II. ÚS 1161/18 #1Usnesení ÚS ze dne 16.10.2018

II.ÚS 1161/18 ze dne 16. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EXTREME DISTRIBUTION, s. r. o., se sídlem Lamačova 910/27, Praha 5, právně zastoupené Mgr. Davidem Taušem, advokátem se sídlem Pod Stadiony 2719/19, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017 č. j. 5 Co 13/2017-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, když tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze ve výroku I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016 č. j. 32 C 116/2015-54 v rozsahu povinnosti žalované (stěžovatelky) zaplatit žalobci 22 128 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 13. 9. 2014 do zaplacení, jinak jej ohledně částky 4 646 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem žaloby bylo zaplacení bezdůvodného obohacení za užití chráněných autorských děl od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v provozovnách stěžovatelky La Chica a El Niňo prostřednictvím počítače a sedmi reproduktorů, a to bez potřebné licenční smlouvy.

3. Obecné soudy vyšly ze skutečnosti, že pokud stěžovatelka dvěma žádostmi u udělení licenční smlouvy na počítač se 7 reproduktory dne 26. 7. 2013 požádala žalobce o uzavření licenční smlouvy, pak je zřejmé, že si byla svých závazků vůči žalobci dobře vědoma, stejně jako povahy technických zařízení, umístěných v provozovnách, i toho, že se jedná o veřejnou hudební produkci.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na formalistickém, selektivním a nedostatečném hodnocení důkazů, schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatelky a jedná se o věc, kterou obecné soudy posuzují odlišně. Podle stěžovatelky nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že na úkor žalobce získala bezdůvodné obohacení.

5. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. I. ÚS 3821/12 ze dne 25. 11. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 878/18 ze dne 26. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1167/18 ze dne 5. 6. 2018].

7. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; dále srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09].

8. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 22 128 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, však není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v bagatelních věcech představuje spíš výjimku z pravidla, pak musí být takový postup odůvodněn závažným pochybením obecných soudů. Po prostudování ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud nicméně neshledal, že by se obecné soudy takového pochybení dopustily. Lze konstatovat, že napadené rozhodnutí je řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu odůvodněno a skutková zjištění obou obecných soudů nejsou v extrémním rozporu učiněnými s právními závěry.

9. Lze tak uzavřít, že námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou svou povahou pouhou polemikou se závěry Vrchního soudu v Praze, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu