I. ÚS 663/06 #1Nález ÚS ze dne 24.06.2009 Dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR ve vztahu k otázce církevních restitucí

Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.

Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

Ústavní soud přirozeně reflektuje své stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, i stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.), podle něhož je zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. S ohledem na relevantní okolnosti konkrétního případu by však mohlo být ve vztahu ke konkrétnímu stěžovateli zjevně nespravedlivé trvat, za použití rigidní gramatické interpretace, na aplikaci uvedeného stanoviska.

V nálezu z 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02 (N 23/36 SbNU 287) Ústavní soud vyslovil, že "zákon o půdě ... předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem, a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá.". Zde ale Ústavní soud zdůraznil, že "stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (tj. § 29 tohoto zákona), ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení".

Zásadní roli hraje právě plynutí času. Legitimní očekávání na straně církevních právnických osob dosahuje 24. června 2009 pomyslné "zletilosti" a zákonodárce, ač je mu jeho povinnost naplnit zmiňované legitimní očekávání známa déle než čtyři roky - a byl na svůj závazek založený na § 29 zákona č. 229/1991 Sb. relevantním způsobem upozorněn - zůstává nečinný (přísněji vzato, lze jeho nečinnost datovat již od června 1991). Dlouholetou nečinností Parlamentu v jiné věci se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). V tomto nálezu zdůraznil, že se stal "z vůle ústavního zákonodárce odpovědným za dodržování ústavního pořádku v České republice, a proto nehodlá rezignovat na tuto svoji povinnost a k plnění povinností povolává i obecné soudy.".

Analogická situace, tedy dlouhodobá nečinnost Parlamentu, nastala též v této oblasti. Je nutno dodat, že smysl ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., míněného zprvu jako norma směřující k ochraně budoucích restituentů, nelze vykládat jako záměrnou blokaci dalšího postupu přislíbené restituce ad infinitum.

Určovací žaloba církevní právnické osoby v konkrétním případě vyloučena není. Bylo by však třeba ji pojmout jako žalobu svého druhu (blížící se žalobě restituční), mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu se závazkem plynoucím z § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989, se zřetelem na relevantní konkrétní okolnosti souzené věci. Na tom nic nemění to, že sám stěžovatel v minulosti uplatnil svůj tvrzený nárok ve formě žaloby určovací, neboť obecným soudům nelze upřít právo, aby celý případ - vzhledem k již uvedeným naprosto atypickým okolnostem - posoudily po právní stránce jinak, než v minulosti učinil sám stěžovatel.

Tato žaloba (svého druhu) se opírá o legitimní očekávání stěžovatele, jež je dovoditelné právě teprve z uplynutí adekvátního času, což vyplývá ze závazku státu vydat nový restituční zákon, který je založen na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy je hodnocení věci neúplné, byť se jednalo o otázku zásadní a relevantní, jakou je právě legitimní očekávání stěžovatele opřené o § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Jestliže obecný soud postupuje takto, dopouští se mimo jiné i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

I.ÚS 663/06 ze dne 24. 6. 2009

N 149/53 SbNU 811

Dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR ve vztahu k otázce církevních restitucí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Stanislava Balíka a Vojena Güttlera - ze dne 24. června 2009 sp. zn. I. ÚS 663/06 ve věci ústavní stížnosti Královské kanonie premonstrátů na Strahově, Strahovské nádvoří 1/132, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2006 sp. zn. 20 Cdo 282/2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2005 sp. zn. 27 Co 331/2005, jimiž byla zamítnuta určovací žaloba stěžovatele k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a obce Hradištko jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 20 Cdo 282/2006 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2005 sp. zn. 27 Co 331/2005 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol") domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 20 Cdo 282/2006 a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") ze dne 1. 9. 2005 sp. zn. 27 Co 331/2005.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl napadeným rozsudkem v dané právní věci mezi stěžovatelem jako žalobcem a obcí Hradištko jako žalovaným tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně (Okresní soud Praha-západ ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. 7 C 1395/2001) a žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemků ve výroku tohoto rozsudku uvedených, zamítl. Krajský soud poukázal na § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o půdě"), podle kterého nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiných osob do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Proto je nutno na tento majetek vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž není prostor pro podávání určovacích žalob pro neexistenci naléhavého právního zájmu. Odvolací soud proto dovodil, že na danou věc nelze nahlížet jako na spor o vlastnictví, ale jako na spor, jenž má povahu restituční, neboť žalobce se snaží dosáhnout žalobou o určení vlastnictví navrácení majetku, který přešel na stát v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989, jestliže předmětné nemovitosti - spadající pod režim zákona č. 229/1991 Sb. - přešly na stát za podmínek předvídaných ustanovením § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona (bez právního důvodu). K tomu však nemohou sloužit žaloby o určení vlastnictví; na takovém určení nemůže být naléhavý právní zájem, neboť z restitučních předpisů vyplývá zákonná domněnka, že takový majetek přešel na stát. Krajský soud uvedl, že přitom vycházel i z nálezu Ústavního soudu z 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02 (N 23/36 SbNU 287).

