I. ÚS 684/01Usnesení ÚS ze dne 09.01.2002

I.ÚS 684/01 ze dne 9. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. A., zastoupeného advokátem JUDr. T. C., proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 2 T 314/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 23. 11. 2001 brojí proti v záhlaví označenému usnesení Okresního soudu v Teplicích, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, a tvrdí, že tímto usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud vyzval stěžovatele a jeho právního zástupce přípisem ze dne 12. 12. 2001, který stěžovatel i jeho právní zástupce obdrželi dne 14. 12. 2001, k odstranění vad, na něž je upozornil, s tím, že pokud ve lhůtě 20 dnů od doručení této výzvy nebudou tyto vady odstraněny, Ústavní soud stížnost odmítne. Jednalo se o vadnou plnou moc a o chybějící kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud stěžovatele výslovně upozornil na skutečnost, že za rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva nelze považovat napadené usnesení Okresního soudu v Teplicích, jelikož proti tomuto usnesení bylo přípustné podat do 3 dnů ode dne oznámení tohoto usnesení stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích, o čemž byl stěžovatel řádně poučen.

Stěžovatel přípisem ze dne 3. 1. 2002, který Ústavní soud obdržel dne 7. 1. 2002, odstranil zmíněnou vadu plné moci a dále uvedl, že dosud neobdržel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a proto žádá o prodloužení lhůty k odstranění této vady.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Zároveň platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

V souzené věci však stěžovatel podal ústavní stížnost toliko proti citovanému usnesení okresního soudu (tzn. soudu I. stupně), a to ještě předtím, než o opravném prostředku rozhodl soud II. stupně. Je tedy zřejmé, že stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svého práva před podáním ústavní stížnosti dosud nevyčerpal a že ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj