II. ÚS 1157/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2014

II.ÚS 1157/14 ze dne 17. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti Solar Klatovy s. r. o., sídlem Mrákov, Starý Klíčov 143, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 ve věci sp. zn. 7 Afs 120/2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2013 ve věci sp. zn. 15 Af 29/2013, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení výše identifikovaných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, a zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie.

Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost směřující proti ústavní stížností, taktéž napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba; tato správní žaloba směřovala proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2012 č. j. 12925/12-1200-506330, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 24. 8. 2012 o stížnosti na postup plátce daně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 4 daňového řádu při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb.

Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost mj. proto, že vyšel ze závěrů přijatých jeho rozšířeným senátem v usnesení ze dne 17. 12. 2013 ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013, ve které rovněž konstatoval: "Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle namítá, že správní soudy v projednávané věci porušily princip závaznosti nálezů Ústavního soudu, neboť se neřídily v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 stanoveným pokynem zkoumat, zda v předmětné věci nemá solární odvod vůči konkrétnímu výrobci elektrické energie tzv. rdousící efekt. Tím měly správní soudy porušit stěžovatelčino legitimní očekávání, že tato otázka bude předmětem dokazování v daném řízení. Stěžovatelka proto rovněž namítá překvapivost napadených rozhodnutí, přičemž opakovaně zdůrazňuje, že protiústavní aplikační důsledky solárního odvodu ve smyslu bodu 89 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 jasně vyplývají z jí předkládaného účetnictví. V souvislosti s odkazovanými závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu stěžovatelka navíc namítá porušení zákazu denegationis iustitiae, jelikož odkazovaný institut prominutí daně stojí zcela mimo její procesní dispozici, pročež jí namítaný rdousící efekt solárního odvodu již nebude moci být posouzen v řízení, jež by mohla sama iniciovat.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud - v rozporu s pokyny uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 - dospěl k závěru, že v řízení, ve kterém se přezkoumává postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není prostor pro posouzení, zda takový odvod nepůsobí ve vztahu k výrobci elektrické energie rdousícím způsobem, přestože jí není v budoucnu dána možnost iniciovat řízení, ve kterém by tato otázka mohla být meritorně řešena.

V naznačeném ohledu nicméně nemůže Ústavní soud stěžovatelkou v ústavní stížnosti vzneseným námitkám nikterak přisvědčit.

Již v usnesení ze dne 31. 10. 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 732/13 (tedy dříve, než rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vydal stěžovatelkou rozporované usnesení) Ústavní soud uvedl, že tvrzení ve vztahu k "rdousícímu efektu" jsou "uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační". V později vydaném usnesení ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 61/14 Ústavní soud potom dokonce naznačil, že z hlediska závěrů přijatých rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu by "ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu" nemohlo být prizmatem materiální stránky principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu vyhověno "z důvodu nevyčerpání prostředků" k ochraně práv stěžovatele.

Je tak zřejmé, že Ústavní soud má ve shodě s Nejvyšším správním soudem za to, že v předmětném řízení, ve kterém se přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není dán prostor pro posouzení tvrzeného "rdousícího efektu" aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka, neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení o žádosti poplatníka o prominutí daně. Stěžovatelkou tvrzené porušení zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) přitom není případné, neboť z ustanovení § 260 ve spojení s ustanovením § 259 daňového řádu není možno dovodit, že by stěžovatelka nemohla takové řízení iniciovat (viz dikce ustanovení § 259 odst. 1 daňového řádu; srov. Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv: Daňový řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 495).

Právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je tak z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v tomto rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy tedy v dané věci zjevně nedošlo.

V posuzované věci tak Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Odmítnout musel Ústavní soud rovněž s ústavní stížností spojený návrh na zrušení zákonných ustanovení, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti. Pro úplnost je navíc možno ještě uvést, že v případě napadených ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. by věcnému projednání tohoto návrhu (bez ohledu na skutečnost, že tento zákon již byl zrušen zákonem č. 165/2012 Sb.) bránila překážka věci rozsouzené, neboť návrh na zrušení těchto ustanovení byl zamítnut právě stěžovatelkou dovolávaným nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11; v případě napadených ustanovení zákona č. 165/2012 Sb. by potom bylo třeba takový návrh odmítnout i proto, že uvedená ustanovení nebyla v dané věci aplikována, a proto nebyla naplněna nutná podmínka aktivní věcné legitimace stěžovatelky pro předložení návrhu na zrušení části právního předpisu stanovená v ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2014

Stanislav Balík

předseda senátu