II. ÚS 1230/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

II.ÚS 1230/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s.r.o., se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č. j. 22 Co 32/2014-175 v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 7. 2013, č. j. 19 C 212/2012-115, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3256/2014-197, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 27. 4. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to [podobně jako v jiných svých ústavních stížnostech, srov. např. usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11, usnesení ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15, usnesení ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)], že jimi byla porušena její základní práva. Ačkoliv stěžovatelka petit ústavní stížnosti směřuje výslovně jen proti rozsudku městského soudu (ve shora specifikovaném rozsahu), z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že svojí argumentací brojí rovněž proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně též počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti, a které také k návrhu připojila. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2816/14 ze dne 28. 4. 2015), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

2. Stěžovatelka tvrdí, že jí Česká republika neposkytla účinné prostředky nápravy při porušení práva a nedodržela tak povinnosti vyplývající pro ni z mezinárodních závazků ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy. Z ústavní stížnosti i z materiálů k ní přiložených se přitom podává, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelky proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu, jejímž prostřednictvím se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), k níž mělo dojít v důsledku nepřiměřené délky sedmi správních řízení, vedených o návrzích stěžovatelky (pro bagatelní pohledávky postoupené na stěžovatelku společností T-Mobile Czech republic, a. s.). Stěžovatelka během roku 2010 koupila od tohoto mobilního operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu léta roku 2010 pak podala u Českého telekomunikačního úřadu více než osm set návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek. Český telekomunikační úřad však nedodržel lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí a stěžovatelka se proto v těchto případech obrátila na příslušné soudy (zde Obvodní soud pro Prahu 9) se žalobami na ochranu proti nečinnosti.

3. Obvodní soud pro Prahu 9 shora citovaným rozsudkem ze dne 26. 7. 2013 rozhodl tak, že ve specifikovaných řízeních Český telekomunikační úřad nerozhodl o návrzích stěžovatelky v zákonem stanovené lhůtě a dopustil se tím nesprávného úředního postupu porušujícího právo stěžovatelky (výrok I). Výrokem II. zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení finanční částky představující náhradu za nemajetkovou újmu, ohledně částky 13.333,28 Kč s úrokem z prodlení řízení zastavil (výrok III.) a výrokem IV. stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Chování stěžovatelky totiž podle prvostupňového soudu navozuje dojem, že postupovala ve snaze docílit významného zisku nikoli ze zakoupených pohledávek, nýbrž z přisouzených náhrad nákladů řízení o žalobách na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, jakož i z finanční náhrady poskytnuté jako zadostiučinění za touto nečinností způsobenou nemajetkovou újmu. Nadto stěžovatelka podle prvostupňového soudu svá žádání v řízení nedostatečně specifikovala a nepředložila k nim potřebné listiny (učinila tak až na výzvu).

4. K odvolání stěžovatelky městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil ve výrocích o věci samé pod body I a II tak, že žalobu zamítl (výrok I) a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se totiž neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je v daném případě namístě výrokem rozsudku přistoupit ke konstatování porušení práva ze strany Českého telekomunikačního úřadu, protože je zcela zřejmé, že se stěžovatelce dostalo dostatečné satisfakce již před zahájením soudního řízení, a to ve formě písemné omluvy předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu. Osobní písemná omluva je podle městského soudu kvalitativně na vyšší úrovni, než pouhé konstatování porušení práva soudem. Nad rámec důvodů soudu prvního stupně, s nimiž se jinak odvolací soud ztotožnil, ve svém rozsudku ještě uvedl, že stěžovatelka v soudním řízení mimo jiné neprokázala ani závažnost újmy jí Českým telekomunikačním úřadem způsobené do té míry, aby bylo spravedlivé přiznat jí náhradu nemajetkové újmy v penězích. Městský soud proto konstatoval, že smyslem institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je odškodnění skutečné újmy a nikoli navýšení či náhrada zisku, jehož se účastníkům dostalo v původním právním vztahu.

5. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se totiž Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul zejména v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil zde závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma.

Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se za přiměřenou formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).

8. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení § 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení z 20. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 1963/14 a další).

9. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy této úloze v posuzovaném případě dostály. Jejich závěry, rekapitulované shora, odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a nevybočují ani z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění [viz právě stěžovatelkou vzpomínané stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod www.nsoud.cz), které zcela respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, na niž stěžovatelka poukazuje]; to se týká rovněž úvah o přiznání toliko morální satisfakce, jakožto výjimky ze zásady primárního přiznávání finanční satisfakce za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (porušením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí). Ústavní soud tak ani zde nespatřuje žádný prostor k zásahu.

10. K argumentaci stěžovatelky může v návaznosti na shora rekapitulovaná rozhodnutí obecných soudů, jakož i s ohledem na vlastní rozhodnutí týkající se obdobných stížnostních žádání stěžovatelky, Ústavní soud toliko konstatovat, že stěžovatelka nereflektuje podstatu v záhlaví citovaných rozhodnutí. Lze se dokonce domnívat, že jistá obšírnost stížnostního žádání má kompenzovat nedostatečnou reflexi okolností právě projednávaného případu. Stěžovatelka se totiž ve své podstatě proti závěrům obecných soudů o tom, že její nárok na náhradu nemajetkové újmy i nákladů řízení je toliko účelový, vymezuje jen citací obecných tezí plynoucích z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Řečeno stručně, stěžovatelka jen v různých obměnách v obecné rovině opakuje, že pouhé konstatování nesprávného úředního postupu ze strany Českého telekomunikačního úřadu je nepřiměřené a že jí soudy měly přiznat náhradu nemateriální újmy v penězích a ani v ústavní stížnosti jasně nekonkretizuje, jak dlouho jí namítané průtahy v řízeních před Českým telekomunikačním úřadem vlastně trvaly a pouze v ústavní stížností napadených rozhodnutích se konstatuje, že zákonem stanovená lhůta byla ve všech posuzovaných případech překročena i dvojnásobně. Nezbývá proto než uzavřít, že závěr obecných soudů o účelovosti samotného vzniku stěžovatelky jako právnické osoby, přes její orientaci v prostředí fungování Českého telekomunikačního úřadu a společnosti T-Mobile Czech republic, a. s., je z ústavního hlediska zcela akceptovatelný.

11. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatelky nebyla porušena tvrzená základní práva. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu