I. ÚS 705/01Usnesení ÚS ze dne 26.03.2002

I.ÚS 705/01 ze dne 26. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. R., zastoupené advokátem JUDr. K. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1537/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 5 C 56/99, ve věci stěžovatelky (v procesním postavení žalobkyně) proti žalovanému B., s.p. v likvidaci, o vydání nemovitosti rozhodl tak, že (I.) žalovaný je povinen stěžovatelce vydat další 33/160 domu č.p. 287 se stav. parc. č. 13 a 33/160 domu č.p. 288 se stav. parc. č. 12 v k.ú. K. a (II.) zamítl žalobu na vydání dalších 111/160 domu č.p. 287 se stav. parc. č. 13 a 111/160 domu č.p. 288 se stav. parc. č. 12 v k.ú. K.

V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. V průběhu řízení bylo prokázáno, že byla vlastnicí 1/10 předmětných nemovitostí a tyto jí byly odňaty podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. O vydání této části nemovitostí již bylo pravomocně rozhodnuto dříve a v předmětném řízení se proto rozhodovalo o návrhu na vydání ideálního podílu 9/10 těchto nemovitostí. Spoluvlastníky předmětných nemovitostí prý byly další osoby, z nichž však pro restituční nárok stěžovatelky bylo relevantní zabývat se toliko těmi, k nimž měla příbuzenský vztah.

Její bratr H. K. byl vlastníkem 1/10 nemovitostí a jeho podíl přešel do vlastnictví státu dle § 287 a) trestního řádu. Na vydání tohoto podílu se tedy zákon č. 403/1990 Sb. nevztahuje. Protože stěžovatelka nemá státní občanství ČR, není ani oprávněnou osobou k vydání tohoto podílu podle zákona č. 87/1991 Sb. G. K. (manželka strýce stěžovatelky) byla vlastnicí 60/960 předmětných nemovitostí a její podíl přešel do vlastnictví státu podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Stěžovatelce však údajně nevznikl nárok na vydání věci (§ 3 odst. 1, 2 zákona č. 403/1990 Sb.), neboť byla neteří manžela původní vlastnice a nenastupuje po ní jako osoba oprávněná.

Stěžovatelka prý byla oprávněnou osobou po svém strýci B. K., původním vlastníkovi 198/960 předmětných nemovitostí. Protože ve včas podané výzvě k vydání věci výslovně uplatnila toliko právo na svůj podíl a na podíl svého bratra a nikoliv i na podíl svého strýce, nebyl jí dosud tento podíl vydán s odkazem na prekluzi tohoto práva. V tomto směru však obvodní soud dospěl k názoru, že je třeba "výzvu k vydání věci vykládat velmi široce"; postrádalo by prý logiku, účel a smysl, jestliže by stěžovatelka k předmětným nemovitostem uplatnila výzvou nárok na vydání věci pouze ve vztahu ke svému podílu a podílu svého bratra (k němuž jí nárok nevznikl) a nárok na vydání podílu svého strýce (k němuž jí nárok vznikl) by záměrně neuplatnila. Proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného vydat stěžovatelce tento podíl předmětných nemovitostí, neboť prý svoji vůli k jeho vydání (se zřetelem na široký výklad pojmu "výzva") projevila a pak v žalobě upřesnila.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 23 Co 153/2001, potvrdil shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro P., a v odůvodnění tohoto rozsudku v podstatě toliko odkázal na argumentaci, provedenou soudem I. stupně. Přitom konstatoval, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. a z tohoto důvodu jí byl její podíl vydán. Ostatní části předmětných nemovitostí však přešly na stát za podmínek, které tento zákon neupravoval a "proto stěží lze hovořit o možnosti přirůstání podílů tak, jak navrhovala žalobkyně". Městský soud však shledal, že se jedná o problematiku restituční, kdy otázku "přirůstání podílů" označil za otázku po právní stránce zásadního významu a z toho důvodu připustil proti svému rozsudku dovolání.

Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl.

V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z § 3 tohoto zákona, pokud se písemně nedohodly jinak a náležela-li odňatá věc do spoluvlastnictví více osob, jsou oprávněnými osobami spoluvlastníci podle výše svých podílů. Jestliže podle § 19 cit. zákona uplatní nárok na vydání věci jen některá z nich, vydá se jí věc celá. Podle právního názoru Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 113/1994) mohou dědici uplatnit nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. pouze na tu část nemovitostí, kterou jejich právní předchůdci skutečně vlastnili. Na základě toho Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud postupoval ve shodě s citovanými zákonnými ustanoveními i právními závěry a že stěžovatelce, která jako cizí státní příslušnice nesplňovala zákonné předpoklady dle § 3 zákona č. 87/1991 Sb. (není státní občankou ČR), nemohl "přirůst" nárok jejího bratra, u něhož zase nebyly dány zákonné předpoklady oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb. , zejména v ustanovení § 1 tohoto zákona.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu nerespektuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 340/96 ze dne 6. 10. 1998 a také nález sp. zn. I. ÚS 245/95 ze dne 18. 9. 1996. Stěžovatelka se domnívá, že Ústavní soud při rozhodování o nálezu sp. zn. I. ÚS 340/96 "zjevně nepovažoval svůj závěr za odchylný od názoru Ústavního soudu ČR vysloveného v nálezu I. ÚS 113/94, neboť věc nepředložil podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu k posouzení plénu. Podle názoru stěžovatelky tomu tak bylo proto, že názor zastávaný v dřívějším judikátu se nepochybně jevil jako překonaný." Protože prý Ústavní soud rozhodl o neústavnosti určitého výkladu zákona, je tím obecný soud vázán a nemůže vykládat zákon protiústavním způsobem. Stěžovatelka se domnívá, že pokud byla věc ve spoluvlastnictví několika spoluvlastníků a poté přešla na stát některým ze způsobů zakládajících nárok na vydání věci a restituční nárok uplatní třeba jen jedna z několika oprávněných osob, má být této osobě vydána celá věc, a to bez ohledu na to, jaký spoluvlastnický podíl původně měla. V tomto směru stěžovatelka odkazuje též na úpravu, obsaženou v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a tvrdí, že shodné znění bylo vtěleno rovněž do zákona č. 403/1990 Sb. (§ 9).

Proto stěžovatelka prohlašuje, že napadeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a proto navrhuje, aby byl zrušen.

III.

Ústavní soud shledal, že podstata ústavní stížnosti brojí nikoliv proti skutkovému, nýbrž proti právnímu posouzení daného případu. Stěžovatelka totiž namítá, že Nejvyšší soud chybně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu interpretoval otázku vydání celé věci jednomu ze spoluvlastníků, který svůj nárok uplatnil v rámci restitučního řízení. S ohledem na podstatu těchto námitek je Ústavní soud nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 340/96 a na nález sp. zn. I. ÚS 245/95. V nálezu sp. zn. I. ÚS 340/96 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 131 a násl.) Ústavní soud vyslovil právní názor (týkající se sice zákona č. 87/1991, nicméně stejnou normativní úpravu obsahuje i zákon č. 403/1990 Sb.), podle něhož "v otázce, zda v takovém případě část připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá ostatním spoluoprávněným, kteří vydání požadují anebo zůstane státu, lze znění uvedeného ustanovení zákona spíše chápat tak, že podíl přirůstá druhým přihlášeným, to jest těm spoluoprávněným, kteří provedli výzvu podle § 5 odst. 2 citovaného zákona. Dá se říci, že jim přirůstá rovným dílem. Nezbytné ovšem je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni, např. podílové či bezpodílové spoluvlastníky. Účel zákona je také v tom, aby byla rychle zajištěna opětná stabilita právních vztahů vlastnických, zvláště k nemovitostem. Na druhé straně je tu ono kogentní ustanovení o vydání celé věci, znamenající zřejmě též, že není vhodné vytvářet spoluvlastnictví osob oprávněných a povinných." ... "Odůvodněnost tohoto přístupu vykazuje i bezprostředně provedená novelizace zákona č. 403/1990 Sb. uskutečněná zákonem č. 137/1991 Sb., která v § 9 odst. 1 v novém znění věc upravila takto: "Je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z § 3 tohoto zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve lhůtě podle § 19 uplatní nárok na vydání věci jen některá z nich, vydá se jim věc celá." Tím byly postaveny na stejnou linii či bázi možnosti oprávněných osob podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. a odpovídající ustanovení pak bylo zahrnuto i do zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v § 21. Tato v citaci uvedená poslední věta by byla zbytečná, pokud by mělo platit, že oprávněné osobě bude vydáno jen to, co může podle § 3 požadovat, tj. její věc, která přešla do vlastnictví státu. Je to právě zakotvení možnosti, aby oprávněné osoby se dohodly jinak, a tedy aby např. některé z nich byl vydán podíl mnohonásobně vyšší, než by připadal v úvahu podle § 3. Logickým důsledkem toho je pak i následující věta, která počítá s tím, že některá oprávněná osoba neuplatní svůj nárok včas a zákon dává jasnou dispozici, že osobám, které svůj nárok uplatnily včas, bude vydána věc celá."

Obdobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 245/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 87) Ústavní soud - s odkazem na odbornou literaturu - judikoval, že "ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. směřuje k tomu, aby nevznikalo spoluvlastnictví mezi osobami oprávněnými a osobou povinnou, které by znemožňovalo řádné užívání nemovitosti a muselo by být zrušeno a vypořádáno. Pro vydání nemovitosti pak postačí, podá-li výzvu jen některá z oprávněných osob a podíl ostatních oprávněných přirůstá k podílu osoby, které byla nemovitost vydána".

Úkolem Ústavního soudu v souzené věci je tedy - s ohledem na podstatu případu a povahu námitek uplatněných v ústavní stížnosti - posoudit, zda napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR není v rozporu s citovanými právními názory, obsaženými v předmětných nálezech Ústavního soudu. V tomto směru je především nutno konstatovat, že podstata těchto nálezů spočívá v tom, že je-li více oprávněných osob a pokud některé z nich neuplatní svůj restituční nárok včas, může jejich majetkový podíl "přirůst" k podílu těch oprávněných osob, jež svůj nárok řádně uplatnily. Ratio této úpravy spočívá ve snaze zamezit tomu, aby vznikalo spoluvlastnictví mezi osobami oprávněnými a osobou povinnou, které by znemožňovalo řádné užívání nemovitosti.

V souzené věci je však situace jiná.

Z výše uvedené rekapitulační části tohoto usnesení je zřejmé, že majetkový podíl bratra stěžovatelky H. K. přešel do vlastnictví státu dle § 287 a) trestního řádu, tedy nikoliv způsobem předvídaným zákonem č. 403/1990 Sb. (§ 1). Za těchto okolností proto nepřipadalo v úvahu restituční řízení podle zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž podle zákona č. 87/1991 Sb., jak správně konstatoval obvodní soud. Protože však zákon č. 87/1991 Sb. za oprávněnou osobu označuje výhradně státního občana Československa (nyní České republiky) a stěžovatelka tuto podmínku nesplňovala (závěr obvodního soudu ani nikterak nezpochybnila), nemohla být za oprávněnou osobu považována. Proto obecné soudy dospěly ke správnému závěru, že tento podíl stěžovatelka nabýt nemohla a uvedený právní názor neodporuje ani citované judikatuře Ústavního soudu, neboť i podle ní je základním předpokladem "přirůstání" majetkových podílů to, že restituent, který včas uplatní nárok na vydání věci, je osobou oprávněnou.

Rovněž ohledně majetkového podílu po G. K. neshledal Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry obecných soudů, že stěžovatelce nárok na vydání věci po jmenované nevznikl. V tomto případě sice došlo k odnětí věci podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., takže se na tento nárok vztahoval zákon č. 403/1990 Sb. (§ 1), nicméně stěžovatelka byla ve vztahu k G. K. v postavení neteře manžela původní vlastnice a jako osoba oprávněná (§ 3 zákona č. 403/1990 Sb.) po ní tedy nenastupovala.

Ústavní soud proto dovozuje, že v souzené věci Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem nerozhodl v rozporu s citovanými nálezy Ústavního soudu, jelikož základním předpokladem "přirůstání" majetkových podílů ve smyslu těchto judikátů je předpoklad, že restituční nárok uplatní oprávněná osoba, což však v případě stěžovatelky nebylo splněno.

Proto Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v řízení před obecnými soudy při aplikaci jednoduchého práva a že její základní práva a svobody jichž se dovolává, napadeným rozsudkem zjevně porušena nebyla.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu