I. ÚS 535/2000Nález ÚS ze dne 05.12.2001 Pochybení státu ve vztahu k principu právního státu a právní jistoty

Důvody, které vedly Krajský soud v Ostravě k rozhodnutí, napadenému ústavní stížností, mají své příčiny nepochybně v předchozím jednání státních orgánů. Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků. Jestliže správní orgán nevystavil stěžovateli listinu o udělení státního občanství v důsledku neodůvodněných průtahů ve lhůtě, kterou si stanovil a jestliže tímto počínáním státu byla promeškána lhůta k uplatnění restitučního nároku, mohl by stěžovatel vůči státu nepochybně uplatňovat nárok na náhradu škody, jež mu tímto pochybením státu vznikla. Na druhé straně však poukazuje Ústavní soud na princip přiměřenosti práva, který velí akceptovat splnění podmínky státního občanství i v tom případě, kdy k opožděnému vystavení osvědčení došlo jednoznačně pochybením státu, pokud žadatel včas a úplně splnil podmínky státem mu stanovené a lhůty mu uložené.

I.ÚS 535/2000 ze dne 5. 12. 2001

N 193/24 SbNU 449

Pochybení státu ve vztahu k principu právního státu a právní jistoty

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele Ing. arch. R. Š., zastoupeného advokátem

Mgr. M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.

7. 2000, sp. zn. 22 Ca 327/99, ve spojení s rozhodnutím Okresního

úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 31. 5.

1999, č. j. PÚ/1684/99,4441/92-Ša-72/9, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu

v Ostravě z 12. 7. 2000, sp. zn. 22 Ca 327/99, a rozhodnutí

Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, ze

dne 31. 5. 1999, č. j. PÚ/1684/99-4441/92-Ša-72/9, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že

postupem shora uvedených orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho

ústavně zaručených práva svobod. Konkrétně měl za to, že došlo

k porušení čl. 1, 90, 95 odst. 1 a čl 12 odst. 2 Ústavy ČR.

Stěžovatel uvedl, že byl v roce 1949 z politických důvodů

vyloučen z ČSLA z důvodu spolupráce s anglickým odbojem. Byl

zatčen a zařazen do tábora nucených prací. Odtud se mu podařilo

uprchnout do západní zóny Německa a postupně se dostal až do USA

a stal se v roce 1959 občanem USA. Po událostech ze 17. listopadu

1989 se začal zajímat o dění ve své vlasti. Dostavil se na

československý zastupitelský úřad v USA a požádal o obnovení

československého státního občanství. Tímto úřadem byl stěžovatel

odkázán na úřady v Československu. Na jaře 1991 se do

Československa stěžovatel vrátil a ihned požádal o vystavení

dokladů o československém státním občanství. Dne 15. 5. 1991

potvrdil Okresní úřad v Novém Jičíně stěžovateli, že nebyl

propuštěn ze státního svazku a následně mu byl 17. 5. 1991 vydán

občanský průkaz v Praze 4.

Stěžovatel dále uvedl, že uplatnil řádně a včas restituční

nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"),

a to jako syn původního vlastníka Lesního velkostatku F. Okresní

úřad v Novém Jičíně, okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový

úřad") se stěžovatelem jednal jako s oprávněnou osobou podle

zákona o půdě, schválil uzavřené dohody mezi stěžovatelem

a povinnými osobami na vydání majetku. Zemědělský majetek

stěžovatel poté převzal a začal uplatňovat své vlastnické právo.

Stěžovatel konstatoval, že do restitučního procesu vstoupil též

jeho bratranec Ing. O. Š. (dále jen "vedlejší účastník"), který

uplatnil nárok na vydání shodných nemovitostí jako stěžovatel.

Pozemkový úřad po provedeném šetření s ním jako s oprávněnou

osobou nejednal a nezahrnul jej mezi účastníky restitučního

řízení, a to s odkazem na posloupnost pořadí oprávněných osob

uvedenou v zákoně o půdě v ust. § 4 odst. 2. Vedlejší účastník

začal zpochybňovat existenci státního občanství stěžovatele s tím,

že nemohl jako občan USA získat občanství ČSFR. Stěžovatel uvedl,

že proto koncem roku 1992 se dostavil na Okresní úřad v Opavě,

referát vnitřních věcí, kde celou věc konzultoval. Jak uvedl, pro

jistotu mu bylo doporučeno, aby podal žádost o udělení občanství.

Tuto žádost podal stěžovatel z opatrnosti následně dne 28. 12.

1992, přičemž k jejímu vyřízení došlo až dne 11. 2. 1993

a stěžovatel obdržel listinu o českém občanství. Stěžovatel

namítal, že nedodržením třicetidenní správní lhůty pro vyřízení

této jednoduché žádosti došlo k prodlení, na jehož základě

v pozdější době Krajský soud v Ostravě opakovaně konstatoval, že

stěžovatel až do 11. 2. 1993 nebyl občanem ČR a tudíž nevyhověl

lhůtě k uplatnění nároku podle zákona o půdě (tj. do 31. 1. 1993).

Proti rozhodnutí, jímž pozemkový úřad vyhověl stěžovateli,

podal vedlejší účastník opravný prostředek k Městskému soudu

v Praze. Městský soud ve svém rozsudku ze dne 4. 1. 1995, sp. zn.

33 Ca 30/94, rozhodl tak, že vedlejší účastník měl být účastníkem

předmětného restitučního řízení. Soud zároveň konstatoval, že

stěžovatel splňuje všechny podmínky restitučního zákona.

Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že po vydání rozsudku Městského

soudu v Praze uzavřel další dohody na vydání majetku s povinnými

osobami, přičemž pozemkový úřad tyto dohody schválil. Protože byl

pozemkový úřad vázán právním názorem Městského soudu v Praze,

rozhodl zároveň tak, že se vedlejší účastník stal účastníkem

předmětného restitučního řízení.

Vedlejší účastník dále napadl rozhodnutí pozemkového úřadu

o schválení dohod o vydání majetku opravným prostředkem

u Krajského soudu v Ostravě. Tento soud pak napadené rozhodnutí

svým rozsudkem ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. 22 Ca 480/97, zrušil,

konstatoval, že stěžovatel nesplňuje podmínku občanství tak, jak

je stanovena v zákoně o půdě a vrátil věc pozemkovému úřadu

k dalšímu řízení. Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě

stěžovatel napadl ústavní stížností (sp. zn. III. ÚS 268/98), jež

však byla tehdy pro nepřípustnost odmítnuta s tím, že rozhodnutí

Krajského soudu v Ostravě nebylo rozhodnutím meritorním a že

stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl

k dispozici. Pozemkový úřad následně, jsa vázán právním názorem

Krajského soudu v Ostravě, rozhodl tak, že neschválil dohody

o vydání nemovitostí uzavřené mezi stěžovatelem a povinnými

osobami podle zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí podal

stěžovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, který

napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Stěžovatel ve své stížnosti zdůraznil, že rozhodnutími orgánů

veřejné moci byl vyloučen z okruhu oprávněných osob podle zákona

o půdě a tedy zbaven již vydaného rodinného majetku (stejně jako

v padesátých letech jeho otec). Uvedl, že až do rozhodnutí

Policejního prezidia ČR ze dne 2. 3. 1994 byl považován za občana

ČSFR (ČR). V tomto rozhodnutí byl zrušen správní akt bývalé OS VB

Praha 4, podle kterého byl stěžovateli vydán dne 17. 5. 1991

občanský průkaz. Stěžovatel namítal, že podle právního názoru

Krajského soudu v Ostravě, vysloveného v napadeném rozsudku, byl

de facto i de iure tímto správním aktem zbaven občanskoprávního

statutu daného občanským průkazem, se všemi důsledky z toho

plynoucími (se zpětnými účinky). Tento výklad označil stěžovatel

za nesprávný, neboť došlo k porušení principu právní jistoty

a ochrany stěžovatele v právo. Tímto výkladem i samotným

rozhodnutím se zároveň ocitly v právní nejistotě všechny povinné

osoby, se kterými byly uzavřeny dohody o vydání majetku

s následným schválením ze strany pozemkového úřadu.

V závěru své ústavní stížnosti se stěžovatel pozastavil nad

skutečností, že na straně jedné byl od 17. 5. 1991 považován za

občana tehdejší ČSFR, a to se všemi právy a povinnostmi, přičemž

na straně druhé, pokud se jedná o ochranu jeho oprávněných

požadavků, zastávají orgány veřejné moci názor opačný. Stěžovatel

vyslovil názor, že nelze přistoupit na skutečnost, že v daném

konkrétním případě, z důvodu formálního přístupu, nebude naplněn

účel zákona a ve svém důsledku tak bude místo napravení křivdy

spáchána další křivda.

Soudce zpravodaj, když zjistil, že ústavní stížnost splňuje

potřebné náležitosti, požádal účastníky o vyjádření ke stížnosti

a současně o vyslovení, zda souhlasí s upuštěním od ústního

jednání.

Na žádost Ústavního soudu Pozemkový fond České republiky

sdělil 22. 10. 2001, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka

v řízení o této ústavní stížnosti. Město F. 23. 10. 2001 v dopise

podepsaném starostou sdělilo, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání v této věci a že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.

Okresní úřad v Novém Jičíně 19. 10. 2001 ve svém obsáhlejším

vyjádření, v dopise podepsaném vedoucím referátu okresního

pozemkového úřadu, sdělil, že Pozemkový úřad považuje stížnost R.

Š. za důvodnou a to i přesto, že kromě rozsudku Krajského soudu

v Ostravě je stížností napadáno též rozhodnutí Pozemkového úřadu.

Tímto rozhodnutím pozemkového úřadu bylo totiž o nároku ing. R. Š.

rozhodováno v intencích právního názoru Krajského soudu v Ostravě,

s nímž se Pozemkový úřad neztotožňuje. Za dané situace však nemohl

o nároku stěžovatele rozhodnout jinak. Také Okresní úřad v Novém

Jičíně souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Státní podnik Vítkovice dopisem z 23. 10. 2001 sdělil, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání a že stížnost samu

považuje - přes různé právní názory - za opodstatněnou. Současně

se však vzdává postavení vedlejšího účastníka. Vojenské lesy

a statky ČR 26. 10. 2001 jako vedlejší účastník sdělily, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání. K ústavní stížnosti samé

stanovisko nezaujaly. Lesy České republiky, s. p., se sídlem

v Hradci Králové 26. 10. 2001 vyslovily souhlas s upuštěním od

ústního jednání a sdělily, že považují stěžovatele za oprávněnou

osobu a proto s ním uzavřely dohodu o vydání věci. Navrhují, aby

ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadená rozhodnutí zrušena.

Krajský soud v Ostravě pak 24. 10. 2001 souhlasil s upuštěním od

ústního jednání a uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou

a poukazuje na právní argumentaci svého rozsudku, na omezené

možnosti Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti

obecných soudů a na okolnost, že napadený rozsudek nepředstavuje

poslední rozhodnutí ve věci, protože řízení u pozemkového úřadu

pokračuje. 26. 10. 2001 sdělil rovněž ing. R. Š., že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání. Ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti z 31. 10. 2001 ing. O. Š., bratranec stěžovatele,

vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání a poukázal zejména

na skutečnost, že stěžovatel nepochybně v roce 1959 ztratil na

základě Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými

státy americkými československé státní občanství. Opětovné nabytí

státního občanství mohlo následovat pouze cestou jeho udělení, což

se stalo až rozhodnutím ministerstva vnitra ČR ze dne 11. 2.

1993. Dále vyslovil názor, že vydání občanského průkazu nepochybně

nenahrazuje rozhodnutí příslušného státního orgánu o udělení

státního občanství. Dovodil, že Krajský soud v Ostravě nepochybil,

když zjistil, že stěžovatel ve lhůtě k tomu určené (v rozhodné

době) ještě nebyl státním občanem České republiky.

II.

Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu a zvážení

všech okolností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V jednání stěžovatele, které nepochybně směřovalo k získání resp.

potvrzení státního občanství, došlo sice k pochybení, ještě více

však v chování orgánů veřejné moci. Právě pochybení státu vedlo ve

svých důsledcích Krajský soud v Ostravě k rozhodnutí o nesplnění

podmínky státního občanství pro uplatnění restitučního nároku

stěžovatele.

Je pravdou, že stěžovatel, který nabyl amerického státního

občanství naturalizací v roce 1959, věděl, anebo měl vědět, že na

základě úmluvy z roku 1929 a následných prováděcích předpisů bylo

toto nabytí amerického občanství spojeno se ztrátou

československého občanství. Proto bylo na místě, aby po svém

návratu do Československa stěžovatel požádal o udělení státního

občanství. Když mu však Okresní úřad v Novém Jičíně 15. 5. 1991 na

jeho žádost o potvrzení státního občanství vystavil doklad o tom,

že nedošlo k jeho propuštění ze státního svazku, předpokládal, že

své státní občanství neztratil a požádal o vydání občanského

průkazu, který bez obtíží obdržel 17. 5. 1991 v Praze 4.

Stěžovatel se následně spolehl na ustanovení zákona č. 75/1957

Sb., podle něhož zápisy v občanském průkazu nahrazují osvědčení

o československém státním občanství a ostatní veřejné listiny.

S těmito doklady uplatnil 13. 5. 1992 nárok na restituci

nemovitostí, jež původně patřily jeho otci. Jeho nárok byl

rozhodnutím Pozemkového úřadu v Novém Jičíně z 26. 2. 1993 plně

uznán. Stěžovatel zemědělský majetek pak převzal a začal

uplatňovat vlastnické právo.

Nárok na vydání zmíněných nemovitostí uplatnil však též

bratranec stěžovatele. Pozemkový úřad jej původně nezahrnul mezi

účastníky restitučního řízení s odkazem na posloupnost oprávněných

osob dle § 4 odst. 2 zákona o půdě. O. Š. následně zpochybnil

existenci státního občanství stěžovatele. V důsledku toho

rozhodnutím Policejního prezídia ČR z 2. 3. 1994 byl stěžovatel

zbaven statutu občana České republiky. Již na základě prvních

vznesených pochybností o státním občanství obrátil se 28. 12.

1992 ing. arch. R. Š. na Okresní úřad v Opavě s žádostí o udělení

státního občanství, aby tak vyloučil další případné námitky svého

bratrance, přičemž vzal na vědomí poučení o tom, že znovunabytím

zdejšího občanství ztrácí občanství USA a byl ujištěn, že jeho

žádost bude řádně a včas vyřízena, neboť poukázal na to, že po

31. 1. 1993 by mu uplynula zákonná lhůta, kterou měl k uplatnění

nároku.

Stěžovatel se tedy nejprve spolehl na potvrzení státního

orgánu o tom, že nedošlo k jeho propuštění ze státního svazku,

přičemž následné vystavení občanského průkazu a další postup

státních orgánů (pozemkového úřadu) ho utvrzoval v přesvědčení, že

splňuje státoobčanskou podmínku pro restituci a že tudíž kroky,

které učinil, byly přiměřené a dostačující.

Když poté, co O. Š., bratranec stěžovatele, zpochybnil jeho

státní občanství, podal z opatrnosti Okresnímu úřadu v Opavě

žádost o udělení státního občanství, spolehl se opět na korektní

postup státního orgánu, jemuž nic nebránilo v tom, aby v tomto

jednoduchém případě vystavil potřebný doklad ve lhůtě, která je

v § 49 Správního řádu stanovena na maximum 30 dnů. Ve skutečnosti

však úřad vystavil listinu až 45 dnů po podání žádosti, tedy

v době, kdy již stěžovateli uplynula lhůta pro řádné uplatnění

restitučního nároku. Okresní úřad v Opavě prodlel přesto, že

podaná žádost splňovala všechny požadavky a neexistoval důvod,

který by byl mohl vést k zamítnutí žádosti.

Právě v důsledku této okolnosti nárok stěžovatele, který jinak

splňuje všechny podmínky pro restituci majetku, byl rozhodnutím

Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu z 31.

5. 1999 a následně i rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 12.

7. 2000 zamítnut s poukazem na ustanovení § 13 zákona o půdě,

podle něhož "neuplatněním práva ve lhůtě právo zanikne".

Ústavní soud při posouzení věci vzal v úvahu vyjádření

Okresního úřadu Nový Jičín, okresního pozemkového úřadu, v němž se

poukazuje na skutečnost, že při zamítavém rozhodnutí pozemkového

úřadu nemohl tento úřad jednat jinak, než respektovat

předcházející právní názor Krajského soudu v Ostravě, přičemž

zdůraznil, že se s tímto názorem pozemkový úřad neztotožňuje.

Ústavní soud vzal dále v úvahu, že stěžovatel uplatnil své

restituční nároky v době účinnosti novely zákona o půdě (zák. č.

93/1992 Sb.), jehož § 4a odst. 1 přikazuje "dotčeným orgánům

státní správy poskytnout pomoc tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou

osobou" a "přispět k objasnění věci". Státní orgány po vystavení

příslušných dokladů, a to potvrzení o tom, že nedošlo k propuštění

ze státního svazku, dále po vystavení občanského průkazu a konečně

i po rozhodnutí o tom, že je stěžovatel vlastníkem restituovaných

nemovitostí, jednoznačně vycházely z toho, že podmínka státního

občanství je u stěžovatele naplněna a svým chováním stěžovatele

v tomto přesvědčení utvrzovaly.

Všechna předcházející pochybení státu by byla ve svých

negativních důsledcích napravena, kdyby Okresní úřad v Novém

Jičíně vystavil stěžovateli doklad o udělení státního občanství

včas. Ačkoliv stěžovatel podal svou žádost o udělení státního

občanství s dostatečnou časovou rezervou a měl právo předpokládat,

že úřad rozhodne maximálně ve lhůtě 30 dnů, jak předepisuje § 49

Správního řádu, a přestože upozornil na okolnost, že po 34 dnech

od podání žádosti by mu v případě nečinnosti správního orgánu

marně uplynula lhůta k uplatnění nároku, byla mu listina o udělení

státního občanství vystavena až 11. 2. 1993, tj. 45 dní po podání

žádosti.

Důvody, které vedly Krajský soud v Ostravě k rozhodnutí,

napadenému ústavní stížností, mají své příčiny nepochybně

v předchozím jednání státních orgánů. Ústavní princip právního

státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu

s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě

principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost

státu při plnění jeho závazků. Jestliže správní orgán nevystavil

stěžovateli listinu o udělení státního občanství v důsledku

neodůvodněných průtahů ve lhůtě, kterou si stanovil a jestliže

tímto počínáním státu byla promeškána lhůta k uplatnění

restitučního nároku, mohl by stěžovatel vůči státu nepochybně

uplatňovat nárok na náhradu škody, jež mu tímto pochybením státu

vznikla. Na druhé straně však poukazuje Ústavní soud na princip

přiměřenosti práva, který velí akceptovat splnění podmínky

státního občanství i v tom případě, kdy k opožděnému vystavení

osvědčení došlo jednoznačně pochybením státu, pokud žadatel včas

a úplně splnil podmínky státem mu stanovené a lhůty mu uložené.

To, že stát neuplatňoval státní moc v mezích stanovených

zákonem a způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod), nepramení z jednání stěžovatele, ale

státu samého, a nemůže být uplatňováno ex post jako nástroj

k omezení před tím již státem uznaného vlastnického práva,

požívajícího ochrany dle čl. 11 Listiny. V daném případě Ústavní

soud shledal porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle něhož smyslem

a úkolem státní moci je sloužit občanům, jakož i ustanovení čl.

4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle nichž při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být

šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být

zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Na okraj

Ústavní soud poznamenává, že způsob, kterým stát vůči stěžovateli

zasáhl, přivodil škodu nejen stěžovateli, ale zpochybnil

i základní princip právní jistoty.

Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem rozhodl Ústavnísoud, jak

je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 5. prosince 2001