I. ÚS 848/08 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2008

I.ÚS 848/08 ze dne 15. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti TOT - tisková a organizační technika, spol. s r.o., sídlem Jemnická 326/11, Praha 4, zast. JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2008, č.j. 33 Odo 623/2006-99, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2005, č.j. 17 Co 387/2005-78, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9.9.2004, č.j. 20 C 88/2004-41, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 2, sídlem nám. Míru 20, Praha 2, zast. Mgr. Petrem Zachem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 7, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pro tvrzené porušení základních práv. V návrhu uvedl, že vedlejší účastník, v postavení žalobce, se vůči němu domáhal zaplacení částky 647 780 Kč s příslušenstvím, jako podílu na celkové ceně, kterou vedlejší účastník vynaložil na opravu střechy a fasád identifikovaného domu, jehož podílovými spoluvlastníky je stěžovatel a hl. město Praha (podíl stěžovatele činí id. 15/64). Se žalobou stěžovatel nesouhlasil, namítal, že byl sice informován o tom, že žalobce hodlá provádět opravu fasády, nikoliv však o tom, s kým a jaká smlouva byla uzavřena, ani o předpokládané ceně oprav. Zejména však uplatnil námitku započtení, neboť sám provedl rekonstrukci domu v hodnotě cca 6 mil. Kč. Obvodní soud vzal za prokázané náklady vedlejšího účastníka, důvodnost vznesené námitky započtení neuznal, protože stěžovatel prý nedoložil, že by na domě provedl tvrzené opravy a jejich hodnotu. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil s provedenou koncentrací řízení (s ohledem na omluvu z jednání, na kterém byla koncentrace provedena) a s hodnocením závěrů o neprokázání existence pohledávky. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, kdy se ztotožnil s jeho závěry. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, Nejvyšší soud ho odmítl pro nepřípustnost. Podle stěžovatele obecné soudy pochybily v následujících skutečnostech:

- neumožnily mu uvést v rámci prvoinstančního řízení důkazy svědčící v jeho prospěch, přestože omluvil svoji účast (správně má být "neúčast") na jednání dne 9.9.2004 ze zdravotních důvodů,

- neakceptovaly jeho námitku započtení pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi, a to s odůvodněním koncentrací řízení, která byla provedena prvoinstančním soudem přes omluvu stěžovatele z předmětného jednání,

- přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu části nákladů na rekonstrukci domu přesto, že nedoložil jejich nutnost, navíc přestože nebyl dodržen postup rozhodování spoluvlastníků, kdy stěžovatel nebyl řádně seznámen s cenou oprav,

- přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu části nákladů na rekonstrukci předmětného domu, přestože v jiném řízení vedeném u obvodního soudu nepřiznaly dalšímu spoluvlastníku domu nárok na náhradu obdobných nákladů,

- nevzaly v úvahu skutečnost, že vedlejší účastník dosahuje značného zisku z pronájmu bytů v domě a na tomto zisku se se stěžovatelem nikterak nepodílí,

- Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu nepřípustnosti, přestože stěžovatel uvedl v rámci dovolání řadu důvodů, proč považuje své dovolání za přípustné.

Na základě těchto tvrzení navrhl stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud - z důvodu znemožnění práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že soud nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům - napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 2 Listiny:

Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

Nejvyšší soud polemizoval s názorem stěžovatele o přípustnosti dovolání, a to na základě právní úpravy obsažené v obč. soudním řádu. Zejména upozornil na odlišnosti mezi dovoláním a žalobou pro zmatečnost. Podle jeho názoru napadá stěžovatel závěry soudu o nepřípustnosti dovolání nepřípadně a navrhl, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.

Městský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Výtku stěžovatele ohledně faktu, že soud jednal v případě, kdy se zástupce nedostavil k jednání, ale dodatečně se omluvil ze zdravotních důvodů; kvalifikuje jako nedůvodnou, protože omluva byla zaslána až po jednání, a soud se s ní, stejně jako s námitkou nesprávné koncentrace řízení, vypořádal. Další námitky jsou věcného charakteru, vyjadřují nesouhlas s rozhodnutím ve věci, proto odkázal na odůvodnění rozsudku. Podle jeho názoru k žádnému zkrácení práv stěžovatele a ke znemožnění jeho práva na spravedlivý proces nedošlo.

Obvodní soud stručně uvedl domněnku, že ústavní stížnost není důvodná, že jeho rozsudkem nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Vedlejší účastník upozornil na okolnost, že stěžovatel nebere zřetel na skutečnosti, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Domnívá se, že obecné soudy se náležitě zabývaly veškerými námitkami, včetně námitky vztahující se k neúčasti na jednání dne 9.9.2004, a rovněž zdůvodnily, proč některé navrhované důkazy nebyly provedeny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení.

S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovateli k případné replice.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 20 C 88/2004 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se domáhal vůči stěžovateli zaplacení částky 775 331,- Kč, usnesením ze dne 13.1.2004, č.j. 20 C 165/2000-68, byla k samostatnému projednání vyloučena žaloba o zaplacení částky 647 780,- Kč s příslušenstvím, která představovala poměrnou část sumy vynaložené vedlejším účastníkem na opravu střechy a fasád společného domu. Stěžovatel připustil, že byl informován o záměru provádět opravu fasády a byl informován o výsledcích výběrového řízení, nikoliv však o tom, s kým a jakou smlouvu vedlejší účastník uzavřel a za jakou částku. Vznesl též námitku započtení, neboť provedl rekonstrukci společné nemovitosti, čímž došlo k jejímu zhodnocení o cca 6 mil. Kč. Z těchto důvodů požadoval, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. V průběhu druhého ústního jednání dne 28.6.2004 navrhl vedlejší účastník koncentraci řízení a obvodní soud usnesením ze dne 13.7.2004, č.j. 20 C 88/2004-33, uložil účastníkům řízení uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději u ústního jednání nařízeného na den 9.9.2004. V závěru jednání dne 28.6.2004 vyhlásil obvodní soud usnesení o odročení jednání, což přítomní účastníci (včetně stěžovatele) vzali na vědomí. Ústního jednání dne 9.9.2004 (zahájeného v 8,30 hod. a skončeného v 9,00 hod.) se stěžovatel nezúčastnil, proto obvodní soud vyhlásil usnesení, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti, a konstatoval, že do dne jednání doplnění skutkových tvrzení a důkazní návrhy nebyly učiněny. Podle úředního záznamu (č.l. 38) byl jednatel stěžovatele telefonicky v 9,55 hod. omlouván z neúčasti na jednání, z důvodu jeho hospitalizace v nemocnici. Omluvu posléze doložil lékařskou zprávou plicní ambulance o vyšetření provedeném dne 8.9.2004, v odpoledních hodinách. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9.9.2004, č.j. 20 C 88/2004-41, žalobě vyhověl, protože ji shledal důvodnou. Vyšel přitom z právní úpravy vztahů mezi spoluvlastníky a režimu rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Přitom konstatoval, že v řízení nebyla stěžovatelem prokázána důvodnost vznesené námitky započtení, stěžovatel nedoložil, že by na domě provedl tvrzené opravy, hodnotu oprav, že by za ně zaplatil, charakter provedených oprav, ač byl k doložení těchto skutečností soudem vyzván při jednání dne 28.6.2004, o následcích byl poučen (jedině doložil, že zaplatil za opravu oken v nebytových prostorách). V odůvodnění rozsudku též uvedl, že omluvu stěžovatele nelze považovat za včasnou, neboť byla učiněna až po skončení jednání. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, protože mu soud nedal prostor pro prokázání účelně vynaložených nákladů na opravy a údržbu domu, doklady měl údajně nachystány k předložení na jednání dne 9.9.2004, dále napadal nesprávně provedenou koncentraci řízení. Městský soud rozsudkem ze dne 29.11.2005, č.j. 17 Co 387/2005-78, prvostupňový rozsudek potvrdil, protože odvolání shledal zcela nedůvodným, a to jak v rovině procesní, tak hmotněprávní. K tomuto rozhodnutí uvedl, že stěžovatel, jako minoritní spoluvlastník byl o díle informován, ztotožnil se se závěrem, že stěžovatel neprokázal důvodnost námitky započtení, a zdůraznil, že stěžovatel nedostál své povinnosti tvrzení a důkazní ani v režimu koncentrace řízení, tudíž soud I. stupně nemohl postupovat jinak než žalobě v plném rozsahu vyhovět. Stěžovatelovu omluvu z jednání nařízeného na 9.9.2004 hodnotil také jako nevčasnou, připomenul, že stěžovatel byl ošetřen den předcházející ústnímu jednání, že měl dostatek času omluvu sdělit soudu ještě před jednáním. Ještě doplnil, že stěžovatel mohl svoji povinnost splnit kdykoliv před jednáním, případně jeho návrhy a listiny k prokázání tvrzení na toto jednání mohl doručit někdo jiný. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.1.2008, č.j. 33 Odo 623/2006-99, odmítl jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam; v odůvodnění Nejvyšší soud vyložil i dovolací důvody a význam případné zmatečnostní vady.

III.

Po seznámení s předloženými podklady a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení uváděných článků Listiny a Úmluvy a z tohoto hlediska konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel, posléze i jeho právní zástupce, evidentně odmítají respektovat význam povinností zakotvených v obč. soudním řádu ohledně jeho tvrzení a předložení důkazů, zejména pak i účel poučovací povinnosti při jednání podle § 118a odst. 3 obč. soudního řádu a koncentrace řízení podle § 118c obč. soudního řádu. Jestliže stěžovatel svoje povinnosti nesplnil, musí nést i nepříznivé následky s nesplněním spojené; důsledky nesplnění zákonných povinností tak nemohou představovat zásah do základních práv.

K porušení čl. 36 odst. 2 Listiny v posuzované věci nemohlo dojít, protože v ní nerozhodoval žádný orgán veřejné správy. Pokud měl stěžovatel na mysli porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, byť porušení čl. 36 odst. 2 Listiny tvrdí na dvou místech ústavní stížnosti, platí závěry uvedené v předchozím odstavci.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Návrhu vedlejšího účastníka na přiznání nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl, neboť neshledal důvody pro výjimečnou aplikaci § 62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu