I. ÚS 821/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2011

I.ÚS 821/11 ze dne 3. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. T., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem AK v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 2. září 2010 sp. zn. 6 To 391/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ze dne 18. března 2011 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v trestní věci, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí nálezem zrušil.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý soudní proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy potažmo jeho základní právo na obhajobu. Obecné soudy pochybily tím, že stěžovateli neustanovily obhájce ex offo, nezabývaly se jeho rozumovými schopnostmi a zdravotním stavem, neustanovily soudního znalce ke zjištění věrohodnosti jeho výpovědi atd. Stěžovatel byl odsouzen na základě jeho doznání z přípravného řízení, které v hlavním líčení odvolal s tím, že bylo vynuceno policejním násilím. Dále stěžovatel nesouhlasil zejména se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil svědeckou výpověď matky stěžovatele, jež potvrdila jeho verzi, že k výpovědi byl donucen policií za pomoci násilí.

Stěžovatel tvrdil, že řízení v jeho trestní věci nebylo spravedlivé, zejména v důsledku nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy, které se vymyká principům elementární spravedlnosti, presumpci neviny a ústavnosti jako takové a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 143/2009 vyplývají následující skutečnosti.

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. února 2010 (2 T 143/2009-72) byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud"), usnesením ze dne 2. září 2010 odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.

III.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. způsob interpretace a aplikace trestního zákona nebo trestního řádu obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z vyžádaného spisu nalézacího soudu nezjistil.

Ústavní stížnost je převážně pouhým opakováním argumentace, s níž se obecný soud ústavně relevantním způsobem již vypořádal ve svém rozhodnutí (str. 2). Odvolací soud uvedl, že ve vztahu k protiprávnímu jednání stěžovatele soud nalézací postupoval způsobem upraveným v ustanoveních § 2 odst. 5 tr. řádu. Konstatoval, že ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, došlo v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudu. Tato skutečnost je nepřímo potvrzena i skutečností, že stěžovatel ani obhájce se bez omluvy nedostavili k veřejnému zasedání odvolacího soudu a ani v písemném odůvodnění odvolání nenavrhli dalších důkazů, které by měly sloužit k objasnění věci.

Odvolací soud konstatoval, že soud nalézací hodnotil provedené důkazy v souladu s ustanoveními § 2 odst. 6 tr. řádu, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu. Odvolací soud v odůvodnění usnesení poukázal i na skutečnost, že obhajoba stěžovatele u hlavního líčení byla zjevně účelová, když je jednoznačně prokázáno, že se k vytýkanému jednání nedoznal v plném rozsahu a část vytýkaného jednání důrazně popíral. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí logicky vyvrátil tvrzení stěžovatele o použití fyzického násilí ze strany vyslýchajícího policisty a uvedl, proč nelze uvěřit jeho tvrzením. Soud přihlédl i k násilnickému jednání, ze kterého je nepřímo usvědčován výpovědí poškozené H. M., jeho matky I. T. i obsahem přestupkových spisů Městského úřadu Uherské Hradiště. Provedené důkazy při respektování zásad formální logiky tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé články do sebe zapadají, navazují na sebe a jednoznačně svědčí o vině stěžovatele tak jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu.

Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů, které je ve výlučné kompetenci soudu, který důkazy prováděl, zejména když tvoří logicky uzavřený celek a ani ze závěrů odvolacího soudu nevyplývá exces nebo libovůle soudního rozhodnutí, které se opírá o závěr, že provedené důkazy svědčí o vině stěžovatele i o jeho správné právní kvalifikaci. Také uložený trest při samé dolní hranici zákonné sazby a povinnost k náhradě způsobené škody, dle názoru Ústavního soudu nelze posuzovat jako zásah do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud nepovažoval za možné provádět sám dokazování ohledně rozumových schopností stěžovatele a jejich případném vlivu na výsledek trestního řízení, když přinejmenším v odvolacím řízení byl zastoupen advokátem a takové dokazování nenavrhoval.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy). Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavním soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. května 2011

Vojen Gűttler v. r.

předseda senátu