I. ÚS 801/11 #1Nález ÚS ze dne 22.09.2011 Dispozitivní povaha ustanovení občanského zákoníku o smlouvě o sdružení

Závěr obecných soudů o nutnosti domáhat se vypořádání podílového spoluvlastnictví vůči všem ostatním účastníkům sdružení je projevem nepřípustného formalismu (a ve svých důsledcích je porušením práva na soudní ochranu), pokud nerespektuje ujednání účastníků sdružení vylučujícící dispozitivní právní úpravu, zejména za situace, kdy dohodnutá pozice správce majetku připomíná svěřeneckou správu, nikoliv přímé zastoupení účastníků (zejména určením jeho povinnosti vyplatit spoluvlastnický podíl podle stanov sdružení).

I.ÚS 801/11 ze dne 22. 9. 2011

N 167/62 SbNU 475

Dispozitivní povaha ustanovení občanského zákoníku o smlouvě o sdružení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 22. září 2011 sp. zn. I. ÚS 801/11 ve věci ústavní stížnosti P. P. proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2010 č. j. 21 Co 470/2010-74 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2010 č. j. 117 C 299/2009-40, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal zaplacení peněžité částky představující jeho spoluvlastnický podíl na majetku sdružení, z něhož vystoupil, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2010 č. j. 21 Co 470/2010-74 a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2010 č. j. 117 C 299/2009-40 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2010 č. j. 21 Co 470/2010-74 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2010 č. j. 117 C 299/2009-40 se ruší.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále též jen "okresní soud"), a to pro porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. K meritu věci uvedl, že se žalobou u okresního soudu domáhal vůči žalovaným (společnosti PRISMA-CZ, a. s., a B. Č.) zaplacení částky 15 001 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku vypořádacího podílu (spoluvlastnického podílu na majetku sdružení), který mu náležel dle stanov jako účastníkovi sdružení fyzických osob GEMINI po jeho vystoupení z tohoto sdružení. Jedině o těchto osobách mu bylo známo, že se může jednat o účastníky sdružení, příp. o správce sdružení. Okresní soud jeho žalobu zamítl, když konstatoval, že žalovaní nejsou v řízení pasivně legitimováni, a ještě před rozhodnutím zamítl jeho důkazní návrh - vyžádání seznamu veškerých účastníků sdružení. Dále okresní soud zaujal názor, že stěžovatelem poskytnuté peněžní prostředky do sdružení se staly spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení, a stěžovatel se tedy po vystoupení ze sdružení nemůže domáhat vrácení těchto prostředků jako jejich vlastník, nýbrž pouze jako vlastník ideálního spoluvlastnického podílu podle úpravy vypořádání spoluvlastnictví; svého práva se může domáhat vůči všem spoluvlastníkům, nemůže své právo uplatnit pouze vůči některému z nich či vůči správci sdružení. Krajský soud pak převzal právní názor okresního soudu, odkázal na něj a doplnil, že stěžovatelem navržený důkaz vyžádáním seznamu účastníků sdružení byl nadbytečným s ohledem na předmět řízení (žaloba o vrácení peněž vložených do sdružení).

2. Stěžovatel namítl, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Zamítnutím důkazního návrhu (vyžádání seznamu členů) mu byla odepřena spravedlnost a zmařeno jeho právo domáhat se svých práv žalobou u soudu. Má za to, že se vrácení peněžitých vkladů může za podmínek § 835 odst. 2 občanského zákoníku domáhat po kterémkoliv členovi sdružení fyzických osob z důvodu solidární odpovědnosti účastníků sdružení za závazky sdružení, které nemá právní subjektivitu. Je mu známa judikatura Nejvyššího soudu; i kdyby její závěry připustil, tak k porušení jeho základních práv došlo, protože byl zamítnut jeho návrh na vyžádání seznamu účastníků sdružení, tj. právo prokázat pasivní legitimaci žalovaných, eventuálně určit okruh dalších případných účastníků řízení. Stěžovatel přitom neměl možnost, jak prokázat okruh žalovaných, když mu předložení jakékoliv listiny týkající se činnosti sdružení bylo po jeho vystoupení ze sdružení odepřeno s odkazem na to, že již účastníkem není. Oba soudy shodně konstatují nedostatek pasivní legitimace žalovaných, aniž by pro tento svůj závěr měly jakoukoliv oporu v provedeném dokazování, aniž by byl proveden jakýkoliv důkaz o tom, zda žalovaní jsou či nejsou účastníky sdružení, zda jsou účastníky pouze oni sami, eventuálně zda existují i jiní účastníci sdružení, které by bylo nutno rovněž žalovat. Teprve na základě listinného důkazu - seznamu členů sdružení bylo možno kvalifikovaně posoudit dostatek či nedostatek pasivní legitimace žalovaných v řízení.

3. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil oba napadené rozsudky.

4. Relevantní znění příslušných článků Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Článek 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Článek 38 odst. 2 Listiny:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

6. Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení (správně "rozsudku") s dovětkem, že nemá, co by k věci dodal. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby byla Ústavním soudem zamítnuta.

7. Okresní soud také odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

8. Společnost PRISMA-CZ, a. s., a B. Č. se vzdali postavení vedlejších účastníků.

9. S ohledem na obsah vyjádření účastníků a jejich stručnost nebylo třeba, aby je Ústavní soud zasílal na vědomí a k případné replice stěžovateli.

10. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 117 C 299/2009 Ústavní soud zjistil, že dne 26. 11. 2009 podal stěžovatel žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhal, aby mu oba žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 15 001 Kč s příslušenstvím. Požadavek odůvodňoval tvrzením, že se stal účastníkem sdružení GEMINI, do jehož majetku vnesl částku 23 427 Kč, která představovala jeho majetkovou účast na sdružení. Tato účast zanikla vystoupením, a vznikl mu tak nárok na uhrazení částky 23 427 Kč, při odečtení smluvní pokuty ve výši 118 Kč. Stanovy sdružení zakládají žalobci, který vystoupil ze sdružení, nárok na uhrazení jeho spoluvlastnického podílu na majetku sdružení, který odpovídá zaplaceným splátkám, ponížený o neuhrazené závazky a náhradu eventuálně vzniklé škody; podle žalobce tento nárok vznikl vůči správci majetku (tj. společnosti PRISMA-CZ, a. s.). Konkrétně mu měla být vyplacena částka ve výši 23 309 Kč, ve skutečnosti mu byla uhrazena pouze částka ve výši 8 308 Kč, a proto se žalobou domáhal zaplacení rozdílu, tj. 15 001 Kč. B. Č. žaloval jako účastníka sdružení a zároveň předsedu rady účastníků tohoto sdružení. K žalobě přiložil smlouvu o sdružení a stanovy sdružení GEMINI, které v čl. IX.3 obsahují pravidlo, podle něhož má účastník, který vystoupil se sdružení, nárok na vyplacení spoluvlastnického podílu, jehož výplatu provede správce majetku. V "oznámení o ukončení účasti ve sdružení GEMINI" ze dne 14. 11. 2008 je upraven způsob výplaty majetkového podílu. Okresní soud vydal požadovaný platební rozkaz, podaný odpor každým ze žalovaných znamenal jeho zrušení. Oba žalovaní namítali nedostatek své pasivní věcné legitimace a tvrdili, že žaloba měla směřovat vůči účastníkům sdružení. V průběhu ústního jednání soud konstatoval, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni, že stěžovatel by měl žalovat všechny účastníky sdružení; když stěžovatel navrhl, aby soud vyžádal seznam všech účastníků, soud vydal usnesení, že důkaz - vyžádání seznamu veškerých účastníků sdružení GEMINI neprovede. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2010 č. j. 117 C 299/2009-40 okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom z úpravy sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku a za důvodnou považoval námitku žalovaných, že nejsou pasivně legitimováni, a zdůraznil, že stěžovatel se nemůže po vystoupení ze sdružení domáhat vrácení prostředků poskytnutých na základě smlouvy o sdružení jako jejich vlastník, avšak pouze jako vlastník ideálního spoluvlastnického podílu jeho vydání v režimu vypořádání spoluvlastnictví, tj. vůči všem zbývajícím spoluvlastníkům-účastníkům sdružení, tudíž nemůže své právo uplatnit jen vůči některému z nich či vůči správci majetku sdružení. Stěžovatel napadl prvostupňový rozsudek odvoláním odůvodňovaným zejména neprovedením navrženého důkazu, což vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Přitom připomínal, že možnost předložení seznamu účastníků sdružení z jeho strany nebyla možná, protože po ukončení jeho účasti ve sdružení s ním příslušné orgány sdružení odmítaly ve věci vypořádání spoluvlastnického podílu komunikovat. Krajský soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé věcně správný, odkázal na jeho odůvodnění a doplnil, s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, postup při vypořádání spoluvlastnictví po vystoupení účastníka sdružení. Z těchto důvodů prvostupňový rozsudek potvrdil, pouze změnil jeden z výroků o nákladech řízení.

11. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

12. Ústavnísoud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo, stěžovatel se mýlí v dosahu jeho normativního působení - zakotvuje jiné právo, než stěžovatel uvádí.

13. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že meritum sporu je založeno na posouzení existence povinnosti žalovaných vyplatit stěžovateli příslušnou částku po ukončení jeho účasti ve sdružení bez právní subjektivity. Je tedy evidentní, že stěžovatelovy námitky se koncentrují na interpretaci a aplikaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnýmisoudy. Byť Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může výjimečně učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

14. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavnísoud hodnotil, zda v postupu krajského soudu, příp. též v postupu okresního soudu, v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, a dospěl k závěru, že k porušení práva na soudní ochranu došlo (viz bod 12), je tudíž nutné poskytnout stěžovateli ústavněprávní ochranu. Zásah do tohoto základního práva nastal kardinálně nesprávnou interpretací ustanovení občanského zákoníku regulujících vztahy mezi účastníky sdružení vzniklého na základě smlouvy o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy vzniká mezi účastníky sdružení komplex závazkových vztahů, u nichž je třeba s adekvátní pečlivostí určit jejich obsah. Ustanovení § 829 a násl. občanského zákoníku jsou charakteristická svojí převážně dispozitivní povahou tendující k možnosti odchylné úpravy právními úkony zainteresovaných subjektů; přitom případné sjednané odchylky právě tendují k obsahu právních vztahů, tj. k určení množiny práv a povinností účastníků. Z tohoto hlediska jsou významná zjištění v posuzované věci: z důkazů zařazených do soudního spisu je zjistitelný specifický účel sdružení GEMINI (čl. II smlouvy), stejně jako pravidla pro správu majetku a postavení správce (čl. V smlouvy), právo účastníka na úhradu spoluvlastnického podílu (čl. VII smlouvy), povinnost správce vyplatit spoluvlastnický podíl (čl. IX stanov sdružení). V kontextu těchto projevů vůle je pak závěr obecných soudů o nutnosti domáhat se vypořádání vůči všem ostatním účastníkům sdružení z titulu podílového spoluvlastnictví projevem nepřípustného formalismu nerespektujícího ujednání vylučující dispozitivní právní úpravu, závěr, který je zjevně v rozporu se základními principy spravedlnosti, zejména za situace, kdy dohodnutá pozice správce majetku, tj. prvního žalovaného, připomíná treuhand-svěřeneckou správu, nikoliv přímé zastoupení účastníků sdružení (zejména určení jeho povinnosti vyplatit spoluvlastnický podíl v čl. IX stanov sdružení). Za tohoto stavu je namístě přiznat prvnímu žalovanému pasivní věcnou legitimaci ve sporu o výplatu vypořádacího podílu (Ústavnímu soudu však již nepříslušelo hodnocení výše vypořádacího podílu stěžovatele).

15. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Protože důvody zrušení se vztahují též na rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, zrušil Ústavní soud i rozsudek soudu prvního stupně. Učinil tak za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání.