I. ÚS 898/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2011

I.ÚS 898/11 ze dne 19. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, AK Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Aps 9/2010-70 ze dne 13. 1. 2011 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j.7 Ca 133/2009-53 ze dne 21. 10. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Stěžovatel se žalobou proti nezákonnému zásahu podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany svých veřejných subjektivních práv.

Městský soud v Praze dne 27. 9. 2010 vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku. Na tuto výzvu stěžovatel -podle svého tvrzení - reagoval tak, že navrhl, aby mu soud přiznal osvobození od soudního poplatku. K tomu v ústavní stížností uvádí, že ke svému návrhu doložil relevantní důkazy, jež prokazují jeho majetkové poměry. I přesto byla stěžovatelova žádost usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2009 zamítnuta a stěžovatel byl znovu vyzván k úhradě soudního poplatku. Na tuto novou výzvu stěžovatel reagoval - podle svého tvrzení - tak, že Městskému soudu v Praze opět navrhl, aby mu přiznal osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze - s ohledem na to, že stěžovatel podle názoru soudu zdůvodňoval nutnost svého osvobození od soudních poplatků stále stejnými argumenty jako u první žádosti - však rozhodl tak, že žádost zamítl a poněvadž stěžovatel neuhradil soudní poplatek ani v nově poskytnuté lhůtě, řízení ve věci žaloby o ochraně před nezákonným zásahem zastavil. Nejvyšší správní soud pak o kasační stížnosti - podle tvrzení stěžovatele - rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 3 Aps 9/2010-70 ze dne 13. 1. 2011 tak, že ji zamítl.

Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Je přesvědčen, že postupem soudů a napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu a dále zásada rovnosti účastníků před soudem zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 96 Ústavy. Podle stěžovatele totiž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy. Stěžovatel se domnívá, že se správní soudy této povinnosti řádně nezhostily, neboť se nevypořádaly s důkazy, kterými stěžovatel dokládal oprávněnost své žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel přitom svoji žádost doplnil listinou, která prokazuje, že je příjemcem dávky v hmotné nouzi. Městský soud v Praze pak prý rozhodl o žádosti stěžovatele v rozporu s obsahem soudního spisu. Ve smyslu stabilizované rozhodovací praxe Ústavního soudu lze za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu považovat situaci, kdy jsou v soudním rozhodování skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, jako je tomu i v případě stěžovatele.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze evidovaný pod sp. zn. 7 Ca 133/2009. Zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2010, č.j. 7 Ca 133/2009-53 rozhodl tak, že řízení zastavil (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud zejména uvedl, že stěžovatel byl dne 27. 9. 2010 vyzván k zaplacení soudního poplatku, na výzvu však nereagoval a soudní poplatek nezaplatil. Proto podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, řízení zastavil.

Usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č.j. 3 Aps 9/2010-70 rozhodl tak, že jí zamítl (výrok I) a žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení kasační stížností (výrok II). V prvé řadě uvedl, že předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nejen to, že poplatek nebyl zaplacen, ale také to, že účastník byl k jeho zaplacení vyzván a poučen o následcích nesplnění výzvy a že marně uplynula lhůta k zaplacení. Zamítne-li soud návrh na osvobození od poplatkové povinnosti, jímž účastník reagoval na výzvu k zaplacení poplatku, musí účastníka opětovně vyzvat k zaplacení, stanovit mu lhůtu a poučit jej o následcích nesplnění výzvy.

Nejvyšší správní soud dodal následující.

Městský soud v Praze v souladu s dikcí citovaného ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích - poté, co pravomocně zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 12. 10. 2009, č.j. 7 Ca 133/2009-16 a kasační stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č.j. 3 Aps 5/2010-41 zamítnuta - spolu s doručením rozhodnutí o kasační stížnosti zcela správně opětovně stěžovatele vyzval usnesením ze dne 23. 9. 2010, č.j. 7 Ca 133/2009-51 k zaplacení soudního poplatku za podaný návrh. Bylo tomu tak proto, že po skončení řízení, jehož předmětem bylo posouzení podmínek osvobození od soudního poplatku, musí mít stěžovatel jasně stanovenou, byť i třeba krátkou, lhůtu ke splnění své procesní povinnosti. Uvedené usnesení bylo stěžovateli řádně doručeno dne 27. 9. 2010 (srov. č.l. 51). Usnesení obsahovalo obligátní poučení o negativním důsledku nezaplacení soudního poplatku v podobě zastavení řízení i o možnosti podat návrh na osvobození od soudních poplatků. Ačkoli byla stěžovateli stanovena procesně korektní lhůta 10 dnů od doručení předmětného usnesení, ten soudní poplatek ve lhůtě, ani později neuhradil.

Nejvyšší správní soud - pokud jde o opětovnou žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků v rámci jednoho řízení, jež byla Městskému soudu v Praze doručena dne 21. 10. 2010 (srov. č.l. 54) - poukázal na ustálenou správní judikaturu, dle níž je správní soud povinen rozhodnout o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména tehdy, došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. Z postupu Městského soudu v Praze stran opakované žádosti o ustanovení zástupce lze podle Nejvyššího správního soudu seznat, že po porovnání první žádosti s novým nekompletním prohlášením stěžovatele o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech a tvrzeným doložením rozhodnutí podle zákona č. 111/2006 Sb. v jiných spisech, mohl Městský soud v Praze oprávněně zvážit, že žádost stěžovatele neobsahovala podstatně změněné skutečnosti oproti žádosti první.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze tak, že odkazuje na ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Princip omezeného posouzení opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků brání podle Městského soudu věcně totožnému procesnímu pohybu účastníka. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu vyjádřil městský soud souhlas.

V replice k vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatel uvedl, že princip omezeného posouzení opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků je podle jeho názoru vždy třeba aplikovat přísně ad hoc ke každému jednotlivému případu. Tato zásada by měla být brána v úvahu zvláště při posuzování žádosti stěžovatele, neboť soudu jsou jeho majetkové poměry dobře známy.

IV.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem vyžádaného soudního spisu a ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů (správní soudy z toho nevyjímaje), jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud tedy není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje soudní hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména základní právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud konstatuje, že se otázkou osvobození od soudních poplatků, zatěžujících nepřiměřeně stěžovatele, v minulosti již zabýval. V této souvislost ustáleně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady přiznání osvobození od soudních poplatků, zásadně spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti podaného návrhu dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usnesení č. 28). To se týká o této konkrétní souzené věci.

Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutí napadená touto ústavní stížností nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), takže do shora vymezených ústavních práv stěžovatele nezasahují. Jsou v dostatečném rozsahu odůvodněna (zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu příkladné) a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad; napadená rozhodnutí v tomto ohledu navazují na rozhodnutí, jež byla v téže věci stěžovatele vydána těmito soudy již dříve. Z vyžádaného soudního spisu je přitom patrno, že stěžovatel opakovaně žádá o osvobození od soudních poplatků, aniž by respektoval, že každá taková nová žádost by měla být podána jen tehdy, pokud na u žadatele nastala taková změna poměrů, která novou žádost skutečně odůvodňuje. Tak tomu však v případě stěžovatele není (srov. např. č.l. 54). Ostatně, obecné soudy mu dostatečně vysvětlily (srov. např. usnesení městského soudu založené na č.l. 16), že stěžovatelem předkládaný typ dokumentů důvodnost žádosti o osvobození soudního poplatku neprokazuje.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu