I. ÚS 848/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2014

I.ÚS 848/14 ze dne 15. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Cibulky, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem, Dlážděná 12c, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2014, č. j. 15 Co 33/2014-1723, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s odkazem na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z přiložené ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce podal návrh, aby Městský soud v Brně (dále také "soud prvního stupně") žalovaným předběžným opatřením zakázal jakékoliv majetkové nakládání s nemovitými věcmi blíže specifikovanými v napadeném usnesení. Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. 38 C 65/2002-1691, návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl.

Proti tomuto usnesení stěžovatel podal dne 15. 1. 2014 odvolání, které chtěl odůvodnit po poradě se svým právním zástupcem. K tomuto doplnění však do 27. 1. 2014 nedošlo. Krajský soud v Brně (dále také "odvolací soud") svým usnesením ze dne 27. 1. 2014, č. j. 15 Co 33/2014-1723, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné.

Stěžovatel nejdříve v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení. Podle stěžovatele byl jeho zástupce v době, kdy mělo dojít k odůvodnění odvolání, v pracovní neschopnosti, a měl proto omezené možnosti seznámení se s obsáhlým spisovým materiálem. Vzhledem k délce sporu a složitosti problematiky zástupce stěžovatele nepředpokládal, že odvolací soud nevyčká přiměřenou dobu na odůvodnění odvolání a rozhodne prakticky ihned, aniž by důvody odvolání znal. Přitom mohl být zástupce stěžovatele se stěžovatelem pouze v písemném styku a konkrétní informace a pokyny obdržel od stěžovatele až 6. 2. 2014. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že odvolací soud návrhu na předběžné opatření nevyhověl, neboť neshledal v tomto směru náležitou argumentaci, která by vydání předběžného opatření odůvodnila, aniž by přitom vyčkal na odůvodnění odvolání a aniž by vyzval zástupce stěžovatele k odstranění vad podání. Tím mu měla být odňata možnost náležitě vysvětlit a odůvodnit svůj návrh. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud dále dodává, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V posuzované věci stěžovatel využil svého práva a podal návrh na nařízení předběžného opatření. Soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl a stěžovatel proti jeho rozhodnutí podal dne 15. 1. 2014 odvolání, v němž uvedl, že jej dodatečně odůvodní po poradě s právním zástupcem. K odůvodnění přitom nedošlo ani do 27. 1. 2014, kdy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal a věcně rozhodl v neprospěch stěžovatele. Z uvedeného lze dovodit přesvědčivý závěr, že v posuzované věci pochybil sám stěžovatel, který, ač byl zastoupen advokátem, tedy osobou znalou práva, ve věci postupoval nejprve zcela bez vědomí svého zástupce a posléze, když se ve věci odvolal, své odvolání řádně neodůvodnil, a to ani později v přiměřené lhůtě. Ústavní soud podotýká, že v dané věci odvolací soud neaplikoval § 212a odst. 2 o. s. ř., ale naopak rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal. S ohledem na zmiňované zastoupení stěžovatele advokátem a věcný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně není postupu odvolacího soudu, který stěžovatele dodatečně nevyzýval k odstranění vad, z ústavně právního hlediska co vytknout.

Na uvedeném závěru nic nemění ani další námitky, které stěžovatel uplatnil ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel namítal, že v rozhodné době, tj. mezi 15. a 27. 1 2014, byl jeho zástupce zdravotně indisponován, nicméně s uvedenou skutečnosti odvolací soud nikterak neobeznámil, natož ji jakkoliv podložil, a proto odvolací soud nemohl na zdravotní indispozici přirozeně brát ohled. Jako nedůvodnou se jeví také námitka, že spisový materiál byl příliš obsáhlý, a proto stěžovatel potřeboval celou věc v dostatečně dlouhé době prokonzultovat se svým advokátem. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje zejména na to, že stěžovatel byl již před podáním svého návrhu na nařízení předběžného opatření zastoupen advokátem, a proto ho měl o veškerých svých krocích, které s věcí souvisí, dopředu informovat a měl je společně prokonzultovat. Mohl tak učinit neprodleně po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, k čemuž opět nedošlo. Sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uvádí, že zástupci dal své pokyny a podklady až 6. 2. 2014, tedy takřka jeden měsíc po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.

K uvedenému je možno dodat, že řízení o předběžném opatření je specifické, neboť má neprodleně reagovat na ohrožení zájmů navrhovatele, což se promítá také ve velmi krátkých časových lhůtách, v nichž má soud prvního stupně rozhodnout (7 dní, v některých případech i do 24 hodin, resp. do 48 hodin). V odvolacím řízení sice přesné lhůty pro rozhodnutí stanoveny nejsou, ale s ohledem na ustanovení § 211 o. s. ř. a s ohledem na povahu řízení o předběžném opatření je zřejmé, že i odvolací soud má ve věci postupovat bez zbytečných průtahů a rozhodnout co nejrychleji.

Ústavní soud přezkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí jiným než stěžovatelem namítaným ústavněprávním deficitem, nicméně takové pochybení neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně a logicky odůvodněno, odvolací soud si nepočínal svévolně ani zjevně formalisticky a nic dalšího nenasvědčuje tomu, že by jeho rozhodnutí bylo nespravedlivé.

III.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu