II. ÚS 1023/18 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2018

II.ÚS 1023/18 ze dne 10. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., nyní vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 70 T 135/2017, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 1/2018, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), na základě kterého byl - dle svého mínění v rozporu s čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Listiny - zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a ve svém důsledku bylo zasaženo do jeho osobní svobody, když bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").

2. Stěžovatel je stíhán pro spáchání dílem nedokonaného zločinu krádeže ve stadiu pokusu podle ustanovení § 21 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Při hlavním líčení konaném dne 18. 12. 2017 u okresního soudu bylo současně rozhodováno o vzetí stěžovatele do vazby. Stěžovatel se v den konání hlavního líčení, kterého se osobně i se svým obhájcem účastnil, nacházel ve výkonu trestu ve Věznici Ostrava-Heřmanice, přičemž konec výkonu tohoto trestu odnětí svobody byl stanoven na 13. 1. 2018.

3. Stěžovatel shledává porušení svých základních práv v postupu okresního soudu, který byl následně potvrzen i krajským soudem v nyní napadeném usnesení. Citovaným usnesením okresního soudu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu podle ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. okamžikem ukončení výkonu předešlého trestu, a to při hlavním líčení v nyní projednávané trestní věci. Stěžovatel namítá, že jakkoliv na počátku hlavního líčení využil svého zákonného práva a odmítl k věci vypovídat, k důvodům vazby by se rád vyjádřil, avšak k tomu mu okresní soud nedal prostor. Soudce okresního soudu totiž stěžovatele k okolnostem, které mohly mít význam pro existenci vazebních důvodů, vůbec nevyslechl a nedal stěžovateli ani jeho obhájci prostor k tomu, aby se vyjádřili k existenci vazebních důvodů. Stěžovatel prý na počátku hlavního líčení odmítl vypovídat jen k věci samotné, nikoliv k vazebním důvodům. Bezprostředně po vyhlášení usnesení o vzetí stěžovatele do vazby proti němu stěžovatel podal stížnost, kterou následně, po písemném doručení usnesení, prostřednictvím svého obhájce řádně odůvodnil. Krajský soud však o stížnosti rozhodl s tvrzením, že stížnost nebyla odůvodněna, byť byla prostřednictvím obhájce zaslána okresnímu soudu čtyři dny před rozhodnutím krajského soudu o podané stížnosti. Stěžovateli není znám důvod, proč okresní soud nepostoupil odůvodnění stížnosti soudu krajskému. Současně krajský soud o stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání a stěžovateli tak nebyla dána možnost se osobně vyjádřit k vazebním důvodům ani před krajským soudem. Stěžovatel shrnuje, že rozhodnutím o vazbě za situace, kdy obhajobě nebyla poskytnuta jakákoliv šance se vyjádřit k důvodům vazby, je zcela zásadním porušením práv obviněného.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře již také mnohokrát opakoval, že není další instancí v trestním soudnictví, což se vztahuje i k vazebnímu řízení.

5. V reakci na námitky stěžovatele Ústavní soud uvádí, že z protokolu o hlavním líčení, při němž bylo vyneseno ústavní stížností napadené usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, vyplývá, že u něj byl přítomen jak sám stěžovatel, tak i jeho obhájce. Přestože stěžovatel u hlavního líčení odmítl vypovídat, prostor pro vznesení námitek stran rozhodování o jeho vazbě mu byl dán, resp. obhájce stěžovatele mohl tyto námitky uplatnit již při hlavním líčení. I pokud se tak nestalo, podle ustanovení § 143 tr. ř. je stěžovateli dána třídenní lhůta od oznámení usnesení pro podání stížnosti proti tomuto usnesení, a to včetně jejího odůvodnění. Oznámení usnesení se podle ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. provede vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit (tj. stěžovateli). Pokud má tato osoba, které je usnesení třeba oznámit, obhájce, stačí, že bylo oznámeno buď této osobě, nebo jen jejímu obhájci (viz ustanovení § 137 odst. 2 tr. ř.). V daném případě bylo usnesení o vzetí stěžovatele do vazby oznámeno při hlavním líčení jak stěžovateli, tak jeho obhájci. Od této doby, tj. od 18. 12. 2017 (dne, kdy se konalo hlavní líčení) běžela třídenní lhůta pro podání stížnosti a její odůvodnění. Nikoliv tedy, jak se patrně nesprávně domníval stěžovatel a jeho obhájce, teprve od data doručení usnesení. Není proto ani možné, aby v dané třídenní lhůtě byla podána toliko neodůvodněná stížnost - stěžovatel tak učinil při hlavním líčení - a následně po uplynutí této lhůty byla stížnost písemně odůvodněna. K takovému odůvodnění není možné přihlížet. Proto také odůvodnění stížnosti zaslané okresnímu soudu dne 5. 1. 2018 neobstojí, neboť bylo podáno opožděně. Na okraj je pak možno uvést, že i kdyby se stěžovatel spoléhal na to, že třídenní lhůta počíná běžet až ode dne doručení písemného usnesení o vzetí do vazby, tak i v takovém případě by bylo odůvodnění stížnosti proti tomuto usnesení opožděné (podáno bylo totiž teprve dne 5. 1. 2018, jak uvádí samotný stěžovatel), když usnesení o vzetí stěžovatele do vazby bylo stěžovateli doručeno dne 28. 12. 2017. Z tohoto důvodu rovněž neobstojí námitka stěžovatele, že stížnostní krajský soud nikterak nereagoval na námitky proti usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby vznesené v podání označeném jako "odůvodnění stížnosti".

6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu