I. ÚS 712/06 #1Nález ÚS ze dne 10.05.2007 K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení

Odvolání žalované obvodní soud stěžovateli nedoručil a ten se k němu nemohl vyjádřit. Postupoval tak v rozporu jednak s ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v rámci toho pak neposkytl stěžovateli náležitou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

I.ÚS 712/06 ze dne 10. 5. 2007

N 76/45 SbNU 189

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů - ze dne 10. května 2007 sp. zn. I. ÚS 712/06 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006 č. j. 39 Co 348/2006-37, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že se stěžovateli jejich náhrada nepřiznává.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006 č. j. 39 Co 348/2006-37 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006 č. j. 39 Co 348/2006-37 se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výše označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 28. 4. 2006 č. j. 14 C 55/2006-29 ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že označeným usnesením bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 36, čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). K porušení těchto základních práv stěžovatele došlo tím, že odvolání žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti proti shora uvedenému usnesení obvodního soudu mu nebylo doručeno, takže se k němu nemohl vyjádřit. Na základě tohoto odvolání Městský soud v Praze jako odvolací soud nepřiznal stěžovateli náklady právního zastoupení s odůvodněním, že dlužná částka mu byla poukázána dne 16. 2. 2006. Žalobu podal stěžovatel dne 15. 2. 2006, ta byla žalované doručena až dne 3. 4. 2006. Proto soud použil ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uvedená data jsou sice, podle stěžovatele, správná, ale on žalobu podal před tím, než mu žalovaná odškodnění zaplatila. Stěžovatel svůj nárok na odškodnění za vazbu a trest uplatnil u žalované již podáním ze dne 21. 7. 2005. Podle § 15 tehdy účinného zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), bylo povinností žalované nahradit stěžovateli škodu v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě. Vzhledem k tomu, že žalovaná tak neučinila ani po uplynutí více než sedmi měsíců, podal stěžovatel žalobu k soudu, čímž mu vznikly náklady řízení. Poté co vzal žalobu zpět (po plnění žalované), vzniklo mu, podle jeho názoru, právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Tyto skutečnosti by stěžovatel uvedl ve vyjádření k odvolání žalované, pokud by mu bylo obvodním soudem doručeno. K tomu však nedošlo a stěžovatel tak byl zkrácen na svém procesním právu vyjádřit se k věci.

V řízení rovněž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků, podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Zde stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 748/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 135), který řešil téměř totožný případ, kdy soud prvního stupně rovněž nezaslal odvolání protistrany účastníku řízení ani jeho právnímu zástupci. Ústavní soud posoudil tento postup jako jsoucí v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny. Stejný názor vyslovil Ústavní soud i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 88/05 a sp. zn. III. ÚS 202/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 31, nález č. 134).

Z obsahu spisu sp. zn. 14 C 55/2006 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud usnesením ze dne 28. 4. 2006 č. j. 14 C 55/2006-29 řízení o žalobě stěžovatele na zaplacení náhrady za vazbu a trest proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zastavil a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 30 434 Kč. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že po žalobě podané dne 15. 2. 2006 vzal stěžovatel několika podáními žalobu postupně zpět v závislosti na tom, jak mu žalovaná po částech plnila. Poté řízení zastavil podle § 96 o. s. ř. a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit stěžovateli náklady řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. V dané věci stěžovatel vzal žalobu zpět proto, že žalovaná po podání žaloby žalovanou částku zaplatila.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu změnil tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vyšel ze skutečnosti, že dne 16. 2. 2006 žalovaná rozhodla o přiznání částky 117 854 Kč stěžovateli a téhož dne byl vyhotoven dopis jeho právní zástupkyni se sdělením, že tato částka bude poukázána na účet stěžovatele, což se také stalo. Mezi účastníky probíhalo mimosoudní jednání, stěžovateli byla dne 16. 2. 2006 poukázána náhrada za situace, kdy žalobu podal dne 15. 2. 2006. Žalované byla žaloba doručena až 3. 4. 2006. Odvolací soud uvedl, že sice formálně (ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř.) žalovaná stěžovateli převážně plnila až po důvodně podané žalobě, avšak vzhledem k okolnostem případu měl za to, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., pro které nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Bylo totiž nepochybné, že již v době podání žaloby byla právní zástupkyně stěžovatele informována o výsledku mimosoudního jednání.

Stěžovatel tuto argumentaci odvolacího soudu neakceptoval a poukázal na čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odvolal se na některé judikáty Ústavního soudu, které se danou problematikou již dříve zabývaly. Zmínil nález sp. zn. III. ÚS 202/03, který se obecně věnoval principu rovnosti účastníků řízení. Další dva pozdější nálezy se týkaly záležitosti obdobné, tj. rozhodnutí o nákladech řízení jako nedílné součásti soudního řízení. Jednalo se o nálezy sp. zn. IV. ÚS 748/05 a IV. ÚS 88/05. Ústavní soud zde vyložil čl. 36 odst. 1 Listiny tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být účastníku řízení před obecným soudem, a to i v té části, která se týká nákladů řízení, dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné. Tomu pak odpovídá povinnost soudu o takto vzneseném návrhu rozhodnout.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 88/2005 Ústavnísoud vyjádřil názor, že ustanovení Listiny poskytují ochranu účastníkům řízení před soudy ve všech jeho částech, tedy i v části, v níž je rozhodováno o náhradě nákladů řízení, neboť rozhodnutí o nákladech řízení přímo souvisí, resp. závisí na rozhodnutí ve věci samé. Je tedy třeba, i v této části, dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem návrhům a předestřít a odůvodnit svoje stanovisko. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu účastníka vyslechnout a o jeho stanovisku rozhodnout. Rozhodnutí o nákladech řízení je nedílnou součástí každého soudního rozhodnutí, proto se i na tuto část řízení vztahuje princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip rovnosti stran (někdy též princip rovnosti zbraní) podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento princip je vyjádřen v § 18 o. s. ř. a promítá se v řadě jeho dalších ustanovení. V uvedeném nálezu se dále uvádí, že "Pro projednávaný případ je relevantním ustanovením § 210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého předseda senátu soudu prvního stupně doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům, a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle kterého není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení. K ústavně konformnímu výkladu těchto ustanovení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tato ustanovení je nutno interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (srov. nález sp. zn. III. ÚS 202/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134). V citovaném nálezu Ústavní soud s odkazem na princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení vyložil, že pokud obecný soud nedoručil stěžovateli odvolání žalobkyně, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech.".

V uvedeném nálezu Ústavnísoud poukázal i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (případ Beer proti Rakousku, 2004, stížnost č. 30428/96), v němž tento soud konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodnutí o nákladech řízení a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila.

Výše citované nálezy Ústavníhosoudu i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva plně dopadají i na případ stěžovatele. Obvodní soud odvolání žalované stěžovateli nedoručil a ten se k němu nemohl vyjádřit. Postupoval tak v rozporu jednak s ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny a v rámci toho tak neposkytl stěžovateli náležitou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud uzavírá, že postupem Městského soudu v Praze došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání ve věci, ústavní stížnosti vyhověl a označené usnesení Městského soudu v Praze zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.