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 20 Cdo 282/2006 stěžovatelovo dovolání zamítl. Uvedl, že velký senát dovolacího soudu - vzhledem k rozdílnému právnímu náhledu jednotlivých senátů Nejvyššího soudu na danou právní věc - ve svém rozsudku ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 usměrnil rozhodovací soudní praxi formulováním právního závěru, podle kterého, mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitosti podle § 6 odst. 1 písm. p) citovaného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dovodil, že z povahy zákona č. 229/1991 Sb. jakožto zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li proto zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky odlišně. Naléhavý právní zájem na určení je podle Nejvyššího soudu dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Dále Nejvyšší soud citoval ze stanovisek pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/ 39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.) a doplnil, že se mu proto jeví již překonaná argumentace závěry těch rozhodnutí Ústavního soudu [usnesení sp. zn. I. ÚS 428/04 ze dne 24. 11. 2004 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a nález sp. zn. Pl. ÚS 71/04 ze dne 17. 5. 2005 (N 109/37 SbNU 421; 272/2005 Sb.], kterých se stěžovatelka ve svém podání dovolávala.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou na určení vlastnictví k nemovitostem ze dne 27. 9. 1994 domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Hradištko pod Medníkem, později specifikovaných ve výroku 1 rozsudku soudu prvního stupně. Žalobu odůvodnil tím, že uvedené pozemky, které historicky byly jeho majetkem, nikdy platně nepřešly do vlastnictví státu, neboť o nich byla v pozemkové knize pouze poznámka zamýšleného převzetí; naléhavý právní zájem na určení je přitom dán, neboť je jako vlastník nemovitostí veden žalovaný. Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 7 C 1395/2001-137 ze dne 17. 2. 2005 určil, že stěžovatel je vlastníkem příslušných nemovitostí. Soud prvního stupně shledal u těchto nemovitostí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, neboť v důsledku tvrzení stěžovatele o jeho vlastnickém právu k nemovitostem se právní postavení účastníků stalo nejistým a rozhodnutí o žalobě mělo postavit najisto, kdo z účastníků je jejich vlastníkem. Soud vzal za prokázané, že žalobce vlastnické právo k nemovitostem do roku 1948 nepozbyl. Poznámka zamýšleného převzetí zapsaná v knihovní vložce zemských desek č. 623 má pouze informativní charakter a přechod práva sama o sobě nezpůsobuje. K námitce žalovaného pak soud prvního stupně neshledal nedostatek naléhavého právního zájmu se zřetelem na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť zde se nejedná o převod majetku do vlastnictví jiných osob, ale o určení vlastnictví. Soudy odvolací i dovolací, jak je výše popsáno, však se shora uvedenou argumentací zaujaly názor opačný a stěžovateli nevyhověly.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky krajského soudu a Nejvyššího soudu byla porušena jeho výše citovaná základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou o lidských právech a základních svobodách, resp. jejím Dodatkovým protokolem. Je přesvědčen, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu se závěry dokazování soudu prvního stupně. Soud prvního stupně prý totiž jednoznačně dovodil, že stěžovatel nepozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani do roku 1948 ani poté. Neshledal tak překážku použití obecných předpisů podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., který blokuje převádění vlastnictví, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, do vlastnictví jiným osobám, a to do přijetí zákonů o tomto majetku. Podle stěžovatele odvolací soud tím, že vztáhl na tento případ nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02, který spory o určení vlastnictví církevních subjektů považuje za spory restituční a vylučuje užití obecné právní úpravy, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, pojímaný - v ustálené interpretaci Ústavního soudu - jako právo na spravedlivý proces; to proto, že "mechanickou aplikací nálezu Ústavního soudu na vlastnickou situaci prokázanou již soudním rozhodnutím ve věci samé vyloučil možnost soudní ochrany vlastnického práva, a to zpětně na právní vztahy a situaci, která byla již k soudnímu rozhodnutí jednou připuštěna a meritorně rozhodnuta". Aplikace precedenčních rozhodnutí na vztahy, které byly již přijaty k soudnímu rozhodování, tak podle stěžovatele prohlubuje porušení práva na přístup k nezávislému soudu, a znamená tedy mimořádnou situaci denegationis iustitiae, a to možností vyloučení jak řádného, tak mimořádného přezkumu.

Stěžovatel dále uvedl, že dovolací soud závěry soudu odvolacího potvrdil. Zjednodušeným tvrzením (založeným na výtce nedostatečného doložení naléhavého právního zájmu navrhovatelem) dovolání zamítl, "a to zesílenou argumentací odkazem na zobecňující stanovisko Ústavního soudu, které kasuistiku soudů v těchto církevních věcech považuje za soudní aktivismus a nahrazování moci zákonodárné". Dovolací soud tak nejenže odmítl přezkoumat právní odlišnost faktické situace věci, ale odmítnutí soudního rozhodnutí prohloubil "v rovině právního očekávání od dovolání jako připuštěného mimořádného opravného prostředku". Tak došlo podle názoru stěžovatele k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a to zamezením možnosti soudního rozhodnutí v konkrétní věci a chybným výkladem otázky naléhavého právního zájmu při aplikaci nálezů Ústavního soudu na danou situaci, zejména nálezu č. 13/2006 Sb. [sic!, správně stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005], která byla soudním rozhodnutím meritorně řešena více než rok před vydáním tohoto zobecňujícího nálezu [sic!].

Postup obou obecných soudů je podle stěžovatele v příkrém rozporu se zásadou respektování majetku a zabavování majetku jen za určitých podmínek, upravenou článkem č. 1 Dodatkového protokolu. Evropský soud pro lidská práva tuto zásadu opírá o doktrínu tzv. spravedlivé rovnováhy; k tomu stěžovatel citoval závěr rozsudku ve věci Sporrong a Lonnroth z roku 1982, A-52, podle něhož došlo k porušení principu respektování majetku, protože byla porušena spravedlivá rovnováha, mimo jiné s ohledem na skutečnost, že nebyla dána možnost žádat nápravu způsobené újmy; dále citoval rozsudek ve věci Mellacher a ost. z roku 1989, A-169, podle něhož opatření směřující "k zasahování" musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Postup obou obecných soudů je podle stěžovatele v příkrém rozporu se zásadou "zákazu diskriminace založené na jakémkoli důvodu" podle čl. 14 Úmluvy. Diskriminace je prý v daném případě založena na úplném odmítání soudní ochrany majetku církevních právnických osob, a to "bez ohledu na posouzení faktické situace ve věci jejího právního stavu a dokonce již existujícího meritorního hodnocení". Podle rozsudku Darby z roku 1990, A-187, je pak rozdílné zacházení diskriminačním při neexistenci "objektivního a rozumného zdůvodnění", tj. nesleduje-li "legitimní účel" a není-li zde "rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem".

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

III.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody, jež ho vedly k vydání napadeného rozhodnutí, jsou dostatečně vyjádřeny v jeho odůvodnění. Tam dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na straně stěžovatele dán být nemůže a že tuto otázku vyřešil soud odvolací správně. Nejvyšší soud má za to, že se zcela a podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání, a to s přihlédnutím k tomu, že závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena žádná stěžovatelova základní práva. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost, pokud ji neodmítne, zamítl. Nejvyšší soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Rovněž podle vyjádření Krajského soudu v Praze, který vydal shora označený rozsudek, nedošlo k porušení žádného stěžovatelova základního práva. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je prý zřejmé, jaké důvody ho k vydanému rozhodnutí vedly. Souhlasil i s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vedlejší účastník řízení, obec Hradištko, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že stěžovatel vede s obcí celou řadu sporů, jež mají týž právní základ, tj. snaží se o navrácení majetku, který mu v předcházejícím období patřil a údajně má i nadále patřit. Prohlásil, že stěžovatel v předcházejícím období "vůbec nekonal formálně právně" a nežádal o navrácení majetku, ani se nesnažil napadnout rozhodnutí státních institucí ve věci samé, včetně přídělu, a to i přesto, že v "předcházejícím období" prý bylo právní a legislativní prostředí takové, že mu tyto možnosti nebyly odňaty. Vedlejší účastník zdůraznil, že na danou věc nelze nahlížet jako na spor o vlastnictví, ale jako na spor, který má povahu restituční, neboť stěžovatel se snaží dosáhnout žalobou o určení vlastnictví navrácení majetku, který v rozhodném období mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989 přešel na stát. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02, který prý řeší stejnou problematiku. Vedlejší účastník trvá na svém stanovisku, že mu v předmětných sporech "chybí pasivní legitimace", jelikož žalovaná by měla být Česká republika, a to na základě toho, že "katastrální úřad pro Prahu-západ opakovaně uznal nabývací tituly k majetku obce". Obec Hradištko se dále neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, který uvádí, že závěry soudu první instance byly správné a prokazující, že do roku 1948 nepozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Je přesvědčena, že předmětné otázky není možné zkoumat na základě obecných právních předpisů, ale že pro právní posouzení je důležitá právní úprava speciální, která, i když je zákonem presumovaná, do současného období přijata nebyla. Proto vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud v plném rozsahu zamítl.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

1. Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].

Při výkladu a aplikaci právních předpisů tedy nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].

Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nesprávné trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly.

2. Ústavní soud přirozeně reflektuje své stanovisko ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, podle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, i stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, podle něhož je zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Zde bere v úvahu i poslední právní větu uvedeného stanoviska (sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05). Podle ní je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmiňované vztahy přijetím dalšího zákona, neboť kasuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Veškeré relevantní okolnosti zkoumaného případu - jak je z dalšího odůvodnění tohoto nálezu zřejmé - jsou však natolik specifické, že by bylo vůči stěžovateli zjevně nespravedlivé trvat, za použití rigidní gramatické interpretace, na aplikaci uvedeného stanoviska i v této konkrétní souzené věci.

3. Daný případ je totiž hodný zvláštního zřetele i pro své neobvyklé okolnosti; zváží-li se znovu stručně důvody, pro které soud prvního stupně původně žalobě stěžovatele vyhověl, je nutno s ním souhlasit v tom, že pouhá poznámka zamýšleného převzetí majetku v evidenci nemovitostí, mající toliko informativní charakter, přechod vlastnického práva sama o sobě nemohla, a to ani za dřívějšího režimu, způsobit. Vůli k převzetí určitého majetku musel stát učinit pravomocným rozhodnutím příslušného státního orgánu; existence žádného takového rozhodnutí však v řízení prokázána nebyla, neboť nejasné rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 27. 1. 1948 nebylo ani ve smyslu tehdy platné právní úpravy dostatečně určité a zejména v něm nebyly uvedeny nemovitosti, kterých se mělo týkat. Ani k vydržení nemovitostí nemohlo podle zjištění soudu prvního stupně dojít, neboť předpokladem je samozřejmě vždy držba oprávněná, tedy v dobré víře. V tomto případě si však právní předchůdce žalovaného Místní národní výbor Hradištko (stát) musel být dobře vědom, že mohou být přidělovány pouze nemovitosti, které jsou ve vlastnictví státu, a tato podmínka ve zkoumané věci splněna nebyla.

I když tedy existují výše citovaná stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 a Pl. ÚS-st. 22/05, nelze nevidět - jak je zdůrazněno zejména níže pod bodem 5 a násl. - že zkoumaný případ je natolik specifický, že to odůvodňuje zvláštní přístup Ústavního soudu, který musel zvážit i jeho kvazirestituční dimenzi. Pojme-li se restituce jako snaha demokratického právního státu o nápravu některých křivd, způsobených totalitním režimem, tím spíše by restituční řešení (svého druhu) bylo namístě tam, kde křivda je natolik zjevná a autoritativně zjištěná (srov. též odůvodnění soudu prvního stupně) jako v dané věci. Formální úkony státu, který s majetkem nakládal podle svého zájmu bez ohledu na jejich skutečného vlastníka, a jeho různé nedůslednosti nelze totiž nyní, ve státě usilujícím být právním státem ve smyslu materiálním, vykládat k tíži stěžovatele; takový postup by zjevně hrozil další křivdou.

4. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že případné legislativní nedůslednosti jakéhokoli druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů v průběhu času, nelze bez dalšího vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.

5. Ústavní soud však shledal v dané věci i jiný - a to podstatný - důvod, proč bylo nutno ústavní stížnosti vyhovět. Obdobnou problematikou se totiž již v minulosti zabýval. V nálezu ze dne 2. února 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02 mimo jiné vyslovil, že "zákon o půdě ... předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem, a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá.". Zde ale Ústavní soud zdůraznil, že "stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě (pozn. tj. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění) ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení".

V souzené věci přitom Ústavní soud stojí v odlišné situaci, než v jaké byl v době vydání citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005. Zásadní roli zde hraje právě plynutí času. Legitimní očekávání na straně církevních právnických osob dosahuje 24. června 2009 pomyslné "zletilosti" a zákonodárce, ač je mu jeho povinnost naplnit zmiňované legitimní očekávání známa déle než čtyři roky - a byl na svůj závazek založený na § 29 zákona o půdě relevantním způsobem upozorněn - zůstává nečinný (pozn.: přísněji vzato lze jeho nečinnost datovat již od června 1991, jak je z předchozího textu patrno). Dlouholetou nečinností Parlamentu České republiky v jiné věci se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). V tomto nálezu zdůraznil, že se stal "z vůle ústavního zákonodárce odpovědným za dodržování ústavního pořádku v České republice, a proto nehodlá rezignovat na tuto svoji povinnost, k plnění povinností povolává i obecné soudy a odmítá spoléhat pouze na tlak Evropského soudu pro lidská práva". Ústavní soud dovodil, že "jestliže některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném fungování druhé (v posuzovaném případě soudní moci), musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování ... Nejvyšší soud i další obecné soudy chybují, pokud odmítají poskytnout ochranu právům fyzických a právnických osob, které se na ně obrátily se žádostí o spravedlnost, pokud jejich žaloby zamítaly pouze s formalistickým odůvodněním a odvoláním se na nečinnost zákonodárce (neexistenci příslušné právní úpravy)". Ústavní soud konečně prohlásil "dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky za neslučitelnou s požadavky právního státu.".

Analogická situace, tedy dlouhodobá nečinnost Parlamentu, nastala též v této souzené věci. Je nutno dodat, že smysl ustanovení § 29 zákona o půdě, míněného zprvu jako norma směřující k ochraně budoucích restituentů, nelze vykládat jako záměrnou blokaci dalšího postupu přislíbené restituce ad infinitum.

Ústavní soud konstatuje - aniž by byl v tomto směru jakkoli vázán - že stejný závěr přijala i skupina senátorů Senátu Parlamentu, která mimo jiné navrhla přijetí nálezu, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu upravujícího nakládání s původním církevním majetkem porušuje v návrhu uvedená ustanovení Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a Listiny, a navrhla i zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. O tomto návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 9/07 dosud Ústavní soud nerozhodl.

Ústavní soud nepředpokládá, že by se demokratický právní stát, jímž Česká republika je a nadále usiluje být (čl. 1 odst. 1 Ústavy), choval obdobně jako dřívější nelegitimní totalitní stát, jenž, jak je známo, nedodržoval ani své vlastní zákony (srov. znárodňovací zákony z období komunistického režimu; konkrétně např. zákon č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků, který výslovně předpokládal vyplacení náhrady za znárodněný majetek, leč v praxi žádné náhrady vypláceny nebyly). Již ve svém historicky prvním nálezu [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)] Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že naše nová Ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti, přičemž akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří, což znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem".

6. Za tohoto zcela specifického, atypického a v judikatuře dosud neřešeného stavu (s výjimkou citovaného, před více než čtyřmi lety vydaného nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02, v němž však plynutí času a legitimní očekávání ještě zásadní roli nesehrálo) přistoupil Ústavní soud k následujícímu řešení.

Žaloba stěžovatele v tomto konkrétním případě vyloučena není. Bylo by však třeba ji pojmout jako žalobu svého druhu (blížící se žalobě restituční), mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu se závazkem plynoucím z § 29 zákona o půdě, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989, se zřetelem na relevantní konkrétní okolnosti této souzené věci. Na tom nic nemění to, že sám stěžovatel v minulosti uplatnil svůj tvrzený nárok ve formě žaloby určovací, neboť obecným soudům nelze upřít právo, aby celý případ - vzhledem k již uvedeným naprosto atypickým okolnostem - posoudily po právní stránce jinak, než v minulosti učinil sám stěžovatel. Jiné spravedlivé řešení této ústavní stížnosti Ústavní soud nenalezl.

Tato žaloba (svého druhu) se opírá o legitimní očekávání stěžovatele, jež je dovoditelné právě teprve z uplynutí adekvátního času, což - jak již bylo uvedeno - vyplývá ze závazku státu vydat nový restituční zákon, který je založen na ustanovení § 29 zákona o půdě (bod 5 výše).

7. Ústavní soud dovozuje, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny může být i situace, kdy je hodnocení věci neúplné, byť se jednalo o otázku zásadní a relevantní, jakou je právě legitimní očekávání stěžovatele opřené o § 29 zákona o půdě. Jestliže obecný soud postupuje takto, dopouští se mimo jiné i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny. K uvedené otázce však žádný z obecných soudů stanovisko nezaujal; soudy v zásadě jen odkázaly na zmíněnou judikaturu bez ohledu na to, že její paušální aplikace, bez rozlišování zvláštností konkrétních případů, je ústavně neakceptovatelná. Tím došlo i k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. Pouze pro úplnost považuje Ústavnísoud za vhodné reagovat i na některé námitky vedlejšího účastníka řízení, obce Hradištko.

Vedlejší účastník zejména prohlásil, že stěžovatel v "předcházejícím období" (kterým lze zřejmě rozumět jen období totalitního režimu pod vedením Komunistické strany Československa) nežádal o navrácení majetku, ani se nesnažil napadnout rozhodnutí státních institucí ve věci samé včetně přídělu. K tomu je nutno uvést, že nelze přičítat k tíži stěžovateli - nota bene církevnímu subjektu a výraznému ideovému odpůrci zmíněného režimu - že v tomto období, charakterizovaném zákonodárcem jako období nedemokratické a porušující obecně uznávaná základní lidská práva, rezignoval na svá jen formálně přiznávaná práva, jejichž uplatňováním by ničeho nezískal a mohl by si spíše jen uškodit. Je totiž notoricky známo, že se komunistický stát v tomto období choval k církvím velmi drsně.

Námitka údajného nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka pak nemůže být předmětem dokazování před Ústavnímsoudem, který vycházel ze stavu a podstaty zkoumaného případu tak, jak jej řešily a pravomocnými rozhodnutími uzavřely obecné soudy. Soud prvního stupně se k této otázce ostatně vyjádřil a dovodil existenci pasivní legitimace u všech v žalobě uvedených nemovitostí, u kterých je vedlejší účastník veden jako vlastník podle příslušného výpisu z katastru nemovitostí a srovnávacího sestavení parcel (srov. str. 5 rozsudku Okresního soudu Praha-západ). Případné nesrovnalosti v této otázce, popř. i v jiných právních či skutkových otázkách, mohou řešit po vrácení věci znovu obecné soudy, a nikoliv Ústavní soud, který se zaměřoval jen na to, co tvoří podstatu tohoto souzeného případu.

9. Jelikož Ústavnísoud zjistil, že v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny, bylo ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.