I. ÚS 616/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2011

I.ÚS 616/10 ze dne 12. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky R. V., zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Praha 5, Kroftova 1, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 6. 2009, č. j. 7 C 139/2008-125, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, č. j. 25 Co 435/2009-162, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným rozsudkem zamítl okresní soud žalobu stěžovatelky, že žalovaní (vedlejší účastníci v řízení o ústavní stížnosti) jsou povinni zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně 156.750,- Kč, případně aby tuto částku zaplatil stěžovatelce pouze druhý žalovaný (výrok I.) a současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení 70.258,- Kč (výrok II.).

Stěžovatelka se domáhala proti 2. žalovanému navrácení bezdůvodného obohacení v penězích za to, že 2. žalovaným byla užívána v období od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006 v domě (jehož podílovou spoluvlastnicí byla i stěžovatelka) větší bytová plocha, než by odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu. Po 1. žalované se stěžovatelka domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo nastat tím, že ve shora uvedení době užívala část nemovitosti bez právního důvodu, případně na základě neplatné nájemní smlouvy, případně později na základě smlouvy o sdružení uzavřené s 2. žalovaným.

Okresní soud v Rakovníku odůvodnil napadené rozhodnutí v podstatě tak, že předmětné nemovitosti jsou již od roku 1993 užívány způsobem, který je výsledkem dohody bývalých spoluvlastníků a tento stav byl stěžovatelce v době, kdy se stala spoluvlastnicí, dobře znám. Způsob užívání nemovitostí nebyl nikdy žádnou jinou dohodou spoluvlastníků o způsobu hospodaření se společnou věcí změněn, původní dohoda nebyla ani nahrazena dohodou jinou. Mezi bývalými i současnými spoluvlastníky byla uzavřena, byť v konkludentní podobě, dohoda, že si nebudou pro případ užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu ničeho hradit; to lze dovozovat mimo jiné i z chování předchozích či současných spoluvlastníků a z toho, jak činili jednotlivé právní úkony týkající se nemovitostí (například v podobě nájemních smluv uzavíraných stěžovatelkou a druhým žalovaným jako spoluvlastníky zcela samostatně; dále z toho, že jeden spoluvlastník nikdy nepožadoval po druhém spoluvlastníkovi žádné platby za případné nadužívání společných nemovitostí a podobně).

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozhodnutí okresního soudu ve výroku II. mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit první žalované náklady řízení v částce 41.138,- Kč a dále oběma žalovaným náklady řízení v částce 55.408,- Kč (výrok I.). Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný v tom znění, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaných zaplacení 156.750,- Kč (výrok II.). Konečně, krajský soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení 54.119,- Kč.

V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl krajský soud v podstatě následující.

Nejméně do poloviny roku 2007 (kdy spolu právní zástupci účastníků tohoto řízení vedli korespondenci ohledně vypořádání spoluvlastnictví dotčených nemovitostí a ohledně nároku stěžovatelky v této věci uplatněného) existovala konkludentní dohoda, že si stěžovatelka a druhý žalovaný jako spoluvlastníci nemovitosti nebudou za užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu ničeho hradit. Tedy, do uvedeného data existovala mezi spoluvlastníky dohoda o bezúplatném užívání společných nemovitostí. Existenci takové konkludentní dohody však nestačí dovozovat pouze s odkazem na faktické užívání společné věci, případně na to, že se spoluvlastník svého nároku vůči jinému nedomáhal; v této konkrétní věci však učinili stěžovatelka s druhým žalovaným a zejména jejich právní předchůdci hned několik - dále uvedených - právních úkonů, ze kterých lze uzavření předmětné dohody o bezúplatném užívání věci jdoucím nad rámec spoluvlastnického podílu dovozovat.

1) Takovým prvotním právním úkonem je dohoda otce stěžovatelky a otce druhého žalovaného o vypořádání společné podnikatelské činnosti z listopadu 1993, která poté našla výraz i v darovací smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou jako obdarovanou a jejím otcem K. B. jako dárcem; všichni jednali dle předmětné dohody o bezplatném užívání nemovitostí způsobem, který byl dohodnut ve smyslu § 139 odst. 2 občanského zákoníku.

2) Dohoda vyplývá také z toho, že k předmětné smlouvě přistoupili i právní předchůdci druhého žalovaného a jako povinní ze smlouvy (společně se stěžovatelkou) sjednali K. B. věcné břemeno v podobě práva doživotního užívání bytu ve druhém nadzemním podlaží předmětného domu čp. X v R.; současně uzavřeli dohodu o zřízení věcného předkupního práva, ačkoli toto právo je dáno přímo ex lege a vyplývá z § 140 občanského zákoníku.

3) To, že se podle dříve uzavřené dohody následně chovali jak zmiňovaní právní předchůdci stěžovatelky a druhého žalovaného, tak sami účastníci tohoto řízení, vyplývá nepřímo z výslechu bývalých spoluvlastníků dotčených nemovitostí - svědků K. B., a zejména M. B. a dále z výslechů V. A. a E. H.

4) Existence konkludentní dohody vyplývá - dle odvolacího soudu -iz toho, že stěžovatelka a druhý žalovaný navozený právní stav v době nabytí svých spoluvlastnických podílů bez dalšího převzali a vycházeli z něho minimálně v tom smyslu, že vzájemně od sebe nepovažovali za případné nadužívání předmětných nemovitostí žádné náhrady, a že sami bez účasti druhého spoluvlastníka sjednali nájemní smlouvy o užívání nebytových, případně bytových prostor v dotčeném domě.

Posléze krajský soud rozhodl o nákladech řízení za řízení před soudem prvního i druhého stupně.

II.

Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí se skutkovým závěrem obecných soudů (dovozeným z provedeného dokazování), dle kterého právní předchůdci stěžovatelky a 2. žalovaného spolu uzavřeli konkludentní dohodu o bezúplatném užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu.

Stěžovatelka tento svůj nesouhlasný závěr (se skutkovým závěrem obecných soudů) podkládá následující argumentací: "S ohledem na v zásadě shodná prohlášení všech bývalých i současných spoluvlastníků, včetně stěžovatelky, podle něhož spolu nikdy v minulosti neřešili otázku případných náhrad nad rámec spoluvlastnického podílu, nepřipadá tedy podle našeho soudu v úvahu uzavření takovéto dohody, a to ani konkludentně, neboť za konkludentní projev nelze bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jinou nečinnost".

Uvedenou argumentací však stěžovatelka opomíjí pozici Ústavního soudu, která je mu vymezená platnou Ústavou.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu nepřísluší právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.

Co do skutkové roviny jako obecný princip platí, že z ústavní zásady nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení základních práv či svobod stěžovatelky neshledal.

Lze tedy - z hlediska ústavněprávního - uvést, že okresní soud i krajský soud opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou prosté zjevného faktického omylu či excesu logického.

I kdyby však byly (napadené) skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To v dané věci zjištěno nebylo.

III.

Ústavní soud ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí následující.

Stěžovatelka v podstatě oponuje tím, co ze svědeckých výpovědí K. B. a M. B. sama vyvozuje. Takto koncipovanou argumentací však opomíjí, že skutkový závěr o existenci konkludentní dohody mezi právními předchůdci účastníka o bezúplatném užívání věci nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu byl vyvozen nejen z citovaných svědeckých výpovědí; zde Ústavní soud poukazuje na bod I. 1), 2), 3) tohoto usnesení Ústavního soudu.

Stěžovatelka rovněž opomíjí, že obecné soudy nevyšly z premisy, že za konkludentní projev lze bez dalšího považovat mlčení či jinou nečinnost účastníků; vyšly naopak z premisy opačné. Totiž, reflektovaly nejen neexistenci (mlčení) výslovné dohody o bezúplatném užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu, ale především daly tento fakt do souvislosti s dalšími skutkovými zjištěními, jak je z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevně patrné.

V tomto kontextu obecné soudy především (tedy nejen) reflektovaly fakt, že mezi právními předchůdci došlo (v roce 1993) k dohodě, že předmětnou nemovitost v příslušném rozsahu - tedy tytéž prostory, které užíval v době rozhodování obecných soudů 2. žalovaný s 1. žalovanou a za jejichž užívání tak stěžovatelka žádala zpětně vydání bezdůvodného obohacení - bude užívat právě M. B. (právní předchůdce 2. žalovaného). Obecné soudy tak zjevně vyšly z úvahy, že jestliže se již právní předchůdci rozhodli uzavřít dohodu o užívání předmětné nemovitosti nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu, pak jestliže by chtěli takové užívání učinit úplatným, do příslušné dohody o užívání předmětné nemovitosti by úplatu zahrnuli. Neučinili-li tak, obecné soudy z toho dovodili racionálně obhajitelný závěr, že mlčením o úplatě - nikoli samotným o sobě, nýbrž právě v kontextu s existencí výslovné dohody v rozsahu užívání z roku 1993 - dali najevo vůli směřující k bezúplatnému užívání předmětné nemovitosti.

Shrnuto ještě jednou, obecné soudy nepovažovaly mlčení či jinou nečinnost právních předchůdců (pokud nepožadovali úhradu za užívání předmětné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu) za konkludentní projev bez dalšího (jak se zřejmě mylně domnívá stěžovatelka). Jak již bylo uvedeno, soudy považovaly mlčení o úplatě za konkludentní projev vůle právě v souvislosti především (tedy nejen) s dohodou o užívání předmětné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu a s dalšími skutečnostmi uvedenými v bodu I. 1), 2), 3) tohoto usnesení Ústavního soudu.

S tímto závěrem není v rozporu ani skutkové zjištění obecných soudů, podle něhož ze svědeckých výpovědí M. B. a K. B. vyplynulo, že "nikdy neřešili otázku případných náhrad v případě užívání prostor nad rámec spoluvlastnického podílu, vzájemně po sobě žádné náhrady nepožadovali" (str. 3 dole a 4 shora napadeného rozsudku okresního soudu). To lze vyložit pouze tak, že M. B. a K. B. neuzavřeli výslovně dohodu o úplatě za užívání předmětné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu; konkludentní uzavření bezúplatné dohody se tím nevylučuje.

Sama stěžovatelka příslušné výpovědi adekvátně ani nereflektuje. Kupříkladu, o M. B. uvádí, že ten prohlásil, že o užívání předmětné nemovitosti spolu s K. B. nejednali, resp. nehovořili (str. 6 ústavní stížnosti). Leč M. B. vypověděl (č.l. 87): "... Já jsem v minulosti užíval přízemí a jídelnu, kuchyň domu čp. X v R., v těchto prostorách jsem podnikal... podnikání jsme ukončili v roce 1993 a rozešli jsme se. Byli jsme dříve spolumajitelé předmětné nemovitosti a dohodli jsem se na tom, že já budu provozovat restauratérskou činnost a kolega bude provozovat prodejny řeznictví v čp. YvR. ... Kolega B. provozoval podnikání v ulici P. a v N. ulici čp. Y, já v N. ulici čp. X.". Z citovaného lze naopak dovodit potvrzení existence dohody o užívání předmětné nemovitosti spolu s K. B. K dotazu právního zástupce stěžovatelky (č. l. 88) pak M. B. vypověděl mimo jiné: "Panu B. jsem za užívání prvního nadzemního podlaží nic neplatil, nikomu jsem nic neplatil. Nebyl důvod něco platit, nepodílel jsem se ani nějak na náhradě nájemného za užívání prostor čp. Y panem B. ...logicky z toho vyplynulo, že si vzájemně nic hradit nebudeme. Domluvili jsme se, že si každý pojedeme po své linii a že si nic vyrovnávat nebudeme.". Takové svědectví lze stěží interpretovat ve prospěch stěžovatelčina názoru, tedy že snad M. B. nepotvrdil existence konkludentní dohody o bezúplatném užívání předmětné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu účastníků řízení.

IV.

Stěžovatelka dále namítla, že i kdyby bylo došlo mezi právními předchůdci účastníků ke konkludentní dohodě o bezúplatnosti užívání předmětné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu, tato dohoda nemohla přejít bez dalšího na nabyvatele předmětné nemovitosti, tedy na stěžovatelku a na 2. žalovaného.

Avšak i zde stěžovatelka neadekvátně interpretuje odůvodnění napadených rozhodnutí. Totiž, opomíjí, že obecné soudy nezaujaly názor, že konkludentní dohoda přešla na nabyvatele předmětné nemovitosti (tedy na stěžovatelku a 2. žalovaného) "bez dalšího". Naopak soudy argumentovaly, že právě stěžovatelka a druhý žalovaný navozený právní stav (konkludentní dohodu) převzaly a vycházely z něho minimálně v tom smyslu, že vzájemně od sebe nepožadovali za případné "nadužívání" předmětné nemovitosti žádné náhrady; nešlo tedy o přechod konkludentní dohody "bez dalšího". Jinými slovy, soudy naznačily, že pokud by stěžovatelka konkludentní dohodu v uvedeném smyslu nepřevzala a naopak by v ní pokračovat nechtěla (například tím, že by se domáhala placení náhrady), šlo by o věc ve své podstatě jinou. To se však nestalo. Zde lze odkázat na str. 5 dole a str. 6 nahoře napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Jinými slovy, jestliže stěžovatelka nechtěla být vázána konkludentní dohodou právních předchůdců, mohla učinit projev vůle v konkludentní dohodě nepokračovat. To však neučinila a počínala si opačně (srov. b. I., 3, 4 výše). Proto nelze takové její (ne)počínání spravedlivě klást k tíži druhé straně (2. žalovanému), který byl v předmětné době zjevně v dobré víře v pokračování konkludentní dohody právních předchůdců. Není pak spravedlivé najednou, překvapivě, a hlavně zpětně chtít vyplacení peněz (náhrady) po druhé straně. Stěžovatelka jakoby byla názoru, že spravedlnost je nakloněna jednoznačně na její stranu, ale jak plyne z uvedeného, opak je pravdou.

Uvedenou argumentací je tak vypořádána (se závěrem o zjevné neopodstatněnosti) i námitka stěžovatelky, že "Právní mocí rozsudku odvolacího soudu tak nastal stav, kdy jeden ze spoluvlastníků je v podstatě "na věčné časy a nikdy jinak" (srov. poslední odstavec rozsudku odvolacího soudu, začínající na str. 5 a konče na str. 6) oprávněn užívat předmět podílového spoluvlastnictví, aniž by přitom byl povinen za toto prokazatelné užívání nad rámec svého spoluvlastnického podílu stěžovatelce cokoliv platit... Pokud by byl přijat právní závěr odvolacího soudu stran existence konkludentní dohody, zakonzervoval by se tím stav, který by stěžovatelku mohl jednou pro vždy vyloučit s užívání společné věci a vedlejším účastníkům umožnit užívat společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu vedlejšího účastníka, aniž by zato musel stěžovatelce poskytnout odpovídající plnění,..." (str. 5 dole). Stěžovatelka totiž mohla učinit projev vůle v konkludentní dohodě nepokračovat; pak by šlo o věc zcela jinou a byl by zde prostor pro argumentaci o změně poměrů; leč, jak již bylo uvedeno, počínala si zcela opačně.

K tomu lze dodat, že stěžovatelka opomíjí argument obecných soudů (vyslovený na podporu názoru, že stěžovatelka a druhý žalovaný konkludentní dohodu převzali), že každý ze spoluvlastníků (tedy stěžovatelka a druhý žalovaný) činil právní úkony v rozsahu svého užívání nemovitosti, kupř. nájemní smlouvy uzavírané oběma současnými spoluvlastníky samostatně, a tudíž i absolutně neplatně. Tím se též reaguje na poukaz stěžovatelky na absolutní neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi vedlejšími účastníky; totiž sama stěžovatelka absolutně neplatnou nájemní smlouvu uzavřela.

V.

Stěžovatelka konečně nesouhlasí s výrokem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení.

Stěžovatelka konkrétně namítá, že odvolací soud každému z vedlejších účastníků, vystupujících v jednom řízení, ve stejné věci, před stejným soudem a zastupovaných jedním právním zástupcem, přiznal náklady řízení samostatně. Dle stěžovatelky však platí ustanovení § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů: "zastupoval-li advokát nebo notář v řízení ve stejné věci společně více účastníků, zvyšuje se sazba odměny stanovená podle této vyhlášky bez ohledu na počet zastupovaných účastníků o 30 %". Přitom - dle stěžovatelky - advokát zastupoval oba vedlejší účastníky ve stejné věci; podle shora cil. vyhlášky prý není rozhodující, zda zastupoval oba dva od samého počátku či jednoho z nich až od určité doby po zahájení řízení.

Leč, i zde stěžovatelka opomíjí, že se neobrací na obecný soud, nýbrž na Ústavní soud, jehož výlučným posláním je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti, tím méně pak práva podzákonného; sama stěžovatelka se dovolává své interpretace příslušné vyhlášky. Stěžovatelka pak nepředkládá argumentaci, která by byla vůbec způsobilá založit pochybnosti o protiústavnosti výkladu citované vyhlášky provedené odvolacím soudem (srov. zejména str. 6 dole napadeného rozsudku odvolacího soudu: "Protože však druhý žalovaný nebyl účastníkem řízení od jeho počátku a přistoupil do něho až v průběhu na návrh žalobkyně, je podle názoru odvolacího soudu třeba tuto skutečnost při určení náhrady nákladů řízení zohlednit..."). Stěžovatelka v podstatě jen formálně deklaruje svůj (až) závěr ("podle shora cil. vyhlášky není rozhodující, zda oba dva od samého počátku či jednoho z nich až od určité doby po zahájení řízení"). Takový postup lze hodnotit jako formalistický; stěžovatelka ani netvrdí například to, že by výklad provedený odvolacím soudem míjel smysl a účel zkoumaného ustanovení. Ze všech uvedených důvodů je proto nutné i tuto námitku stěžovatelky považovat jako zjevně neopodstatněnou.

VI.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu