II. ÚS 1079/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.06.2014

II.ÚS 1079/14 ze dne 26. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaromíra Peškeho, soudního exekutora, zastoupeného JUDr. Milanem Bokrem, advokátem se sídlem Plzeň, K Starým valům 352/27, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 1. 2014, č.j. 10 EXE 8366/2013-13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Stěžovatel jako soudní exekutor vydal dne 23. 5. 2013 příkaz k úhradě nákladů exekuce, č.j. 064 EX 56/13-13, jímž určil výši nákladů exekuce částkou 9.135,50 Kč a zároveň uložil povinnému Štěpánu Zechnerovi (zde vedlejší účastník) povinnost k jejich zaplacení. Proti tomuto příkazu podal vedlejší účastník námitky, na jejichž základě Okresní soud v Chomutově svým usnesením ze dne 17. 1. 2014, č.j. 10 EXE 8366/2013-13, předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil.

3. V odůvodnění tohoto usnesení se exekuční soud nejprve zabýval otázkou, zda předmětné námitky byly podány ve lhůtě dle § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Ve vztahu k této otázce pak soud uvedl, že zjistil, že dotčený příkaz byl vedlejšímu účastníkovi doručen dne 30. 1. 2013, avšak nikoli do jeho vlastních rukou, ale toliko vhozením do poštovní schránky. Dle názoru exekučního soudu však měla být zásilka doručena do vlastních rukou vedlejšího účastníka. Exekuční soud upozornil, že v případě doručování do vlastních rukou nastávají účinky doručení až desátým dnem po vhození zásilky do poštovní schránky adresáta, v daném případě tak tyto účinky nastaly až dne 11. 2. 2013. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky byly podány k poštovní přepravě dne 9. 2. 2013, byly dle názoru exekučního soudu podány v zákonné osmidenní lhůtě.

4. Exekuční soud dále přistoupil k věcnému přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce, přičemž dospěl k závěru, že tento není přezkoumatelný. Exekuční soud stěžovateli zejména vytkl, že ve výrokové části příkazu nejsou rozepsány jednotlivé položky a odůvodnění pak neobsahuje všechny relevantní informace pro výpočet konkrétního nároku, když u odměny stěžovatele není uvedeno, zda a jakou částku v řízení vymohl, zda z této částky byly odečteny náklady exekuce a náklady oprávněného, k rukám koho byla vymáhaná částka zaplacena apod. Pro právě uvedené tak exekuční soud předmětný příkaz zrušil s tím, že uložil stěžovateli, aby o těchto nákladech znovu rozhodl a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil. V závěru rozhodnutí pak exekuční soud připustil, že i po doplnění rozhodnutí může výsledná částka nákladů exekuce, k jejichž úhradě bude vedlejší účastník povinen, zůstat stejná. Tato skutečnost však dle názoru exekučního soudu nic nemění na "nedostatečnosti" námitkami napadeného rozhodnutí.

III.

5. Toto usnesení exekučního soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že exekuční soud vycházel při svém rozhodování z nesprávných skutkových zjištění, když ve svém rozhodnutí uvedl zcela jiná data doručení předmětného příkazu k úhradě nákladů exekuce a podání námitek, když příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 5. 2013 byl vedlejšímu účastníku doručen dne 27. 5. 2013 (nikoli dne 30. 1. 2013) a námitky byly stěžovateli doručeny až dne 12. 6. 2013. S ohledem na uvedené tak byly námitky vedlejším účastníkem dle názoru stěžovatele podány až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jež marně uplynula dne 4. 6. 2013, a jako opožděně podané také měly být exekučním soudem odmítnuty. Stěžovatel zároveň odmítl tvrzení exekučního soudu o tom, že předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce měl být vedlejšímu účastníku doručován do vlastních rukou (a v důsledku této skutečnosti také měla být jinak počítána lhůta pro podání námitek proti němu). V této souvislosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož se do vlastních rukou doručují písemnosti, u nichž to stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud (resp. soudní exekutor, jde-li o řízení vedené dle exekučního řádu). Protože exekuční řád povinnost doručovat příkazy k úhradě nákladů exekuce nestanoví (přičemž ani stěžovatel jako soudní exekutor o tomto způsobu doručování v daném případě nerozhodl), nebyl stěžovatel dle svého názoru povinen zaslat příkaz do vlastních rukou vedlejšího účastníka. Protože tedy exekuční soud vyhověl podaným námitkám, aniž by se nejprve důsledně zabýval tím, zda tyto byly skutečně podány v zákonem stanovené lhůtě, porušil dle názoru stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces.

IV.

6. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí soudu, jež je sice pravomocné, avšak nejedná se o rozhodnutí, jímž by se řízení končilo, ale o rozhodnutí, kterým byla věc stěžovateli vrácena k dalšímu řízení, musel se Ústavní soud nejprve zabývat otázkou její přípustnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost přípustná je. To proto, že jejím prostřednictvím byly nastoleny otázky, jež nebudou moci být v dalším řízení o stanovení výše náhrady nákladů exekuce dále projednávány, a tudíž bylo třeba, aby se jimi Ústavní soud nyní zabýval [srov. nález sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67)].

7. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jejích příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože argumentace, jež byla jejím prostřednictvím uplatněna, nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť se nemůže, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k přezkumu, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. V tomto ohledu si Ústavní soud nejprve dovoluje uvést, že jádrem ústavní stížnosti byla v nyní posuzovaném případě námitka stěžovatele stran toho, že exekuční soud chybně posoudil včasnost námitek vedlejšího účastníka, v důsledku čehož také o těchto námitkách chybně rozhodl, když námitkám vyhověl a příkaz stěžovatele k úhradě nákladů exekuce z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti zrušil, namísto aby námitky jako opožděné odmítl. Přestože je Ústavní soud nucen konstatovat, že exekuční soud v tomto ohledu skutečně pochybil, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl zřejmě nesprávné datum doručení předmětného příkazu vedlejšímu účastníku a datum podání námitek (když příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 5. 2013 zcela zjevně nemohl být vedlejšímu účastníku doručen dne 30. 1. 2013 apod.), v důsledku čehož mohl chybně vyhodnotit i jejich včasnost, má Ústavní soud za to, že tímto rozhodnutím nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele. To proto, že konsekvencí tohoto rozhodnutí exekučního soudu nebylo odnětí možnosti stěžovatele domoci se v řízení ochrany svých práv (zejména práva na spravedlivou odměnu za práci, kterou v předmětném exekučním řízení vykonal), když ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo toliko to, aby o úhradě nákladů exekuce znovu rozhodl a své rozhodnutí zákonem (jakož i judikaturou Ústavního soudu) požadovaným způsobem odůvodnil. Sám exekuční soud v napadeném rozhodnutí připustil, že i po doplnění rozhodnutí stěžovatele může výsledná částka nákladů exekuce zůstat stejná. Vzhledem k právě uvedenému se tak ústavní stížností napadené rozhodnutí exekučního soudu promítlo do sféry stěžovatele pouze tak, že mu vznikla povinnost k vydání nového, řádně odůvodněného rozhodnutí, což však Ústavní soud za újmu na právech stěžovatele, jež by dosahovala ústavněprávní intenzity, nepovažuje.

V.

10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu