II. ÚS 1090/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

II.ÚS 1090/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. Z., 2) Z. Z., dále 3) H. H., a 4) Ing. P. H., všichni zastoupeni JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sloupská 135, Nový Bor, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 9 C 342/2008-135 ze dne 8. 6. 2009, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 528/2009-165 ze dne 3. 12. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1849/2010-189 ze dne 2. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") č. j. 28 Co 528/2009-165 ze dne 3. 12. 2009 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též "okresní soud") č. j. 9 C 342/2008-135 ze dne 8. 6. 2009, jímž soud uložil stěžovatelům společně a nerozdílně odstranit dočasnou stavbu - budovu čp. 6061 s nebytovými jednotkami č. 6061/1, č. 6062/2, č. 6063/3 a č. 6064/4, postavenou na stavebních parcelách č. 6061, č. 6062, č. 6063 a č. 6064 (dále též "předmětné pozemky"), v k. ú. a obci Mladá Boleslav, to vše do šesti měsíců od právní moci rozsudku, dále uložil stěžovatelům společně a nerozdílně vyklidit příslušné stavební parcely, konkrétně stěžovatelům č. 1 a 2 uložil vyklidit parcely č. 6061, č. 6062 a č. 6063, stěžovatelům č. 3 a 4 pak parcelu č. 6064, a vyklizené je předat žalobkyni, společnosti ŠKODA AUTO, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. soud rozhodl o nákladech řízení ve výši 3.000,- Kč, k jejichž úhradě ve prospěch vedlejší účastnice byli společně a nerozdílně zavázáni stěžovatelé.

Dle skutkových zjištění obecných soudů se na předmětných pozemcích ve vlastnictví vedlejší účastnice nachází budova čp. 6061, zahrnující čtyři nebytové jednotky, tři z nich v společném jmění stěžovatelů č. 1 a 2, jedna ve společném jmění stěžovatelů č. 3 a 4. Tato budova, jejímiž spoluvlastníky jsou stěžovatelé, byla postavena se souhlasem vedlejší účastnice na základě stavebního povolení ze dne 3. 7. 1995, kolaudována byla rozhodnutím ze dne 11. 12. 1995 jako stavba dočasná na dobu 10 let. Nájemní vztah mezi vedlejší účastnicí a stěžovateli ohledně předmětných pozemků vznikl až posléze, a to smlouvou ze dne 1. 11. 1996 (v případě stěžovatelů č. 3 a 4 smlouvou ze dne 15. 12. 2000), ve znění dodatků nájemní smlouvy následně uzavřených byla délka jeho trvání stanovena do 31. 10. 2006, po uplynutí dohodnuté doby nájmu poté došlo, před podáním žaloby, dvakrát k zákonnému prodloužení nájmu až do 31. 10. 2008. Po právní stránce obecné soudy věc posuzovaly podle ustanovení § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a na případ nahlížely jako na konkurenci dvou rovnocenných vlastnických práv, pročež přednost byla nakonec dána ochraně vlastnického práva majitele pozemku před ochranou vlastnického práva majitelů budovy. Za významnou z hlediska jejich rozhodnutí označily obecné soudy skutečnost, že dotčená budova byla postavena jako stavba dočasná, nájemní vztah ohledně užívání předmětných pozemků k postavení a umístění této budovy byl sjednán od počátku na dobu určitou, stěžovatelé si tedy podle obecných soudů museli být vědomi toho, že právní titul k užívání předmětných pozemků jim časem bez dalšího odpadne.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé dovolání, opírajíce jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1849/2010-189 ze dne 2. 3. 2011 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé se v dalším obrátili na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti obecným soudům vytýkají nedostatečná skutková tvrzení, nesprávné hodnocení důkazů i nesprávné právní posouzení věci. Dle přesvědčení stěžovatelů obecné soudy založily nerovnost mezi nimi jako vlastníky budovy a vedlejší účastnicí jako vlastnicí pozemků, když bezdůvodně upřednostnily ochranu vlastnického práva vedlejší účastnice. Ve věci bylo přitom prokázáno, že stěžovatelé měli příslib vedlejší účastnice, že nájemní vztah zajišťující umístění budovy na předmětných pozemcích vedlejší účastnice by mohl být v rozpětí od 35 do 50 let, byť dle obecných soudů se nejednalo o vymahatelný nárok. Uvedené mimo jiné vyplývá ze stavebního povolení vydaného k žádosti vedlejší účastnice Městským úřadem v Mladé Boleslavi - stavebního odboru č. j. St 1309/95 ze dne 27. 11. 1995, které v odůvodnění obsahuje zmínku o dohodě uzavřené s vedlejší účastnicí, podle níž uvažovaná doba nájmu předmětných pozemků má být 35 až 50 let. Jelikož vedlejší účastnice bezdůvodně porušila svůj příslib a neprodloužila s nimi nájemní smlouvy, došlo podle stěžovatelů k naplnění podmínek ustanovení § 3 odst. 1 o. z., pročež měla být poskytnuta ochrana jejich vlastnickému právu na úkor vlastnického práva vedlejší účastnice. Stěžovatelé se rovněž ohradili proti argumentaci soudů o existenci podnikatelského rizika stěžovatelů v souvislosti se stavbou budovy na pozemcích jiného vlastníka, jestliže neměli právně ošetřeno dlouhodobé užívání těchto pozemků. Kladení vyšších nároků na stěžovatele jako podnikatele vede k již zmiňované nerovnosti vlastníků a též k faktickému vyvlastnění stěžovatelů. Obecné soudy navíc údajně ignorovaly změnu smluvních vztahů, ke které došlo Dodatkem č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 1. 11. 1996, z něhož stěžovatelé dovozují prodloužení délky trvání nájemní smlouvy k předmětným pozemkům na dobu neurčitou.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterým byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší. Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelé svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložili, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usilují o přezkum věcné správnosti či legality jimi napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká.

Ústavní stížnost obsahuje především vyjádření nesouhlasu stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly ustanovení § 126 o. z., respektive jak vyřešily z hlediska ochrany otázku konkurence dvou vlastnických práv, a to vlastnického práva majitele pozemků a proti němu stojícího vlastnického práva majitelů budovy postavené na předmětných pozemcích. K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou konkurence obou práv, totiž práva vlastníka pozemku a vlastníka ke stavbě v minulosti zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud, například v usnesení sp. zn. I. ÚS 721/01 ze dne 9. 12. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 388/03 ze dne 9. 12. 2003 a nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/01 ze dne 2. 4. 2001, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz. Od závěrů učiněných ve zmiňovaných rozhodnutích neshledává Ústavní soud důvod se odchylovat.

V dané věci není pochyb o tom, že budova ve spoluvlastnictví stěžovatelů, sloužící jako prodejní stánky, byla postavena se souhlasem vedlejší účastnice na pozemcích v jejím vlastnictví v souladu se stavebním povolením vydaným Městským úřadem v Mladé Boleslavi - stavební odbor č. j. St. 713/95 ze dne 3. 7. 1995, kolaudována byla rozhodnutím téhož úřadu č. j. St. 1463/95 ze dne 11. 12. 1995 jako stavba dočasná na dobu 10 let. Nájemní vztah mezi vedlejší účastnicí a stěžovateli ve vztahu k předmětným pozemkům byl smluvně stanoven na dobu 10 let a skončil, i v důsledku zákonného prodloužení, ke dni 31. 10. 2008. Stěžovatelé časově omezené právo k užívání pozemků ztratili uplynutím stanovené doby, takže v současné době do vlastnického práva vedlejší účastnice zasahují neoprávněně. Ta se svého práva domáhá důvodně a její požadavek není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o. z. V rozporu s dobrými mravy by naopak bylo požadovat na vedlejší účastnici trvalé umístění cizí stavby na jejím pozemku za situace, kdy právní vztah byl přesně určen. Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby. V případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Podle názoru dovolacího soudu se dokonce nejedná o konflikt dvou rovnocenných vlastnických práv. Takový přístup vychází z mechanického hodnocení věci a opomíjí skutečnost, že ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva, musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, příp. s možností výpovědi, by bylo (v podstatě časově neomezeným) omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky, stanovené v čl. 11 Listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 ze dne 19. 5. 2003).

V tomto ohledu neobstojí námitky stěžovatelů stran existence příslibu vedlejší účastnice o zajištění trvání nájemního vztahu k předmětným pozemkům v rozpětí 35 až 50 let. Mezi účastníky řízení byla dle zjištění obecných soudů uzavřena nájemní smlouva s časově omezenou platností na dobu 10 let, přičemž v řízení nebylo prokázáno uzavření jiné dohody, která by toto ujednání stran měnila. Listiny, na něž stěžovatelé odkazují, tuto skutečnost, navzdory jejich opačnému tvrzení, nedokládají. Pokud stěžovatelé předpokládali, že pozemky ve vlastnictví vedlejší účastnice budou moci užívat eventuálně po dobu 50 let, bylo to jejich subjektivní přání, jsoucí v rozporu s přesně stanovenými podmínkami přenechání pozemků k dočasnému užívání. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že stěžovatelé podstoupili podnikatelské riziko, jestliže postavili budovu na pozemcích vedlejší účastnice, vycházeje toliko z jejího nezávazného příslibu, aniž si však takový závazek vedlejší účastnice sjednali například v budoucí smlouvě o smlouvě nájemní. Nelze též přehlédnout, že od samého začátku existence budovy šlo o stavbu dočasnou, což vyplývá jak z nájemní smlouvy, ze stavebního i kolaudačního rozhodnutí vztahujícího se ke stavbě, tak i z vyjádření obou stran před soudem prvního stupně.

Co se týče tvrzení stěžovatelů o údajné změně smluvních vztahů vedoucí k prodloužení délky trvání nájemní smlouvy k předmětným pozemkům na dobu neurčitou, nelze v souvislosti s touto námitkou hovořit o opomenutí obecných soudů, neboť stěžovatelé svou konstrukci výkladu Dodatku č. 1 ke smlouvě nájemní předložily až v rámci podaného dovolání, čímž soudu prvního a druhého stupně znemožnili se jejich argumentací, směřující do skutkových zjištění, zabývat. V řízení před Ústavním soudem se tak jedná o námitku nepřípustnou, nad rámce odůvodnění pak je možno podotknout, že i o námitku nedůvodnou. Byť Dodatek č. 1 ze dne 15. 12. 2000, na který stěžovatelé poukazují, doplňoval, respektive měnil nájemní smlouvu ze dne 1. 11. 1996, tak nikoliv v části týkající se stanovené doby nájmu. Stěžovateli zmiňovaný článek IV. tohoto dodatku určuje počátek účinnosti samotného dodatku a nijak se nedotýká celkové doby nájmu. Tvrzení stěžovatelů o uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou navíc zcela odporuje jejich argumentaci, kterou zastávali v průběhu celého řízení před soudem prvního a druhého stupně, kdy si byli vědomi omezeného trvání nájemního vztahu.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práva stěžovatelů vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, protože jejich konkrétní právo bylo jen dočasně podmíněné. Ústavní soud neshledal ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelů, zejména práva na spravedlivý proces, neboť jak bylo ve věci ověřeno, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy včetně soudu dovolacího vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.

Za dané situace Ústavní soud proto postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu