I. ÚS 876/08 #1Usnesení ÚS ze dne 25.08.2008

I.ÚS 876/08 ze dne 25. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti E. S., zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, sídlem Dvořákova 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.12.2007, č.j. 44 Co 364/2007-47, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24.10.2007, č.j. 71 L 1097/2007-40, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení ze dne 7.4.2008 domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud", pozn. s opakovaně nesprávným jednacím číslem tohoto usnesení) a současně požadovala, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem obou soudů spočívajícím ve formálním ustanovení opatrovníka, v tolerování jeho nečinnosti a zabránění stěžovatelce chránit svá práva soudní cestou a v neprominutí zmeškání lhůty pro dání odvolání bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, 2 a 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti uvedla, že je uživatelkou psychiatrických služeb a že v minulosti byla opakovaně léčena a hospitalizována na psychiatrické klinice a v psychiatrické léčebně. Dne 17.5.2007 byla přijata do ústavní péče bez písemného souhlasu se zdůvodněním, že jevila známky duševní poruchy, ohrožovala sebe nebo své okolí a následujícího dne tuto skutečnost léčebna oznámila soudu. Soud učinil několik úkonů ve věci, kromě jiného vydal usnesení o ustanovení opatrovnice a usnesení ze dne 22.5.2007, č.j. 71 L 1097/2007-5, kterým bylo rozhodnuto, že k převzetí stěžovatelky do psychiatrické léčebné došlo ze zákonných důvodů. Proti posléze uvedenému usnesení nepodala opatrovnice odvolání, podala ho sama stěžovatelka, resp. její právní zástupce, kterému udělila plnou moc, současně se žádostí o prominutí lhůty. Městský soud napadeným usnesením zamítl návrh o prominutí lhůty, zástupce stěžovatelky podal proti němu odvolání, krajský soud ho dalším z napadených usnesení potvrdil. V další části stěžovatelka snáší podrobné argumenty proti řadě záležitostí:

- k absenci důkazů pro popouzení zákonnosti omezení svobody při nedobrovolné hospitalizaci,

- k ustanovení opatrovníka pro řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče souběžně s vydání rozhodnutí o zákonnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče,

- k nečinnosti opatrovnice,

- k neprominutí lhůty pro podání odvolání.

Z předložených usnesení obecných soudů Ústavní soud zjistil, že městský soud usnesením ze dne 24.10.2007, č.j. 71 L 1097/2007-40, zamítl návrh stěžovatelky k prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozhodnutí, kterým bylo vysloveno, že k jejímu převzetí do psychiatrické léčebny došlo ke zákonných důvodů. Uvedl, že toto usnesení jí řádně bylo doručeno dne 31.5.2007, lhůta k podání odvolání skončila dne 15.6.2007. Usnesení obsahovalo řádné poučení, stěžovatelka na svých procesních právech krácena nebyla, neuvedla žádné jiné skutečnosti, pro které navrhla, aby jí byla prominuta lhůta k odvolání, tudíž městský soud neshledal její návrh důvodným a zamítl ho. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, krajský soud dospěl k závěru, že není důvodné, tudíž usnesení soudu I. stupně potvrdil; v odůvodnění připomenul, že městský soud ustanovil stěžovatelce opatrovnici a usnesení jí bylo doručeno do vlastních rukou dne 31.5.2008, z tohoto důvodu nemůže obstát její námitka, že v řízení nebyla zastoupena, stejně jako námitka, že by nebyla zastoupena řádně, a zdůraznil, že stěžovatelka proti němu odvolání nepodala, výhrady vůči osobě jí ustanovené zástupkyně nevznesla, nijak a ničím nedala najevo, že by případně chtěla být zastoupena jiným, či že by vůči opatrovnici vznesla požadavek na úkon, který by tato odmítla učinit, nebo jej učinila v rozporu s tím, čeho se po ní domáhala.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.

Ze zjištěných skutečností je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti jsou podmínky stanovené obč. soudním řádem pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Ve smyslu § 204 odst. 3 obč. soudního řádu lze zmeškání lhůty prominout, a to za podmínek § 58 tohoto předpisu, tj. z omluvitelného důvodu. Jak Ústavní soud výše konstatuje, obecné soudy žádný z takových důvodů neshledaly, zejména v situaci, kdy stěžovatelce bylo usnesení o ustanovení opatrovnice řádně doručeno, stejně tak jí bylo doručeno i usnesení o tom, že k jejímu převzetí do psychiatrické léčebny došlo ze zákonných důvodů. Tím jí byla vytvořena dostatečná možnost pro hájení svých subjektivních práv a právech chráněných zájmů, nemůže proto brojit proti závěrům obecných soudů, které zamítly její návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání opravného prostředku.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu