I. ÚS 746/20 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2020

I.ÚS 746/20 ze dne 28. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti N. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Drahonice, zastoupené Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem Kolín, Kutnohorská 43, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020 č. j. 15 To 2/2020-2906 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 25. 11. 2019 č. j. 57 T 6/2015-2870, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým bylo podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovatelka neosvědčila ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který jí byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 6. 2016 č. j. 57 T 6/2015-2223. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka namítá, že trestní soudy zkrátily její právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces tím, že provedly neúplné dokazování, nesprávně hodnotily provedené důkazy a nezohlednily řadu skutečností hovořících v její prospěch. Uvádí, že jí nemůže být kladeno za vinu její nedostavení se k veřejnému zasedání, neboť jde výhradně o procesní právo odsouzeného, nikoli o jeho povinnost. Rozporuje důvody, na základě kterých trestní soudy negativně hodnotily její pracovní morálku, zejména poukazuje na důvody objektivně limitující její pracovní výkonnost, k nimž trestní soudy nepřihlédly. Odmítá argument Vrchního soudu v Praze, který poukazoval na to, že je občasnou uživatelkou THC, a v této souvislosti zdůrazňuje, že nebyla odsouzena za přechovávání THC, ale za distribuci metamfetaminu. Za excesivní hodnocení považuje i to, že je její občasné užití THC zmiňováno v souvislosti s jejími dluhy a exekucí. Trestní soudy podle ní upozadily, že v konečné zprávě Probační a mediační služby byl dán návrh na osvědčení se stěžovatelky. Uvádí konkrétní okolnosti, které považuje za pozitivní faktory svého života, a má za to, že je soudy nezohlednily. Trestní soudy podle ní rovněž nedostatečně přihlédly k tomu, že trestná činnost, jíž se dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, byla bagatelního charakteru. V závěru odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 4022/18 a I. ÚS 1202/17.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Protože námitky stěžovatelky směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Ústavní soud především odmítá stěžovatelčinu interpretaci důvodů, na jejichž základě trestní soudy dospěly k závěru, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem neosvědčila, tudíž je třeba nařídit výkon trestu. Skutečnost, že se stěžovatelka bez řádné omluvy nedostavila k veřejnému zasedání, zmínil Vrchní soud v Praze především v souvislosti s její vlastní námitkou, že nemohla před soudem uvést všechny okolnosti a argumenty, které podle jejího názoru měly být brány v potaz.

Jednoznačně zásadní důvod, o který se opírají napadená rozhodnutí, spočívá v tom, že se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem dopustila nového trestného činu, za nějž byla pravomocně odsouzena. Tato okolnost sama o sobě představuje dostatečný důvod pro závěr, že ve zkušební době nevedla řádný život. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že šlo o relativně méně závažnou trestnou činnost, konkrétně o přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Až za nemístnou lze považovat snahu stěžovatelky tento svůj delikt bagatelizovat, když uvádí, že pokud by tímto činem způsobila škodu o pouhých 4 771 Kč menší, tak by její jednání nebylo kvalifikováno ani jako trestný čin, ale jako pouhý přestupek proti majetku. Ústavní soud připomíná, že zákonný požadavek vedení řádného života (srov. § 86 odst. 1 trestního zákoníku) předpokládá, že se podmíněně odsouzený v průběhu zkušební doby vyvaruje jakékoli protiprávní činnosti, tím méně pak dalšího trestného činu. Vrchní soud v Praze navíc správně upozornil na to, že se stěžovatelka nového trestného činu dopustila v poměrně krátké době od právní moci rozhodnutí, jímž jí byl uložen podmíněný trest.

Pokud jde o poukaz trestních soudů na občasné užívání THC stěžovatelkou, její problematický přístup k předchozím pracovním poměrům či na pouze uspokojivé hodnocení jejího chování v průběhu dohledu, vyplývající ze zprávy Probační a mediační služby, byly tyto skutečnosti prezentovány jako důvody pro závěr, že není na místě výjimečně ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti. Tímto způsobem trestní soudy dostatečně naplnily požadavky vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18. Závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1202/17, na nějž stěžovatelka rovněž odkazuje, pak na posuzovaný případ nedopadají, protože již byla za čin spáchaný ve zkušební době pravomocně odsouzena, a nikoli pouze stíhána.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 3) je zřejmé, že trestní soudy nepřehlédly návrh Probační a mediační služby, aby bylo rozhodnuto o osvědčení se stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů však tento návrh neakceptovaly, přičemž tento svůj závěr dostatečně odůvodnily.

Ústavní soud uzavírá, že z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě trestní soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatelka ve zkušební době nevedla řádný život. Ústavní soud tak neshledává důvod, aby zpochybňoval jejich závěr, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu