I. ÚS 61/04Usnesení ÚS ze dne 10.02.2004

I.ÚS 61/04 ze dne 10. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. února 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupeného advokátkou JUDr. J. G., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2002, č. j. 7 Ro 889/2001-18, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č. j. 22 Co 399/2003-60,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno opravné usnesení soudu prvního stupně, jímž soud opravil výrok platebního rozkazu ze dne 25. 1. 2002, č. j. 7 Ro 889/2001-8, a odložil jeho vykonatelnost do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vydal dne 25. 1. 2002 Obvodní soud pro Prahu 2 platební rozkaz, v němž soud žalovanému (nyní vedlejšímu účastníkovi) uložil, aby žalobci (stěžovateli) "zaplatil 22.850 Kč 15.270 spolu s 8 % úrokem z prodlení p.a. od 16. 6. 2001 do 30. 6. 2001, Kč 13.270 spolu s 8% úrokem z prodlení p.a. od 1.7. 2001 do zaplacení, Kč 9.580 spolu s 8 % úrokem z prodlení p.a. od 16. 7. 2001 do zaplacení a náklady řízení v částce Kč 1.060,-." Žalovaná následně zmeškala lhůtu pro podání odporu proti tomuto platebnímu rozkazu, čímž nabyl účinků pravomocného rozsudku.

Dne 13. 6. 2002 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 opravné usnesení dle § 164 o. s. ř., kterým v citovaném platebním rozkazu opravil údajné chyby v psaní, počtech či jiné zřejmé nesprávnosti. V návaznosti na toto opravné usnesení podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor, neboť vycházel z názoru, že dojde-li k opravě výroku pravomocného platebního rozkazu, počíná znovu běžet lhůta 15 dní k podání odporu.

Stěžovatel se domnívá, že přijetí opravného usnesení je značně omezeno ústavními požadavky na materiální právní stát a spravedlivý proces. Oprava výroku pravomocného rozhodnutí soudu je bezprecedentně závažným zásahem do zásady nezměnitelnosti soudního rozhodnutí, přičemž takový zásah je podle stěžovatele srovnatelný snad jen s mimořádnými opravnými prostředky. Pokud soud hodlá provést opravu výroku pravomocného rozhodnutí, musí shledat obzvláště závažný hrozící škodlivý následek chyby v rozhodnutí, který je svým významem větší, než škodlivost plynoucí z provedení opravy.

Podle stěžovatelova názoru je rozhodnutí soudu individuálním právním aktem, který stejně jako normativní právní akty podléhá interpretaci. Jestliže je tedy výrok pravomocného rozhodnutí soudu stižen chybou, je povinností dalších navazujících orgánů, zejména exekučního soudu, primárně se snažit o odstranění této chyby výkladem. Stěžovatel se domnívá, že jde o situaci obdobnou té, kdy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů a jiných právních předpisů a kdy v těchto případech opakovaně konstatoval, že primárním nástrojem k odstranění chyb a nejednoznačností je ústavně konformní výklad.

Vydáním opravného usnesení totiž podle stěžovatele znovu počíná běžet lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí (či pro podání odporu proti platebnímu rozkazu, což je podle stěžovatele sporné), což zásadně stěžovatele poškozuje. Jednak je zbaven exekučního titulu a dále je postaven před nutnost nadále pokračovat ve sporu s nejistým výsledkem. Tento zásah do jednou nabytých práv musí tedy být odůvodněn jednak tím, že výkladem nelze dosáhnout uspokojivého výsledku a dále tím, že chyba ve výroku rozhodnutí způsobuje závažnější škodlivý následek, například jeho nevykonatelnost.

Nejzávažnějším pochybením obecných soudů je podle názoru stěžovatele skutečnost, že se soudy nezabývaly otázkou výkladové korekce předmětných chyb.

Stěžovatel je s ohledem na shora uvedené skutečnosti toho názoru, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, a to právu na spravedlivý proces podle čl. 36 (správně čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod a čl. 6 (správně čl. 6 odst. 1) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a současně bylo zasaženo do jeho práva na život v demokratickém právním státě podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že představuje toliko soudní orgán ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Stěžejní námitkou stěžovatele je skutečnost, že se obecné soudy nezabývaly možností výkladu výroku platebního rozkazu, aniž by musely vydávat opravné usnesení, čímž hypoteticky otevřely vedlejšímu účastníkovi lhůtu k podání odporu.

Ústavní soud sdílí v obecné poloze názor stěžovatele, totiž že před eventuelním zásahem do již pravomocného individuálního právního aktu má vždy přednost jeho výklad, vede-li v konkrétním případě k jasnému a nezpochybnitelnému závěru o obsahu tohoto aktu. Je tudíž povinností obecného soudu v konkrétním případě vždy vážit podmínky vydání opravného usnesení, jímž se zasahuje do výroku již pravomocného rozhodnutí, právě s ohledem na možné překlenutí nesprávností interpretací.

Lze usuzovat, že taková úvaha je přítomna implicitně v situaci, kdy obecný soud přistoupí k přijetí opravného usnesení (přijetí opravného usnesení automaticky znamená, že původní rozhodnutí trpí podle soudu takovými vadami co do srozumitelnosti, které nejsou odstranitelné ani interpretací), na druhou stranu je obecný soud povinen takovou úvahu včlenit do odůvodnění svého rozhodnutí, jinak může být jeho rozhodování považováno za výraz libovůle a porušení práva na spravedlivý proces.

Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, nikoliv každá nesprávnost v psaní a v počtech či jiná zjevná nesprávnost musí nutně vést k zásahu do obsahu již pravomocného rozhodnutí formou opravného usnesení. Obecný soud by měl vždy vážit, zda takovým zásahem do pravomocného rozhodnutí současně nezasáhne do základního práva jednotlivce - účastníka řízení.

Ústavní soud má zato, že ačkoliv shora uvedená úvaha není součástí odůvodnění napadených usnesení, bylo v daném případě vydání opravného usnesení s ohledem na znění výroku původního platebního rozkazu namístě. I kdyby Ústavní soud napadená usnesení z důvodu nedostatečného odůvodnění zrušil, nezměnilo by to nic na skutečnosti, že výrok platebního rozkazu je nesrozumitelným natolik, že tuto vadu nelze zhojit jeho interpretací.

Navíc je v daném případě evidentní, že stěžovatel pokládá za zásah do základních práv v konečném důsledku nikoliv obsah samotného opravného usnesení, ale především skutečnost, že takové usnesení může hypoteticky vyvolat nový běh lhůty pro podání odporu proti původnímu platebnímu rozkazu, resp. proti rozkazu ve znění opravného usnesení. Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, jedná se o otázku, která je v judikatuře obecných soudů sporná a k níž se dotčené obecné soudy v tomto konkrétním případě dosud nevyjádřily. Není proto ani úkolem Ústavního soudu v této fázi zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímat jejich vlastní posouzení procesně právních důsledků napadeného opravného usnesení.

V souvislosti se shora uvedenými závěry však Ústavní soud podotýká, že takové vady rozhodnutí soudu, které ve svém důsledku způsobují vznik škody, jsou důvodem pro uplatnění nároku na náhradu této škody z důvodu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Nelze proto vyloučit uplatnění náhrady případné škody, která by mohla nesprávným úředním postupem obecného soudu (nesrozumitelný výrok rozhodnutí) vzniknout.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Vzhledem k výsledku řízení nebylo možné ani vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu Ústavnísoud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2004

JUDr. František Duchoň, v. r. předseda senátu