I. ÚS 599/03Nález ÚS ze dne 28.07.2004 Ochrana soukromého vlastnictví proti neoprávněným zásahům

Podle čl. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava České republiky proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1, str. 1 a násl.; vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.).

I z právního stavu platného v době zřízení stavby z ustanovení občanského zákoníku (§ 489 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1982) vyplývalo, že i tzv. soukromé vlastnictví bylo chráněno proti neoprávněným zásahům, jakým beze sporu postup tehdejšího městského národního výboru byl. Tím spíše je však nezbytné poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatele nyní. Opírat v současné době soudní rozhodnutí o názor, že neoprávněnou stavbu - byť v době, kdy vznikala - mohl zřídit pouze občan, a nikoli socialistická organizace, by ve svých důsledcích znamenalo petrifikovat zjevnou diskriminaci subjektu občanskoprávních vztahů i ve státě demokratickém, což přirozeně připustit nelze.

I.ÚS 599/03 ze dne 28. 7. 2004

N 105/34 SbNU 107

Ochrana soukromého vlastnictví proti neoprávněným zásahům

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 28. července 2004 sp. zn. I. ÚS 599/03 ve věci ústavní stížnosti V. F. proti usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1139/2002, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 26. 11. 2001 sp. zn. Co 872/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně z 30. 4. 2001 sp. zn. 10 C 133/2000, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti městu V. o odstranění neoprávněné stavby hřiště ze stěžovatelových pozemků.

I.

1. Usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 1139/2002-91 ze dne 29. 8. 2003 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 872/2001-66 ze dne 26. 11. 2001 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 1139/2002-91 ze dne 29. 8. 2003 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 872/2001-66 ze dne 26. 11. 2001 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1139/2002-91 ze dne 29. 8. 2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 872/2001-66 ze dne 26. 11. 2001. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 10 C 133/2000-51 ze dne 30. 4. 2001, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti městu V. o odstranění neoprávněné stavby hřiště z pozemků stěžovatele. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v následujících okolnostech:

Na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele bylo kolem roku 1980 vybudováno občanským výborem volejbalové hřiště pro potřebu místních občanů. Tehdejší Městský národní výbor ve V. se snažil akci legalizovat výkupem pozemků, ale k vlastnímu výkupu nikdy nedošlo. Vlastníci pozemku sice dali souhlas se stavbou hřiště, ale tento souhlas podmínili výkupem pozemků, což se nikdy nestalo. Předmětná stavba byla zřízena právním předchůdcem žalovaného na cizích pozemcích, které neměl ve své správě, a byla vybudována bez stavebního povolení.

Stěžovatel brojí především proti právním závěrům obecných soudů, které se opřely o právní větu vyslovenou v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1031/97 ze dne 25. 2. 1999, jež zní: "Při posuzování otázky, zda se jedná o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu. O neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací.". Stěžovatel dovozuje, že toto rozhodnutí nelze na předmětný spor aplikovat vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem. Ve věci, která byla řešena uvedeným rozhodnutí, se jednalo o stavbu autobusové zastávky na pozemku, který byl tehdy pozemkem státním a město jej mělo ve své správě. Ve věci stěžovatele se však jedná o to, že ani žalovaný ani jeho právní předchůdce nikdy v minulosti nebyli ani vlastníky ani správci ani uživateli těchto pozemků. Dále stěžovatel brojí i proti právnímu názoru Nejvyššího soudu, že "neoprávněnou stavbu mohl zřídit pouze občan", a v této souvislosti připomíná novelizaci občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. Stěžovatel dovozuje, že použitá právní věta je nesprávná - pokud bude zobecňována na všechny případy - neboť způsobuje zpětně křivdu, respektive nerovné postavení vlastníků oproti "socialistickým právním subjektům" a tuto nerovnost konzervuje i pro současnost.

Stěžovatel závěrem podané ústavní stížnosti dovozuje, že rozsudky obecných soudů vycházely z nesprávného právního posouzení předmětné věci, i když správně a úplně zjistily skutkový stav předmětu řízení.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud jako účastník řízení. Ve vztahu k ústavní stížnosti proti svému usnesení poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu v otázce posuzování přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. (posouzení, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadní), podle níž se Ústavní soud v těchto případech nezabývá věcnou stránkou právního názoru Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. I v případě, že by Ústavní soud shledal rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení nesprávnými, měla by být patrně zrušena jen tato rozhodnutí, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu je jen rozhodnutím procesním. K věci samé pak Nejvyšší soud uvedl, že soudy v nalézacím řízení postupovaly shodně s rozhodnutím publikovaným pod č. 13/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého "při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu. O neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací.". Dále Nejvyšší soud uvedl, že ač se stěžovatel domáhal odstranění "neoprávněné stavby hřiště", patrně zde o stavbu jako samostatnou věc ve smyslu občanského práva nejde, hřiště je zpravidla jen součástí pozemku, resp. pozemkem určitým způsobem upraveným. Nejvyšší soud dále sdělil, že souhlasí, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, což Ústavní soud považuje za jinak vyjádřený souhlas s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě, který plně odkázal na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku. Rozsudek prý odpovídá zákonu a nebylo jím porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatele. Dále uvedl, že o přípustnosti dovolání odvolací soud nerozhodoval. Krajský soud v Ostravě uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vyjádření k ústavní stížnosti podal i vedlejší účastník - město V. Podle jeho názoru napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné z ústavních práv stěžovatele a tato rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Dále uvedl, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., a plně se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že v předmětné věci se nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. Pokud jde o rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího, vedlejší účastník uvedl, že oba soudy rozhodly na základě úplně zjištěného skutkového stavu a v souladu s právem a publikovanou soudní judikaturou. Závěrem pak vedlejší účastník na základě výše uvedených názorů navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání a projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 133/2000 vedený Okresním soudem ve Vsetíně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce žalobou u Okresního soudu ve Vsetíně domáhal odstranění stavby hřiště z pozemků v jeho vlastnictví z toho důvodu, že žalované město V. (jeho právní předchůdce) postavilo podstatnou část sportovního hřiště na těchto pozemcích bez stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí a že tímto hřištěm jsou podstatně znehodnocovány jeho pozemky. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že stavba byla zřízena tehdejším Městským národním výborem ve V. na pozemcích, které nebyl oprávněn užívat, a to jak bez stavebního povolení, tak i bez kolaudačního rozhodnutí; původní vlastníci souhlasili toliko s výkupem dotčených parcel včetně JZD, které parcely užívalo, ovšem k převodu vlastnictví na právního předchůdce žalovaného nedošlo. Soud prvního stupně uvedl, že stavbu zřídila tehdejší socialistická organizace v období do r. 1982, nezřídil ji občan, a proto se podle § 221 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném a účinném do 31. 12. 1991 nejednalo o stavbu neoprávněnou. Vzhledem k tomu Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem č. j. 10 C 133/2000-51 ze dne 30. 4. 2001 žalobu zamítl.

K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem č. j. 8 Co 872/2001-66 ze dne 26. 11. 2001 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za zcela správná a úplná, což rovněž stěžovatel v odvolání nezpochybňoval. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, především s otázkou, která ustanovení občanského zákoníku je nutno na posouzení věci aplikovat. Poukázal na ustanovení § 868 občanského zákoníku v platném znění, a na novelizaci občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983; z těchto ustanovení vyplývá, že vznik právního vztahu je třeba hodnotit podle právních předpisů, které platily v době vzniku tohoto vztahu. Při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu, je tedy nutno vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby. Jako věc v právním smyslu byla předmětná stavba zřízena v letech 1980 - 1982. Proto je nutno posuzovat tuto stavbu a její neoprávněnost podle § 221 občanského zákoníku ve znění platném v době, kdy stavba vznikla. Z toho vyplývá, že nelze na daný případ aplikovat ustanovení § 135c občanského zákoníku, neboť toto ustanovení je obsaženo "v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 1992". Dále odvolací soud uvedl, že na předmětný případ lze aplikovat citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1031/97. Odvolací soud se konečně zabýval i námitkou stěžovatele, že ustanovení § 221 občanského zákoníku, ve znění před 1. 1. 1992, které počítalo s delikventním jednáním u neoprávněné stavby pouze s občanem, lze použít podle § 489 odst. 2 občanského zákoníku i pro případ neoprávněné stavby jinými právními subjekty, tedy i socialistickými organizacemi. Podle názoru odvolacího soudu je však nutné vycházet ze znění občanského zákoníku ke dni, kdy stavba vznikla; stěžovatel se však odvolával na ustanovení, které bylo účinné od 1. 4. 1983. Odvolací soud dodal, že jestliže se občanský zákoník podle § 1 občanského zákoníku, ve znění do 1. 4. 1983, vztahuje na úpravu vztahů mezi občany a socialistickými organizacemi a mezi občany navzájem, pak pokud ustanovení § 221 odst. 1 občanského zákoníku hovoří pouze o neoprávněné stavbě občana, nelze ustanovení občanského zákoníku vykládat extenzivně a vztáhnout toto ustanovení podle analogie rovněž na socialistickou organizaci. V odvolacím řízení nebylo rozhodováno o přípustnosti dovolání.

K dovolání stěžovatele rozhodoval Nejvyšší soud, který usnesením č. j. 22 Cdo 1139/2002-91 ze dne 29. 8. 2003 dovolání odmítl, protože nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto toto usnesení neodůvodnil (§ 243c odst. 2 o. s. ř.).

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1, str. 1 a násl.; vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.).

Po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud existují. Tento systém poskytuje - mimo jiné - i náležitou soudní ochranu právu vlastnickému, jež mezi základní lidská práva patří.

O takovou ochranu se jedná i v konkrétní souzené věci.

Ze spisu jednoznačně vyplývá, že na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele byla zřízena stavba tehdejším městským národním výborem, aniž by byl tento orgán oprávněn pozemky užívat. Stavba byla zřízena bez stavebního povolení a bez kolaudačního rozhodnutí a tento flagrantní zásah do stěžovatelova vlastnického práva přetrvává dosud. To je z ústavněprávního hlediska - nazíráno očima demokratické společnosti - nepřijatelné, neboť stěžovatel - jako vlastník předmětných pozemků - má právo na poskytnutí ochrany proti zásahům, které výkon jeho vlastnického práva narušují.

I z právního stavu platného v době zřízení stavby z ustanovení občanského zákoníku (§ 489 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1982) vyplývalo, že i tzv. soukromé vlastnictví bylo chráněno proti neoprávněným zásahům, jakým beze sporu postup tehdejšího městského národního výboru byl. Tím spíše je však nezbytné poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatele nyní. Opírat v současné doběsoudní rozhodnutí o názor, že neoprávněnou stavbu - byť v době, kdy vznikala - mohl zřídit pouze občan, a nikoli socialistická organizace, by ve svých důsledcích znamenalo petrifikovat zjevnou diskriminaci subjektu občanskoprávních vztahů i ve státě demokratickém, což přirozeně připustit nelze.

Ústavnísoud - aniž by se zabýval meritem žaloby (tj. otázkou odstranění stavby) - proto dovozuje, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost posouzení neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele a způsobu, jak lze jeho vlastnické právo chránit. Tím zasáhly do stěžovatelova základního práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. neposkytly tomuto stěžovatelovu základnímu právu ochranu, a to v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky. Takový postup obecných soudů považuje dále Ústavní soud za jsoucí v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavnísoud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššíhosoudu, jímž bylo odmítnuto dovolání toliko z procesních důvodů (pro jeho nepřípustnost), a nikoli z důvodů věcných, je podstata jeho posouzení poněkud odlišná. V tomto směru lze z důvodu stručnosti odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 492/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 82). Z něho plyne, že nedostatek odůvodnění v rozhodování Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (s odkazem na ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř.) je v rozporu s principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, byť i by byl Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání aplikoval tehdy platné a účinné zákonné ustanovení. Za této situace lze rovněž usuzovat, že též Nejvyšší soud - důsledně vzato - pokračoval v zásahu do vlastnického práva stěžovatele vlastnit majetek, a to tím, že mu soudní ochranu odmítl poskytnout, jestliže od hodnotové diskontinuity se "starým právem" abstrahoval (srov. nález Ústavního soudu citovaný výše). Proto Ústavní soud z těchto důvodů i napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.