II. ÚS 1137/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2011

II.ÚS 1137/11 ze dne 26. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Brno, Skorkovského 15, se sídlem Skorkovského 822/15, Brno, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Pellicova 8a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011 č.j. 19 Co 54/2010-173 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2009 č.j. 30 C 158/2008-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst.1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 odst.1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl částečně změněn rozsudek městského soudu v odvolání napadeném výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 34 560 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části ve výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci dále částku 72 900,30 Kč, byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

Stěžovatel uvádí, že v řízení u obecných soudů se domáhal úhrady nedoplatku příspěvků do fondu oprav, úhrady za služby spojené s užíváním bytu v celkové výši 104 454 Kč spolu s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení, představující dluh žalovaného vlastníka nebytové jednotky.

Přestože stěžovatel prokázal, že dluh vznikl, žalovaný o něm věděl a jeho výši znal, přičemž jednotlivé částky byly schváleny shromážděním společenství vlastníků jednotek (dále jen Shromáždění), soud prvního stupně žalobu zamítl. Soud vycházel ze skutečnosti, že nebyla splněna formální stránka usnesení Shromáždění stěžovatele, tedy že nebylo v zápisech právně přesným způsobem zaznamenáno přijetí usnesení o výši a splatnosti jednotlivých částek (příspěvky do fondu oprav, služby spojené s užíváním atp.).

Stěžovatel následně na řádně svolaném Shromáždění dne 11. 11. 2010 přijal formálně naprosto správné usnesení, kterým byla opětovně všem stanovena výše příspěvků tak, aby nemohlo dojít k žádným pochybnostem. Odvolací soud to však nevzal vůbec v úvahu a rozhodl v rozporu s poučením soudu prvého stupně, kterým se stěžovatel řídil.

Stěžovatel tedy namítá, že soud prvého stupně vyložil povinnosti vyplývající ze zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, striktně a formalisticky, nepřihlédl k tomu, že společenství vlastníků je v naprosté většině složeno z osob bez právnického vzdělání. Lpění na perfekcionalistickém dodržení formy zápisů v souvislosti s vymahatelností dlužených částek je v tomto případě naprosto zjevným odepřením spravedlnosti. Žádný další vlastník jednotek v domě neměl pochybnosti o výši částek, které je povinen hradit, jaká je jejich doba splatnosti a komu mají být hrazeny. Pokud by argumentace soudu prvního stupně byla obecně přijímána, téměř žádné společenství vlastníků by nemohlo úspěšně vymáhat dlužné příspěvky do fondu oprav a zálohy na služby s ohledem na to, že obdobným způsobem jsou zápisy o rozhodnutích vyhotovovány téměř ve všech společenstvích vlastníků bytů.

Rovněž odvolací soud dle stěžovatele formalisticky vyhodnotil rozhodnutí přijatá Shromážděním a stěžovateli přiznal pouze částku 34 560 Kč, ačkoliv žalovaný byl v průběhu řízení ochoten uhradit na mimosoudním vyrovnání částku ve výši 40 000 Kč. Odvolací soud nezohlednil vůli vlastníků, kteří příspěvek do fondu oprav dvakrát zvýšili. Odvolací soud nesprávně vypočetl přisouzenou částku, lpěl na jisté míře formalismu a místo, aby věc rozhodl v souladu s ústavně zaručenými právy, neuznal ani opětovně přijaté usnesení o zvýšení příspěvku ze dne 11. 11. 2010.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Z dokazování vyplynulo, že v řízení nebylo prokázáno přijetí usnesení, kterým by byla po řádném hlasování stanovena výše a splatnost záloh členů společenství vlastníků na náklady spojené se správou domu a pozemku. Shromáždění rovněž jednou ročně nerozhodovalo o vyúčtování záloh. Soud prvého stupně uvedl, že žaloba je proto podána předčasně, neboť žalovanému vznikne povinnost platit konkrétní částku teprve poté, kdy bude po řádném hlasování přijato usnesení, kterým bude výše a splatnost příspěvku stanovena. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5010/2007 uvedl, že nedošlo-li dosud k přijetí usnesení o výši záloh, není vyloučeno, aby shromáždění usnesením rozhodlo o výši příspěvku žalovaného i za období již uplynulé.

Odvolací soud uvedl, že tvrzení stěžovatele byla chaotická, po žalobci vyžadoval zálohy za služby za situace, kdy za roky 2005 a 2006 již mělo proběhnout vyúčtování. Stěžovatel přitom nedoložil, že vyúčtování vůbec provedl, ani že je doručil do sféry dispozice žalovaného. Shodně jako soud prvého stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí o výši a splatnosti záloh do fondu oprav nebylo řádně přijato. Na uvedeném nic nezměnil ani zápis z jednání Shromáždění ze dne 11. 11. 2010, kde si společenství odhlasovalo, že dne 14. 9. 2005 rozhodli o zvýšení plateb, které je platné a účinné od 14. 9. 2005. Pokud Shromáždění dne 14. 9. 2005 ohledně výše příspěvků nehlasovalo a žádné usnesení nepřijalo, není možné tento nedostatek zhojit dodatečným hlasováním, že tehdy rozhodnuto bylo. Odvolací soud však žalovaného zavázal k zaplacení částky, představující (nyní neoprávněnou) slevu, která příslušela právním předchůdcům žalovaného a o jejímž odnětí bylo řádným hlasováním na Shromáždění rozhodnuto (žalovaný koupí jednotky vstoupil již do takovéhoto právního stavu).

Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. S ohledem na uvedené považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že s ohledem na jeho kompetence mu ani nepřísluší přezkoumávat správnost výpočtu částky, která byla stěžovateli přisouzena. Jako ústavně rozporný neshledává ani právní závěr odvolacího soudu, týkající se usnesení Shromáždění ze dne 11. 11. 2010, dle nějž uvedeným způsobem nelze zhojit nedostatky při příjímání rozhodnutí na Shromáždění konaném dne 14. 9. 2005 (stěžovatelem zvolený postup ani nekorespondoval s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu).

Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel nepopírá, že Shromáždění při příjímání předmětných rozhodnutí nepostupovalo v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o vlastnictví bytů a vlastními stanovami družstva, tedy, že nebylo prováděno řádné roční vyúčtování, o výši záloh a jejich splatnosti se nehlasovalo a nebyla přijata potřebná usnesení. Neústavnost rozhodnutí v podstatě dovozuje z toho, že obecné soudy trvaly na nezbytnosti aplikovat příslušná kogentní ustanovení zákona o vlastnictví bytů. Dovolávání se benevolence k nerespektování těchto kogentních ustanovení u Ústavního soudu, s odkazem na přepjatý formalismus a nedostatek právního vzdělání členů stěžovatele, nemůže Ústavní soud akceptovat, neboť zákon o vlastnictví bytů předmětnou materii upravuje zcela jednoznačně a srozumitelně (stejně tak vlastní stanovy stěžovatele), přičemž nejen právní ale i společenské povědomí o tom, jakým způsobem je třeba přijímat obdobná rozhodnutí, tj. usnesením, jemuž předcházelo řádné hlasování, je všeobecně dané. Svědčí o tom ostatně i to, že na shora uvedených Shromážděních bylo o jiných skutečnostech (např. o odnětí slevy, změně správce) řádně hlasováno a bylo přijato řádné usnesení. Stejně tak nemůže Ústavní soud akceptovat argumentaci stěžovatele, dle níž se porušení zákona o vlastnictví bytů a stanov dopouští většina společenství vlastníků bytů, a proto by zákonu odpovídající rozhodnutí obecných soudů mělo být shledáno jako odepření spravedlnosti.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu jemuž nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu