I. ÚS 701/09 #1Usnesení ÚS ze dne 30.04.2009

I.ÚS 701/09 ze dne 30. 4. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele PaedDr. R. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Královodvorská 16, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 44 T 39/2006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 61 To 132/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 8 Tdo 1509/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 6 "Evropské úmluvy o lidských právech" a "nerespektování ústavního principu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" tak, jak jej v rámci zásady presumpce neviny garantuje čl 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i či. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech".

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu dokumentů přiložených k ústavní stížnosti jakož i z vyžádaného spisu, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 44 T 39/2006, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel trestného činu pojistného podvodu dopustil tím, že dne 24. 9. 2003 v Praze 4, v poškozené ČSOB Pojišťovně oznámil jako poškozený, pojištěný na základě hromadného pojištění příslušnou smlouvou, pojistnou událost způsobenou při dopravní nehodě, ke které došlo dne 20. 7. 2003 kolem 19.35 hod v Praze, nárazem vozidla zn. Ssang Yong Musso, do svodidel s tím, že uvedl v rozsahu poškození pravý bok a levý blatník vozidla, přičemž pravý bok vozidla byl poškozen již před nehodou a levý blatník vozidla při nehodě nebyl poškozen vůbec, kdy v důsledku nárazu vozidla do svodidel mohlo dojít pouze k poškození rohu pravého předního nárazníku, ochranného krytu vně pravého předního kola a lapače nečistot, za což by poškozená hradila pojistné plnění jen ve výši 17.552,- Kč, přičemž na základě uvedení nepravdivého rozsahu poškození vozidla se poškozená rozhodla po stanovení nákladů ze jeho opravu likvidovat škodnou událost formou tzv. totální škody a stěžovateli vyplatila částku 213.390,- Kč, čímž stěžovatel způsobil poškozené škodu za neoprávněně vyplacené pojistné plnění ve výši 195.838,- Kč.

K odvolání stěžovatele byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 61 To 132/2008, podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině a náhradě škody byl obviněný odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu jednoho roku.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 61 To 132/2008, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Pro úplnost lze dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci, neboť původním usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 61 To 309/2007, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 44 T 39/2006, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

II.

1) Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že by mu pojistné plnění bylo vyplaceno bez ohledu na to, jak ke škodné události došlo, neboť vozidlo bylo pojištěno havarijně. Neměl proto motiv uvádět nepravdivé informace, jak dovodil soud prvního stupně. Takový motiv by byl dán, kdyby vozidlo nebylo havarijně pojištěno, takže k uvedenému jednání by mohl být motivován pouze tehdy, kdyby k předchozí havárii došlo za předpokladu výluky z pojištění; nic takového se ale neprokázalo. Dále prý nebylo prokázáno, že věděl nebo musel vědět o předchozím poškození vozidla, a tvrzení soudů, že to věděl, označil stěžovatel za ničím nepotvrzenou hypotézu. K vozidlu přistupoval z levé strany a žádné deformace na pravé straně vidět nemohl. Dále prohlásil, že události, které následovaly po nehodě, si přesně nepamatuje; byl otřesen fyzicky a zejména psychicky, což potvrzuje i svědek N. H. Nebyl proto způsobilý věnovat pozornost detailům postupu policejní hlídky; zdůraznil, že záznam o dopravní nehodě ohledně rozsahu poškození vozidla s policisty nekonzultoval a nebyl schopen popsat ani průběh nehody. Záznam jen automaticky podepsal, nerozvažoval, zda je v něm uvedeno něco nesprávně. Stěžovatel nesouhlasil s úvahami soudů, že již laickým okem je zřejmé, že k nehodě nemohlo dojít způsobem, který popisoval, neboť ani zkušeným policistům a likvidátorovi pojistné události tyto skutečnosti patrné nebyly. Zpochybnil rovněž svědectví policisty L. J., jehož výpověď hodnotil jako aproximativní; má za to, že si policista nemohl s odstupem času pamatovat na okolnosti případu, zvláště pokud nedokázal ani uvést, kdo s ním tvořil hlídku. Stěžovatel dále soudům vytkl, že neprovedly grafologické zkoumání vpisku "PP kolo" a nezjistily pisatele tohoto vpisku; nebyla tak do všech důsledků prověřena jeho obhajoba a namísto toho se soudy uchýlily k deformaci kusých důkazů, z nichž vyvodily nesprávný závěr o jeho vině. Stěžovatel dodal, že pokud soud měl pochybnost o věrohodnosti svědka N. H. proto, že jej uvedl až v pozdější fázi řízení, měl se touto otázkou blíže zabývat; zjistil by, že měl se svědkem vážný spor a nepředpokládal, že jeho svědectví bude třeba. Rozhodování soudů označil za zaujaté a důkazní situace podle jeho přesvědčení neumožňuje učinit závěr o jeho vině, který je prý vybudován pouze na řadě hypotéz a na nepodložených předpokladech.

2) Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti; již z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve smyslu tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti; vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

3) Z obsahu stížnosti vyplývá, že se stěžovatel v podstatě domáhá - v rovině skutkové - přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností v plném rozsahu tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují to, co stěžovatel uplatnil mj. v odvolání (srov. s. 273 a násl. spisu) či v dovolání (srov. s. 304 a násl. spisu), se kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly (srov. i s. 6-7 napadeného usnesení dovolacího soudu, který vycházel přiléhavě z nálezové judikatury Ústavního soudu, dle které nejsou skutkové námitky v dovolacím řízení paušálně vyloučeny a naopak existuje povinnost přezkumu v rozsahu zakládajícím porušení ústavně zaručených práv a svobod). Proto na tato rozhodnutí a na jejich odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Bylo nadbytečné (a ostatně projevem formalismu) opakovat argumentaci obecných soudů, byla-li tato shledána ústavně konformní a neměl-li k ní Ústavní soud žádných výhrad. Stěžovatel zkrátka v ústavní stížnosti - bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace - pouze polemizuje se závěry obecných soudů.

V konkrétnostech lze např. uvést, že s námitkou neexistence stěžovatelova motivu uvádět nepravdivé informace (neboť by mu pojistné plnění bylo vyplaceno bez ohledu na to, jak ke škodné události došlo, jestliže bylo vozidlo havarijně pojištěno) se řádně vypořádal již nalézací soud na s. 6-7 napadeného rozsudku a reagoval na ni dokonce i dovolací soud (srov. s. 7 napadeného usnesení). Jestliže pak soudy všech stupňů odmítly akceptovat jako nelogickou obhajobu stěžovatele, že o poškození pravého boku vozidla nevěděl, poněvadž do vozidla nastupoval z levé strany a neprohlížel je (srov. např. s. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu a s. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), nelze v takovém závěru shledávat excesivní pochybení (např. vybočující extrémně z pravidel logického uvažování), či libovůli, což teprve by posouvalo danou věc do roviny ústavnosti. S námitkou, že stěžovatel byl fyzicky a zejména psychicky otřesen (takže nevěnoval věci při šetření policie pozornost) apod., se náležitě vypořádaly jak odvolací soud (na s. 4 napadeného rozsudku), tak dovolací soud (na s. 7 napadeného usnesení). Nalézací soud též řádně vysvětlil, proč považoval za nevěrohodnou výpověď svědka H. (srov. s. 6 dole napadeného rozsudku) a proč přihlédl ke svědectví policisty L. J. (srov. s. 5 dole napadeného rozsudku). Konečně, k námitce neprovedení grafologického zkoumání vpisku "PP kolo" a nezjištění pisatele tohoto vpisku lze odkázat na s. 6 napadeného rozsudku nalézacího soudu a na s. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu; oba soudy se i s touto námitkou dostatečně přesvědčivě vypořádaly.

Lze toliko dodat, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu; zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje náležitosti stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 125 trestního řádu Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. V rámci provedeného dokazování obecné soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Ústavní soud za této situace neshledal v rozhodnutích obecných soudů porušení zásady in dubio pro reo, jehož se stěžovatel - mimo jiné - dovolává.

4) Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

III.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2009

František Duchoň

předseda senátu