II. ÚS 107/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2011

II.ÚS 107/11 ze dne 14. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Resslova 1253, 502 02 Hradec Králové, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 14 EC 554/2009-127, a dále o návrhu na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Jičíně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Jičíně.

2. Stěžovatel se v řízení před obecným soudem podáním elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 2.311 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku mzdy za přesčasovou práci. Tvrdil, že odpracoval větší počet přesčasových hodin, než které mu byly proplaceny vedlejším účastníkem. Vedlejší účastník, poté, co mu byl doručen vyhovující elektronický platební rozkaz, podal proti němu odpor a navrhl žalobu zamítnout. Tvrdil, že podle jím vedené evidence odpracované doby byla stěžovateli vyplacena mzda správně. Řízení bylo ukončeno ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým bylo co do částky 77 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověno, a co do částky 2.234 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. S ohledem na výši žalované částky bylo řízení jednoinstanční.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup obecného soudu a podrobně rozvádí důvody, pro které se domnívá, že došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv. Na prvém místě tvrdí, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivou odměnu za práci, které je zakotveno v čl. 28 Listiny. Podle stěžovatelova názoru soud nevzal do úvahy, že právo na spravedlivou odměnu není jen majetkovým právem, ale je pro zaměstnance povětšinou jediným zdrojem obživy, a proto požívá speciální ochrany, která je vyjádřena na úrovni podústavního práva v několika rovinách (např. ochrana minimální mzdy, ochrana zaměstnance jako slabší strany smlouvy atd.). Tato zvýšená ochrana musí mít odraz i při aplikaci procesního práva, konkrétně v rozložení důkazního břemene. Obecnému soudu v této souvislosti vytýká, že vyšel z evidence pracovní doby vedené vedlejším účastníkem a důkazní břemeno ohledně prokázání nesprávnosti této evidence přenesl na stěžovatele a to za situace, kdy stěžovatel tvrdil, že předloženou evidenci pracovní doby nikdy před tím neviděl a kdy se mu navíc ve dvou případech podařilo prokázat, že v evidenci byly chyby.

4. V nesprávném rozložení důkazního břemene spatřuje stěžovatel dále porušení práva na spravedlivý proces. K tomu uvádí, že obecný soud nesprávně vyhodnotil důkazní stav, neboť vycházel z evidence pracovní doby vedené vedlejším účastníkem, ačkoliv se stěžovateli podařilo prokázat, že jsou v ní chyby a tím prokázal její nevěrohodnost. Zdůraznil přitom, že tato evidence je soukromoprávní listinou a nepožívá větší důkazní síly. Dále soudu vytýká svévolnou interpretaci hmotného práva. Konkrétně šlo o to, že vedlejší účastník podle tvrzení stěžovatele, mu měl krátit odměnu za práci o víkendech o dobu, kterou neodpracoval v pracovních dnech a soud tento postup svým rozhodnutím akceptoval. K porušení pravidel spravedlivého procesu došlo ze strany soudu také tím, že soud stěžovatele nepoučil o názoru soudu na rozdělení důkazního břemene ani o svém výše popsaném hmotněprávním názoru na krácení odměny za práci přesčas. Podle názoru stěžovatele tato pochybení jsou o to závažnější, že nebylo možno podat proti rozhodnutí soudu odvolání. Cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k otázce poučovací povinnosti soudu podle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v bagatelních sporech.

5. Stěžovatel s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř. Této úpravě vytýká, že jediným kritériem pro vyloučení opravného prostředku je stanovení výše žalované částky. Je toho názoru, že byla-li hranice pro bagatelní spory stanovena ve výši, která překračuje hranici minimální mzdy, nemůže být za bagatelní označen mzdový nárok zaměstnance vůči zaměstnavateli pouze s odkazem na výši požadovaného plnění. V této souvislosti poukazuje na čl. 28 Listiny, jehož smyslem je chránit důstojnou existenci jednotlivce. Podle jeho názoru se napadeným ustanovením zakládá nerovnost, neboť zaměstnanci s nižším příjmem se zhoršuje stupeň ochrany jeho práv ve prospěch silnější strany, tj. zaměstnavatele.

6. Stěžovatel na základě výše uvedené argumentace navrhuje zrušit rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 14 EC 554/2009-127, pro porušení základního práva na ochranu mzdy zakotveného v čl. 28 Listiny, pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušit § 202 odst. 2 o. s. ř.

III.

7. Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření. Účastníka řízení pak dále vyzval k předložení spisu sp. zn. 14 EC 554/2009. Vedlejší účastník se nevyjádřil. Účastník řízení předložil spis a vyjádřil se jen v tom smyslu, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

IV.

8. Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda jsou splněny formální podmínky pro její věcné projednání. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Předmětem řízení je ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku, kterým bylo zčásti stěžovateli vyhověno. Vyhovujícím rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do práv a svobod stěžovatele, a proto v této části musel Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť byla podána zjevně neoprávněnou osobou.

9. Ve zbývající části Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Přihlédl k tomu, že zákon o Ústavním soudu, v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter kontradiktorního řízení.

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. O takovýto případ se v projednávané věci jedná.

11. Zásadní výhradou stěžovatele, od které odvozuje svoji další argumentaci, je jeho nesouhlas s hodnocením listinného důkazu, a to pracovní evidencí vedenou vedlejším účastníkem. Stěžovatel nesouhlasí s postupem soudu, který tomuto důkazu přisoudil největší důkazní váhu a postavil ho do pozice strany sporu, která musí dokazovat opak obsahu této soukromoprávní listiny. Stěžovatel navíc tvrdil, že tuto listinu nikdy neviděl a tedy ani nemohl kontrolovat její obsah. Zde je ovšem třeba přihlédnout k § 96 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnanci nahlédnout do jeho evidence pracovní doby a do jeho účtu mzdy a pořizovat si z nich výpisy, popřípadě stejnopisy na náklady zaměstnavatele. Je tedy věcí zaměstnance, aby si kontroloval údaje týkající se jím odpracované doby. Pokud obecný soud za tohoto stavu právní úpravy vycházel z této evidence, nelze takový postup hodnotit jako svévolný.

12. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech vyjádřil v tom smyslu, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

13. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítal, že ze strany soudu nebyl řádně poučen ani o názoru soudu na rozdělení důkazního břemene, ani o hmotněprávním názoru na krácení odměny za práci přesčas a o víkendech o dobu, která nebyla odpracována v řádné pracovní době v pracovních dnech.

14. Ústavní soud ani v tomto směru nezjistil žádné pochybení na straně obecného soudu, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. Ze vyžádaného spisu Okresního soudu Jičín sp. zn. 14 EC 554/2009 vyplývá, že bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování, jehož předmětem bylo zjišťování správnosti pracovní evidence vedlejšího účastníka v konfrontaci s tvrzením stěžovatele. Stěžovatel se tohoto dokazování svými návrhy na provedení jednotlivých svědeckých výpovědí aktivně zúčastnil. Muselo mu být již ze samotného průběhu řízení známo, jakou důkazní váhu soud pracovní evidenci vedené zaměstnavatelem přisuzuje. Ostatně soud ani jinak postupovat nemohl, neboť její vedení je zaměstnavateli uloženo zákonem a jen v případě, že by bylo prokázáno, že je vedena v rozporu s realitou, by k ní nemohl přihlížet. Sama okolnost, že se ve dvou případech v nepatrném rozsahu s realitou rozcházela, nemůže být důkazem o její celkové nevěrohodnosti. Že by soud zastával názor na krácení odměny za práci přesčas a o víkendech o dobu, která nebyla odpracována v řádné pracovní době v pracovních dnech, není ze spisu ani z odůvodnění rozsudku patrno a úvahy stěžovatele v tomto směru se odvíjejí pouze od průběhu dokazování.

15. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh v části, ve které směřoval proti zamítavému výroku napadeného rozhodnutí obecného soudu, dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

16. Jestliže nezbylo než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu; je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (srov. § 64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu