě prokázáno, že by se F. Z. L. přihlásil k německé národnosti "se všemi z toho vyplývajícími důsledky" a v tomto směru argumentuje existencí dvou vyplněných a podepsaných sčítacích archů, kde na jednom z nich je uvedena jeho česká národnost a teprve ve druhém národnost německá, nicméně tento druhý formulář údajně jmenovaná osoba nevyplnila vlastnoručně. K tomu stěžovatel navrhoval provedení důkazu grafologickým posudkem. Těmito skutečnostmi se soud ve svém hodnocení nezabýval. Tím mu bylo "odejmuto" projednávaní jeho nároku dle zákona o půdě, a celý případ byl subsumován a projednáván pod režimem zák. č. 243/1992 Sb. Stěžovatel dále tvrdí, že předmětné nemovitosti buď na stát dosud nepřešly vůbec, a jsou tedy i nadále ležící pozůstalostí, nebo přešly na stát až po 25. 2. 1948, a to bez právního důvodu. Pokud je však zastáván názor, že k přechodu majetku na stát může konfiskací dojít i z ležící pozůstalosti, tvrdí stěžovatel, lze také dovodit, že po takové ležící pozůstalosti je možno též restituovat, anebo že nejde restituovat z toho důvodu, že nemovitost v době přechodu na stát neměla vlastníka, tudíž však nebylo možno ze stejného důvodu ani právoplatně konfiskovat. Ze všech zmíněných důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Praze jako protiústavní zrušit.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, Okresní úřad Příbram, okresní pozemkový úřad, a Pozemkový fond ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Praze se dle ve svého vyjádření domnívá, že ústavní stížnost není důvodná. Právo na spravedlivý proces nebylo stěžovateli odňato. Národností původního vlastníka se soud nezabýval, protože se jednalo o dokazování nadbytečné, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že majetek byl konfiskován jako ležící pozůstalost, a nebyla tedy splněna podmínka restituce (přechod z vlastnictví fyzické osoby). Vlastnické právo stěžovatele soud také neporušil, neboť stěžovatel není a nebyl vlastníkem žádaných nemovitostí. S názory stěžovatele vyjádřenými v bodě IV. ústavní stížnosti soud nesouhlasí. Domnívá se, že neexistuje právní podklad pro závěr, že, pokud bylo uloženo konfiskovat majetek z ležící pozůstalosti, je možné ležící pozůstalost i restituovat. Ležící pozůstalost nebyla fyzickou osobou a proto není restituce možná.

Okresní úřad Příbram, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření popsal průběh předcházejícího řízení a důvody, jež jej vedly k vydání jeho rozhodnutí, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, resp., neshledá-li k jejímu odmítnutí důvod, aby ji zcela zamítl.

Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 7. 3. 2002 postavení vedlejšího účastníka dle § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud předesílá, že skutkově i právně obdobnou ústavní stížností stěžovatele A. R. se již zabýval ve shora zmíněném řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 256/98, v němž jeho ústavní stížnost usnesením ze dne 10. 10. 2000 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Toto usnesení přirozeně nepředstavuje procesní překážku věci rozsouzené (res iudicata). Ústavní soud ovšem neshledal důvod odchýlit se od svého dříve vysloveného právního názoru v uvedeném usnesení, neboť i námitky uplatněné stěžovatelem jsou ve své podstatě shodné.

Stěžovatel především polemizuje s právním posouzením věci Krajským soudem v Praze a pozemkovým úřadem, jehož rozhodnutí ovšem výslovně nenapadl. Zpochybnil právní interpretaci daných skutkových okolností a tvrdí, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí nemohlo dojít, neboť se jednalo o tzv. ležící pozůstalost. Stát je tedy do vlastnictví buď vůbec nepřevzal nebo převzal bez právního důvodu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jsou právní názory obecných soudů ústavně konformní, nebo zda, naopak, představuje jejich uplatnění zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud opakovaně judikoval, jak to ostatně vyplývá například i z preambule zákona o půdě, že smyslem restitucí není a ani nemůže být náprava všech křivd, které byly spáchány v rozhodném období, nýbrž toliko zmírnění následků některých majetkových křivd. Z toho vyplynula nezbytnost selekce osob oprávněných, osob povinných, okolností, za nichž může dojít k vydání nemovitostí, apod. Způsob provedení majetkových restitucí, včetně podmínek pro úspěšné uplatnění restitučního nároku, je výrazem svrchovaného rozhodnutí českého (resp. československého) zákonodárce. Aby mohlo dojít k úspěšné restituci majetku, je zapotřebí splnit všechny předpoklady, vyplývající z vnitrostátního práva.

V projednávané věci pozemkový úřad a krajský soud v podstatě dospěly k závěru, že restitučnímu nároku stěžovatele nebylo možno vyhovět, jelikož nebyl osobou oprávněnou (pozůstalost po F. Z. L. nebyla odevzdána dědicům), a zároveň, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí nedošlo v rozhodném období. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vyložil, z jakých důvodů nemohlo být restitučnímu nároku stěžovatele vyhověno. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je řádné a srozumitelné a z pohledu Ústavního soudu i ústavně konformní. Krajský soud správně vycházel z právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v usnesení sp. zn. II. ÚS 256/98, v němž je především uvedeno, že předpokladem nároku na vydání nemovitosti (ať podle zákona o půdě, nebo podle speciálního zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě), je vlastnické právo "osoby" k nemovitosti v době přechodu nemovitosti na stát. Jinými slovy, má-li vzniknout nárok na vydání z titulu restituce, je třeba, aby určitá osoba byla subjektem právního vztahu vlastnictví, jehož předmětem je nemovitost, v okamžiku, kdy došlo k právní skutečnosti, jíž přechází vlastnické právo k nemovitosti na stát. Má-li být uplatnění nároku na vydání věci úspěšné, je třeba, aby věc v době přechodu na stát (ust. § 6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.) měla svého vlastníka. Vlastnické vztahy v daném případě je nutno posuzovat podle práva platného v době, kdy mělo dojít k jeho přechodu na stát. V době úmrtí F. Z. L. (r. 1938) se řídil přechod vlastnických práv v důsledku smrti (právo dědické), obecným zákoníkem občanským (o.z.o.) č. 946/1811 ř. z., ve znění pozdějších předpisů. Ústředním institutem o.z.o. v oblasti dědického práva byla "ležící pozůstalost" - hereditas iacens. Šlo-li o hereditas iacens, na pozůstalost se hledělo "jako by dosud byla v držbě zemřelého" (ust. § 547 věta třetí o.z.o.). Citované ustanovení o.z.o. zavádělo tak fikci držby, nikoli však fikci vlastnictví zemřelého subjektu. Zemřelý nebyl již vlastníkem pozůstalosti. Pozůstalost nepřešla ovšem ani na dědice. Pokud jeho právo nebylo soudem zjištěno a prohlášeno, dědic pozůstalost nenabyl (Rouček, F., Sedláček, J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Praha, 1936, díl III., str. 51-52).

V daném případě existuje shoda v tom, že šlo o ležící pozůstalost a že nedošlo k jejímu přechodu na dědice. Pak nebyl ani dědic po F. Z. L.v době konfiskace vlastníkem předmětných nemovitostí. Ústavní soud tedy i v tomto případě musel nevyhnutelně dospět ke stejnému závěru jako ve zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 256/98. Právní závěry obecného soudu považuje za výsledek aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Stěžovatel dále odkazoval na ustanovení § 66 (správně § 6) odst. 1 písm. l) zákona o půdě, dle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni. Namítal, že institut odmítnutí dědictví byl zaveden teprve občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. s účinností od 1. 1. 1951. Nepodání dědické přihlášky v tísni je proto podle něj nutno také kvalifikovat, z hlediska zákona o půdě, jako odmítnutí dědictví učiněné v tísni. Spadá proto také pod restituční důvod uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě.

Již výše bylo uvedeno, že proces restitucí provázela nutnost stanovení striktních podmínek. Účelem totiž bylo pouze zmírnění následků některých majetkových křivd a nikoli odstranění veškerých majetkových křivd. Pokud za dané situace zákonodárce koncipoval ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě tak, jak bylo výše uvedeno, tedy s tím, že operuje s institutem "odmítnutí dědictví", nelze než takovou podmínku respektovat. Zákonodárce zjevně neměl na mysli jakoukoli "tíseň" jakékoli osoby v souvislosti s výkonem dědických práv, ale pouze zcela konkrétní situaci tísně, a to, pokud se projevila v dědickém řízení odmítnutím dědictví. Úkolem Ústavního soudu a pochopitelně ani obecných soudů není nahrazovat vlastní vůlí vůli zákonodárce. Instituty odmítnutí dědictví a nepodání dědické přihlášky pochopitelně nejsou instituty obsahově shodnými. Pokud by Ústavní soud interpretoval ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě způsobem, který předpokládá stěžovatel, tedy pokud by subsumoval pod institut "odmítnutí dědictví" i "nepodání dědické přihlášky", došlo by nepochybně k zásadnímu významovému posunu, jímž by byl ohrožen jeden ze základních principů právního státu, požadavek právní jistoty, tedy paradoxně právě princip, na nějž se stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti odvolává. Jakkoli tedy mohlo dojít v projednávaném případě k "majetkové křivdě", nedovoluje ústavní princip právní jistoty Ústavnímu soudu vykročit za meze stanovené zákonem o půdě a ústavní stížnosti vyhovět.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že se soud nezabýval sčítacími archy, v nichž má být uvedena česká národnost F. Z. L., ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem soudu obecného, dle něhož by se jednalo o dokazování nadbytečné, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že jedna ze základních podmínek restituce, přechod z vlastnictví fyzické osoby, nebyla naplněna. Nebylo tedy třeba zkoumat naplnění podmínek ostatních.

K pochybení ze strany krajského soudu, tedy k porušení citovaných ústavně zaručených základních práv stěžovatele, proto zjevně nedošlo. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit, ani pokud namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek. Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). Pokud jde o údajné porušení čl. 30 Ústavy ČR, Ústavní soud se domnívá, že se stěžovatel dopustil zjevného omylu. Dané ustanovení totiž zakotvuje způsob zřizování vyšetřovací komise Poslaneckou sněmovnou ve věci veřejného zájmu. Taktéž namítané porušení ustanovení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť to je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

: