I. ÚS 55/98Nález ÚS ze dne 12.08.1998 Vztah § 20 a § 4 zákona o mimosoudnich rehabilitacích

Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno interpretovat v kontextu s ustanovením § 4 odst. 2 citovaného zákona. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ustanovení § 20 odst. 1 je systematicky zařazeno do části třetí zákona č. 87/1991 Sb., označené jako "Oblast trestněprávních vztahů", a ustanovení § 4 do hlavy první, označené jako "Občanskoprávní vztahy". V tomto případě totiž není rozhodující systematické zařazení obou ustanovení, nýbrž jejich vzájemná provázanost prostřednictvím citovaného odkazu. Ustanovení § 20 zákona se tedy sice zásadně vztahuje na oblast trestně právních vztahů, bližší vymezení povinných osob je však přenecháno ustanovení § 4 tohoto zákona.

I.ÚS 55/98 ze dne 12. 8. 1998

N 86/11 SbNU 265

Vztah § 20 a § 4 zákona o mimosoudnich rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci M. K., zastoupeného

JUDr. J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (pobočky

v Olomouci) ze dne 29. 4. 1996, č.j. 40 Co 749/95-113, a proti

rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, č.j. 2 Cdon

1649/96-134, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 1995,

č.j. 8 C 135/92-58, byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby odpůrci

K. S. a J. S. byli uznáni povinnými vydat stěžovateli dům č.p.

103 se stavební parcelou č. 103, zapsané v katastru nemovitostí

na LV č. 273 pro obec Sobotín, katastrální území Petrov nad

Desnou u Katastrálního úřadu v Šumperku (dále jen "předmětné

nemovitosti").

Okresní soud konstatoval, že stěžovatel (společně se svou

manželkou) pozbyl vlastnictví k předmětným nemovitostem na

základě trestního rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24.

2. 1982, sp. zn. 1 T 36/82, jímž mu byl uložen trest propadnutí

majetku z důvodu spáchání trestného činu opuštění republiky

v roce 1981. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Okresního soudu

v Šumperku ze dne 21. 5. 1990, sp. zn. 1 Rt 113/90. Bezpodílovými

spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou odpůrci, kteří své

vlastnictví - podle stěžovatele - nabyli na základě protiprávního

zvýhodnění tím, že z jedenácti žadatelů o koupi předmětných

nemovitostí od MNV Sobotín byli vybráni právě oni, přestože svoji

žádost podali až v roce 1983, zatímco ostatní žadatelé své

žádosti podávali v průběhu let 1981 - 1983. Okresní soud

v Šumperku však jakékoliv protiprávní zvýhodnění odpůrců při

uzavírání kupní smlouvy neshledal, a proto podaný návrh v plném

rozsahu zamítl.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví

uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Šumperku

změnil tak, že zamítl stěžovatelův (jinak formulovaný) návrh, aby

odpůrcům byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání

věci podle zákona č. 87/1991 Sb. V odůvodnění rozsudku uvedl, že

stěžovatel je - ve vztahu k domu č.p. 103 - osobou oprávněnou ve

smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Fyzická

osoba prý však může být k vydání věci zavázána pouze tehdy,

bylo-li prokázáno, že věc nabyla v rozporu s tehdy platnými

předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§ 4 odst. 2 ve

spojení s § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Podle ustanovení

§ 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. podmínky pro uplatňování

nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí

majetku upravuje zvláštní zákon, kterým je zákon č. 87/1991 Sb.

(ustanovení §§ 19 a 20 tohoto zákona). To znamená, že při zrušení

výroků o trestu propadnutí majetku s platností ode dne vydání

zrušeného rozsudku nastupují nároky dle ustanovení § 19 a § 20

zákona č. 87/1991 Sb. a nelze uplatnit nároky vindikační.

Případné nároky od data vydání zrušeného soudního rozhodnutí jsou

tedy prý nahrazeny nároky nově založenými s konstrukcí nároku na

vydání věci podle ustanovení § 5 a násl. zák. č. 87/1991 Sb. jako

kdyby tehdy došlo platně k přechodu vlastnictví na stát.

Podle názoru krajského soudu z obsahu změněného návrhu

nevyplývá, že by stěžovatel tvrdil, že odpůrci nabyli vlastnictví

k předmětným nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy

nebo na základě protiprávního zvýhodnění. K převodu majetku na

odpůrce došlo v souladu s platným právním řádem, za cenu

stanovenou znaleckým posudkem a se souhlasem příslušného

národního výboru. Samotný fakt, že odpůrci byli vybráni z více

uchazečů, údajně nelze bez dalšího považovat za jejich

protiprávní zvýhodnění.

Pokud jde o parcely č. 103 a č. 104 (dům č. 87/3)

v katastrálním území Petrov nad Desnou, krajský soud uvedl, že

k nim stěžovatel nikdy neměl vlastnické právo, nýbrž pouze právo

osobního užívání. Proto také nemůže být ve smyslu § 3 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb. osobou oprávněnou, neboť nesplňuje podmínku

ztráty vlastnictví věci přechodem do vlastnictví státu.

K návrhu navrhovatele připustil krajský soud dovolání

(ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.), neboť změna rozsudku provedená

v této věci krajským soudem neznamená, že krajský soud o podaném

odvolání rozhodl "změnou okolností" významných pro jeho

rozhodnutí. Za otázku zásadního právního významu považuje krajský

soud "sjednocení výkladu fyzických osob povinných k vydání věci"

v řízeních, v nichž je nárok uplatněn podle ustanovení § 19 a §

20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění vzhledem

k ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona, jakož i ustanovení § 2

odst. 1 zákona č. 119/90 Sb., pokud se jím soudní rozhodnutí ruší

ke dni jejich vydání.

V záhlaví označeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR podané

dovolání zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud je podle

zákona č. 119/1990 Sb. zrušen trestní rozsudek a tedy i výroky

o propadnutí majetku přímo ze zákona, dochází ke stavu, kdy

rehabilitovaná osoba získává nároky vyplývající ze zrušených

výroků a získává i nárok na vydání příslušných věcí, resp. nárok

na uzavření dohody o vydání věcí. Tím však nedochází k takové

obnově vlastnického práva, která by oprávněné osobě umožňovala

bez dalšího "ujmout se svého vlastnického práva a z titulu

vlastníka požadovat vydání odňaté věci" ve smyslu ustanovení §

126 občanského zákoníku. V tomto případě se totiž jedná

o restituční nárok, jenž představuje speciální nárok na

"navrácení" věci a musí být uplatněn způsobem a za podmínek

upravených zvláštním zákonem, tj. zákonem č. 87/1991 Sb. Tento

zákon upravuje podmínky při uplatňování nároků vyplývajících ze

zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či

zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 tohoto zákona jsou povinnými

osobami právnické osoby podle ustanovení § 4 odst. 1 a fyzické

osoby podle § 4 odst. 2 zákona, pokud nabyly věc od státu, který

k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední

orgán státní správy. Z ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona

- na který § 20 odst. 1 výslovně odkazuje - a jež vymezuje blíže

statut povinných osob, a z logického i systematického výkladu

zákona plyne, že povinnými fyzickými osobami jsou jak v oblasti

občanskoprávních a správních vztahů, tak i trestně právních

vztahů ty fyzické osoby, jež nabyly věc od státu v rozporu

s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního

zvýhodnění osoby nabyvatele, popř. osoby blízké těchto osob,

pokud na ně byla věc těmito osobami převedena.

Nejvyšší soud ČR konstatoval, že odvolací soud se těmito

úvahami řídil, dospěl ke správným právním závěrům, a proto bylo

stěžovatelovo dovolání zamítnuto.

Citované rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího

soudu ČR stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že

zrušením výroku o propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb.

se obnovilo jeho vlastnické právo ex tunc. Dovolal se nálezu

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, z něhož údajně vyplývá, že

"právní postavení oprávněných i povinných osob ... nutno

posuzovat podle zmíněných §§ 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb.,

protože se ... jedná o důsledky zrušených trestních rozsudků,

které vyslovily i propadnutí majetku ..., a nikoli tedy podle §

4 citovaného zákona, který se vztahuje podle svého zařazení na

vztahy občanskoprávní."

Stěžovatel proto dovozuje, že zrušením trestního rozsudku

a jeho výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní

vlastnictví majetku a původní vlastník pouze vyzývá povinnou

osobu, aby mu věc vrátila. Podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb. je pak povinná osoba povinna vydat věc podle

ustanovení §§ 5, 7 a 12 tohoto zákona a pokud to není možné, má

oprávněná osoba právo požádat o poskytnutí náhrady. Protože se

tímto právním názorem ani odvolací soud ani dovolací soud

nezabývaly, má stěžovatel za to, že porušily jeho základní právo

na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a dále čl. 4

odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel dále brojí proti postupu obecných soudů, které

prý odmítly respektovat citovaný právní názor Ústavního soudu,

přestože vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro

všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Odvolací soud prý

pochybil i názorem, že "v případě vydání parcely ... dnes

označené č. 103 a 104 ... jde o samostatnou věc právního vztahu,

která jako předmět osobního užívání nemůže být předmětem

restituce pro nesplnění podmínky ztráty vlastnictví věci

přechodem do vlastnictví státu", přestože takové omezení § 19

odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

vůbec neobsahuje.

Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR proto údajně

porušily též čl. 90 větu první a čl. 95 větu první před

středníkem Ústavy a tím i stěžovatelovo právo podle čl. 36 odst.

1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských

právech". Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky

zrušeny.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje

všechny potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic

nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti

účastníky řízení - Krajský soud v Ostravě (pobočku v Olomouci)

a Nejvyšší soud ČR, dále Okresní soud v Šumperku a vedlejší

účastníky řízení - K. S. a J. S.

Krajský soud v Ostravě (pobočka v Olomouci) se ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti odvolává na právní závěry, uvedené

v odůvodnění svého rozsudku. Zejména argumentuje tím, že zrušením

trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci

v rámci rehabilitace osob podle zákona č. 119/1990 Sb. nedochází

k takové obnově vlastnického práva k věci původního vlastníka,

která by mu umožňovala bez dalšího "ujmout se svého vlastnického

práva" a požadovat vydání odňaté věci podle § 126 (dříve § 132)

občanského zákoníku. V tomto případě se totiž jedná o restituční

nárok, který musí být uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle

tohoto zákona je prý povinnou osobou ta fyzická osoba, jež nabyla

věc od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo

v důsledku protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, popř. osoby

blízké těchto osob za podmínek v zákoně uvedených (§ 20 odst. 1

ve vazbě na § 4 odst. 2 cit. zákona).

Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že přípustnost

dovolání je zásadně založena na rozdílnosti rozhodnutí odvolacího

soudu a soudu nalézacího. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu

rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, má připuštění dovolání

povahu výjimky z principu a podmínky přípustnosti dovolání jsou

proto ponechány výlučně na úvaze soudu. Ohledně vlastní právní

problematiky v této věci Nejvyšší soud ČR odkazuje na odůvodnění

svého rozsudku, který v této věci vydal. V té části, která

vyjadřuje právní kritiku tohoto rozsudku, není prý ústavní

stížnost ničím jiným než nepochopením citovaného nálezu Ústavního

soudu.

Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání

před Ústavním soudem.

Okresní soud v Šumperku odkázal na odůvodnění citovaných

rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, sdělil,

že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou a uvedl, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

K. S. a J. S. se postavení vedlejšího účastníka v řízení

před Ústavním soudem vzdali.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení, že

právní postavení oprávněných i povinných osob je v souzené věci

nutno posuzovat toliko podle ustanovení §§ 19 a 20 zákona č.

