II. ÚS 1034/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2012

II.ÚS 1034/11 ze dne 13. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010 č. j. 37 C 68/1997-451 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010 č. j. 1 Co 241/2010-506, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 4. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel rekapituluje průběh řízení, v němž se třemi postupně sloučenými žalobami domáhal přiznání odměny za užití svých hudebních děl v televizním vysílání v období od 1. 10. 1992 do 31. 12. 1995. Za porušení zásad spravedlivého procesu považuje s odkazem na ochranu duševního vlastnictví coby hodnoty uvedené v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, včetně Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, akceptování lživých tvrzení žalovaného a zjevně křivých svědectví zaměstnanců České televize bez přihlédnutí k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům. Upozorňuje též na průtahy v řízení, vyvolané tím, že žalovaná vystupovala pod několika názvy a identifikačními čísly a obecné soudy neřešily procesní nástupnictví mezi subjektem, který byl stěžovatelem zažalován a subjektem, který je v napadených rozhodnutích označen za žalovanou stranu. Má za to, že běžným sporem o autorský honorář, který nebyl v přiměřené lhůtě rozhodnut, došlo k ohrožení existence OSA - Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, o. s. se sídlem Praha 6, Československé armády 786/20, IČ 63839997.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků bylo zjištěno, že Městský soud v Praze uložil žalovanému OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., se sídlem Praha 6, Československé armády 786/20, povinnost zaplatit stěžovateli částky 1 958 Kč, 2 654 Kč a 2 305 Kč, vždy s konkrétně uvedeným příslušenstvím (viz výroky I., III. a V.), dále zamítl žalobu o zaplacení částek 262 590 Kč, 337 942 Kč a 166 815 Kč vždy s přísl. úroky (viz výroky II., IV. a VI.) a dalšími výroky VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve výrocích II., IV., VI, VII. a VIII.) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Stěžovatel ovšem zcela pomíjí postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.

Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, soud prvního stupně poté, co byl jeho původní rozsudek ve věci zrušen, si ujasnil základní skutková tvrzení stěžovatele coby žalobce, provedl k nim velmi podrobné dokazování, včetně důkazů navrhovaných stěžovatelem, a pokud některé z důkazů navržených až v závěrečné fázi řízení pro nadbytečnost odmítl, v odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečně vypořádal s důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Odvolací soud s jeho postupem souhlasil a znovu vysvětlil, proč nebylo potřebné dokazování v uvedeném směru doplňovat. Plně se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že vztah mezi stěžovatelem a žalovaným ze smlouvy o zastupování autorských práv byl v rozhodném období vztahem z příkazní smlouvy podle ustanovení § 724 a násl. občanského zákoníku, a že povinnost žalovaného jako ochranné organizace (kolektivního správce) není povinností platit autorskou odměnu podle ustanovení § 13 odst. 1 autorského zákona č. 35/1965 Sb., nýbrž povinností vyplatit stěžovateli vybranou odměnu. V tomto směru je třeba odkázat na usnesení sp. zn. III. ÚS 211/99 ze dne 13. 7. 1999, v němž Ústavní soud na základě ústavní stížnosti nynějšího stěžovatele řešil stejnou otázku, a dospěl k závěru, že mezi nároky z autorského zákona nepatří ty, které nemají svůj původ v autorském zákoně, ale odvíjejí se, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týká jiných právních vztahů. V posuzované věci nejde totiž ani o výši autorského honoráře od uživatelů stěžovatelových děl ani o otázky původcovství k nim apod., ale jde - v podstatě o právně jednoduché posouzení - řádného a včasného výběru honorářů od subjektů, které povinnost úhrady autorského honoráře ve prospěch stěžovatele stíhá. Co do osoby ochranného autorského svazu, ten je očividně v postavení příkazníka s odpovědností vůči stěžovateli (jako příkazci) vymezené zákonem (§ 724 až § 727 o. z.).

Pokud tedy obecné soudy dospěly na základě řádně provedeného a zhodnoceného dokazování k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by žalovaný (s výjimkou části, ve které sám žalovaný závazek uznal) porušil vůči němu své povinnosti stanovené příkazní smlouvou, nelze tomuto dostatečně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout. Jak připomněl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, výtky stěžovatele směřovaly vůči postupu televize s tím, že byla porušena její povinnost pro sdělení rozsahu užití jeho děl, a bylo tak na stěžovateli, aby se domáhal náhrady vzniklé škody na provozovatelích televizního vysílání a nikoliv, aby se domáhal placení "odměn za užití díla žalovaným" nebo "odměn žalovaným vybraných" proti žalovanému.

Stran poukazovaných průtahů v řízení, jakkoliv je z obsahu příslušného spisu zřejmé, že úkony provedené procesním soudem v dané věci naprosto neodpovídají běžné délce trvání řízení, je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již dal opakovaně ve své judikatuře najevo, je vázán petitem ústavní stížnosti a tento tvrzeným průtahům v řízení či jinému zásahu soudu neodpovídá [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.]. Stěžovatel totiž navrhuje "pouze" zrušení napadených rozsudků, samotnými těmito rozhodnutími však k zásahu do práv, jichž se stěžovatel dovolává, podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud stěžovatel tvrdí, že průtahy byly vyvolány tím, že žalovaný vystupoval pod několika názvy a identifikačními čísly, nic takového z obsahu připojeného spisu nevyplývá. Soudy jednaly se subjektem, který stěžovatel označil v žalobě jako OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, sdružení hudebních autorů, se sídlem Československé armády 20, Praha 6, a posléze, k návrhu stěžovatele na změnu názvu žalovaného, učiněnému v odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007, akceptovaly upřesnění označení žalovaného na OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s. , se sídlem Praha, Čs. armády 786/20, které odpovídá údajům v registru občanských sdružení. Z obsahu soudního spisu ostatně nevyplývá, že by stěžovatel v průběhu řízení namítal, že bylo jednáno s jiným subjektem, než který zažaloval.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a neporušuje ani další tvrzená ústavní práva.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu