II. ÚS 1123/08 #1Usnesení ÚS ze dne 12.03.2009

II.ÚS 1123/08 ze dne 12. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 6 Nt 101/2008-20 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008 č. j. 8 To 132/2008-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 6/2008, jehož nedílnou součást tvoří v současné době spisy Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 165/2006 a sp. zn. 6 Nt 101/2008. Z připojeného spisového materiálu (konkrétně svazku č. 1 a č. 24 předmětného spisu) zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 5 T 165/2006 (právní moci nabyl dne 31. 10. 2006), podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to z důvodu, že se nepodařilo prokázat stěžovateli naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu co do subjektivní stránky, a vyvrátit tak jeho obhajobu, že o tom, že jsou bankovky padělané, nevěděl. Dne 8. 1. 2008 podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně dle § 280 odst. 2 trestního řádu v uvedené trestní věci k Městskému soudu v Brně návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch stěžovatele, v němž uvedl, že po právní moci citovaného rozsudku se objevily nové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, které byly zjištěny až v rámci prověřování a vyšetřování další trestné činnosti skupiny pachatelů prováděném Policií České republiky, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV expozitura Brno, a vedeném pod ČTS: ÚOOZ-107/V7-2006. Tyto skutečnosti a důkazy se měly vztahovat především k otázce subjektivní stránky jednání V. K., přičemž ve svém důsledku mohly samy o sobě a ve spojení se skutečnostmi a důkazy už dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Městský soud v Brně po provedeném dokazování shledal posléze návrh státního zástupce důvodným, odkázal přitom zejména na záznamy telefonních hovorů, založených v předloženém spise, které by podle jeho názoru mohly zvrátit původní obhajobu stěžovatele. Uvedl, že „přestože se účastníci hovorů, mezi kterými je i obviněný, snaží hovořit konspirativně, mohl by obsah těchto hovorů svědčit o sjednávání obchodů s cizí měnou…, navíc s cizí měnou padělanou…“ Usnesením ze dne 15. 2. 2008 č. j. 6 Nt 101/2008-20 proto obnovu v trestní věci stěžovatele, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 165/2006, povolil a současně zrušil předchozí zprošťující rozsudek včetně rozhodnutí na něj navazujících.

Proti rozhodnutí Městského soudu v Brně podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 18. 3. 2008 č.j. 8 To 132/2008-29 zamítl jako nedůvodnou s tím, že v postupu soudu prvního stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům, zejména soudu stížnostnímu, vytýká, že se dostatečně nezabývaly jím přednesenými námitkami a z jejich rozhodnutí není patrno, jak se s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel v průběhu řízení argumentoval tím, že předmětné záznamy telekomunikačního provozu nemají povahu důkazů ve smyslu ust. § 278 trestního řádu, především nesplňují podmínku novosti, neboť byly pořízeny již v roce 2004, tedy dávno předtím, než byl v trestní věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 165/2006, vyhlášen rozsudek. Obecné soudy s odkazem na judikaturu (R 10/1976) rovněž nesprávně konstatovaly, že pro posouzení splnění podmínek obnovy řízení je rozhodující pouze skutečnost, zda byly nově předkládané důkazy známy soudu. Citované rozhodnutí naopak dle stěžovatele obsahuje stanovisko, podle něhož je při obnově řízení rozhodující, zda skutečnosti či důkazy byly či nebyly známy orgánům činným v trestním řízení, tedy i policejnímu orgánu a státnímu zástupci. Dále vyslovil názor, dle kterého mu nelze klást k tíži, že orgány činné v trestním řízení tyto důkazy před vydáním rozhodnutí o jeho vině nezajistily a soudu nepředložily.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky. V daném případě však nutnost zásahu neshledal.

Po prostudování předložených podkladů Ústavní soud totiž nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Meritum ústavní stížnost tvoří v podstatě jen polemika s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí, jimiž bylo vyhověno návrhu státního zástupce na povolení obnovy řízení. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Nelze ovšem přehlédnout, že argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší.

Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu soudu dříve neznámému spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409).

Ústavní soud si z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů ověřil, že se tyto výše uvedenými skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč státním zástupcem předloženému návrhu na povolení obnovy řízení vyhověly. Beze zbytku dostály i své povinnosti vypořádat se s argumentací stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou v tomto ohledu vyčerpávající, logická a ucelená. Námitka stěžovatele byla proto shledána bezdůvodnou.

Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s názorem, podle něhož důkazy, předkládané státním zástupcem v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, nemají povahu důkazů ve smyslu ustanovení § 278 trestního řádu, neboť již dříve byly známy orgánům činným v trestním řízení. Stěžovatelem vyslovený názor v tomto ohledu zcela postrádá oporu jak v zákoně (viz citované ustanovení trestního řádu), tak i v judikatuře. Poukazuje-li dále na judikát označený jako R 10/1976, tento, jak ostatně správně poznamenal soud prvního stupně, jednoznačně označil za rozhodující z hlediska splnění podmínek obnovy řízení nikoliv to, zda o skutečnostech nebo důkazech, které se v návrhu na obnovu uplatňují, věděl v původním řízení navrhovatel (pozn. státní zástupce), ale to, zda tyto skutečnosti nebo důkazy byly známy soudu. Pokud jde o stěžovatelem citované opačné stanovisko, údajně obsažené v tomto judikátu, Ústavní soud jej zde nenalezl. Nedohledal ostatně ani jiné soudní rozhodnutí, jež by obdobné stanovisko zahrnovalo.

Jde-li o otázku posouzení míry pravděpodobnosti, s jakou byly předložené důkazy způsobilé změnit skutkový základ v trestní věci stěžovatele, Ústavní soud je nucen konstatovat, že mu zásadně nepřísluší v tomto ohledu nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými, ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud pouze reaguje na hluboké nesrovnalosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé. Jen v případě, že by se právní závěry soudů dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by takový jejich postup založit protiústavnost. Příkrý nesoulad Ústavní soud v souzené věci ovšem neshledal. Obecné soudy posoudily právní relevanci předložených důkazů způsobem, jenž byl shledán ústavně konformním.

Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel mimo jiné dovolává, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jednání před soudem prvního stupně bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2009

Stanislav Balík

předseda senátu