87/1991 Sb. a nikoliv podle ustanovení § 4 téhož zákona. V této

souvislosti se stěžovatel odvolává i na právní názor Ústavního

soudu, obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 117/93. V tom, že obecné

soudy tento právní názor nerespektovaly, stěžovatel spatřuje

porušení svých citovaných základních práv.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

"povinnými osobami jsou právnické osoby podle § 4 odst. 1 zákona,

fyzické osoby podle § 4 odst. 2 zákona, pokud nabyly věc od

státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím,

a příslušný ústřední orgán státní správy republiky". Je tedy

zřejmé, že citované ustanovení výslovně odkazuje na ustanovení

§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnými osobami

jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, a to

v případech, "kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy

platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby

nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla

těmito osobami převedena." To znamená, že ustanovení § 20 odst.

1 je nutno interpretovat v kontextu s ustanovením § 4 odst. 2

citovaného zákona.

Na tom nic nemění ani skutečnost, že ustanovení § 20 odst.

1 je systematicky zařazeno do části třetí zákona č. 87/1991 Sb.,

označené jako "Oblast trestněprávních vztahů", a ustanovení § 4

do hlavy první, označené jako "Občanskoprávní vztahy". V tomto

případě totiž není rozhodující toto systematické zařazení obou

ustanovení, nýbrž jejich vzájemná provázanost prostřednictvím

citovaného odkazu. Ustanovení § 20 zákona se tedy sice zásadně

vztahuje na oblast trestně právních vztahů, bližší vymezení

povinných osob je však přenecháno ustanovení § 4 tohoto zákona.

Pokud se stěžovatel na podporu svého právního názoru

odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, dopouští

se omylu. Ústavní soud v něm sice skutečně vyslovil, že v souzené

věci bylo nutno právní postavení oprávněných i povinných

"posuzovat podle zmíněných §§ 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb.,

protože v projednávaném případě se jedná o důsledky zrušených

trestních rozsudků, které vyslovily i propadnutí majetku

navrhovatelů, a nikoliv tedy podle § 4 citovaného zákona, který

se vztahuje podle svého zařazení na vztahy občanskoprávní";

stěžovatel však přehlédl, že tato argumentace se v konkrétním

případě týkala pouze toho, že obecné soudy dospěly k závěru, že

vlastnictví k předmětným nemovitostem stát nabyl nikoliv dle

ustanovení §§ 51 a 52 trestního zákona, nýbrž připadnutím podle

§ 453a občanského zákoníku. Pouze v této souvislosti Ústavní soud

použil citovanou argumentaci a z tohoto kontextu ji proto nelze

"vytrhávat". Není totiž možné přehlédnout, že na jiném místě

citovaného nálezu Ústavní soud konstatoval, že "je třeba při

aplikaci § 20 postupovat plně v souladu s § 4 odst. 2" zákona č.

87/1991. Stěžovatelův odkaz na citovaný nález Ústavního soudu je

tedy nepřípadný.

Se zřetelem k těmto důvodům proto stěžovatelem uplatněný

nárok nelze opřít toliko o skutečnost, že se zrušením soudních

výroků o propadnutí jeho majetku podle zákona č. 119/1990 Sb.

obnovilo jeho vlastnické právo ex tunc. Zákon o soudní

rehabilitaci č. 119/1990 Sb. nelze totiž vykládat izolovaně, bez

přihlédnutí k zvláštním zákonům, na něž § 23 odst. 2 citovaného

zákona odkazuje. Mezi tyto zvláštní zákony patří i zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud jde o vzájemný

vztah obou uvedených zákonů, lze odkázat na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 67/97.

Ústavní soud neshledal ani jiné důvody, vzhledem k nimž by

bylo možné ústavní stížnosti vyhovět.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy při svém

rozhodování neporušily základní práva a svobody, zaručené

ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

jichž se stěžovatel dovolává.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnost zcela

zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. srpna 1998