I. ÚS 700/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.12.2015

I.ÚS 700/15 ze dne 10. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EQUIPMENT ONE, s. r. o., se sídlem Růžová 950/15, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Davidem Kubešem, advokátem se sídlem nám. Republiky 1079/1A, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Afs 223/2014-36 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Finanční úřad pro Jihočeský kraj svým rozhodnutím ze dne 4. 7. 2013 č. j. 1472249/13/2201-05404-304716 uložil stěžovatelce zaplatit na účet správce daně daň z přijatých zdanitelných plnění, která uskutečnila pro plátce AUTOSPACE, s. r. o., podle daňových dokladů celkem ve výši 11 215 673,40 Kč. Rozhodnutí stanovující povinnosti zaplatit výše uvedenou částku bylo odůvodněno ustanovením § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Stěžovatelka neúspěšně brojila proti tomuto rozhodnutí odvoláním a posléze správní žalobou podané ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Následně podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením zamítl.

3. Správní orgány i správní soudy dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelka mohla a měla vědět, že společnost AUTOSPACE, s. r. o., nemá prostředky na zaplacení DPH z plnění, která jí poskytla, a proto úmyslně (nepřímý úmysl) nezaplatí daň.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že by skutečnosti rozhodné pro vznik zákonného ručení měly být ze strany správce daně prokázány naprosto jednoznačně. Správce daně by tedy měl nadevši pochybnost prokázat, že byly naplněny veškeré podmínky pro aplikaci institutu ručení dle § 109 zákona o DPH. Oproti těmto principům se vyznačuje argumentace správce daně kasuistickou nepřesností, holým sebráním dílčích skutkových okolností, které jsou nepravdivé, nepřesné, popř. účelově zkreslené a položením těchto skutečností vedle sebe.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

6. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu ohledně ručitelského závazku stěžovatelky dle § 109 odst. 1 písm. a) zákona o DPH bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se s námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť kasační soud jakož i správní soud při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

7. Protože Ústavní soud v dané věci neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu