I. ÚS 53/02Usnesení ÚS ze dne 14.05.2002

I.ÚS 53/02 ze dne 14. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. O., zastoupeného advokátem JUDr. V. V. proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 8 C 41/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 14 Co 478/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu shora označeným rozsudkem ve věci žalobkyně MUDr. G. O. proti žalovanému (stěžovateli) o výživné pro nerozvedenou manželku rozhodl tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu žalobkyně vedle přiznané částky 7.000 Kč za dobu od 29. 2. 2000 do 30. 9. 2000 částkou 2.000 Kč měsíčně a od 1. 3. 2001 částkou 4.000 Kč měsíčně. Do zbytku žádaných 6.000 Kč měsíčně od 29. 2. 2000 do 30. 9. 2000 a 8.000 Kč měsíčně od 1. 10. 2000 do 28. 2. 2001 a 4.000 Kč měsíčně od 1. 3. 2001 soud žalobu zamítl.

V odůvodnění rozsudku okresní soud především konstatoval, že podle ustanovení § 91 zákona o rodině mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost a pokud jeden z manželů tuto povinnost neplní, určí ji soud, přičemž její rozsah stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. V souzené věci prý v době od 29. 2. 2000 do 30. 9. 2000 činil průměrný měsíční výdělek žalobkyně částku 11.392 Kč a dávky v mateřství od srpna do 28. 1. 2001 činily 9.901 Kč měsíčně, zatímco průměrný čistý výdělek stěžovatele činil v období leden - září 2000 částku 40.324 Kč a v období 1. 11. 2000 - únor 2001 částku 31.652 Kč. Proto okresní soud rozhodl shora uvedeným způsobem, neboť zároveň shledal, že stěžovatel vedle vyživovací povinnosti k žalobkyni ve výši 7.000 Kč plní dobrovolně výživné k nezletilé dceři K. ve výši 3.000 Kč měsíčně a rovněž má vyživovací povinnost k nezletilé N., jež bude určena ode dne jejího narození, tzn. od 7. 9. 2000.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek Okresního soudu v Chebu ohledně výroku, týkajícího se povinnosti stěžovatele platit žalobkyni výživné do 25. 10. 2001 a v části výroku týkajícího se výživného od 26. 10. 2001 napadený výrok změnil tak, že návrh zamítl.

V odůvodnění rozsudku se krajský soud především zabýval námitkou stěžovatele, že okresní soud přes jeho omluvu ve věci jednal a vynesl rozsudek. Krajský soud však poukázal na ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř., podle něhož soud může věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, který, ač řádně předvolán, se k jednání nedostavil a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení. V daném případě stěžovatele ze soudního jednání konaného dne 25. 4. 2001 omluvil ředitel firmy, která jej zaměstnávala, nicméně stěžovatel nepožádal o odročení jednání a navíc byl zastoupen advokátem, který se však předmětného jednání bez řádné omluvy nezúčastnil. Proto odvolací soud v postupu okresního soudu neshledal pochybení. Krajský soud dále uvedl, že přítomní účastníci řízení byli před skončením jednání okresního soudu řádně poučeni dle § 119a o.s.ř. a za tohoto stavu později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o.s.ř. Jelikož se prý však v dané věci o žádný z případů podle citovaného ustanovení nejednalo, "odvolací soud nemohl k novým skutečnostem, uvedeným v odvolání žalovaného přihlédnout a tyto skutečnosti tedy nemohou být odvolacím důvodem".

Odvolací soud dále konstatoval, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav a tento zjištěný stav také náležitě právně vyhodnotil. Krajský soud proto dokazování doplnil pouze o rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 10 C 71/2000, z něhož vyplývá, že manželství účastníků řízení bylo ke dni právní moci rozsudku, tzn. ke dni 26. 10. 2001 rozvedeno. Proto také krajský soud citovaný rozsudek soudu I. stupně shora uvedeným způsobem změnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že okresní soud použil výklad ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. "velice restriktivně", jestliže mu nedal prostor k vyjádření ohledně důkazních návrhů žalobkyně a ohledně jeho majetkových poměrů. Stěžovatel rovněž uvedl, že se po rozhodnutí soudu I. stupně podstatně změnily jeho poměry, jelikož se poté dozvěděl, že jeho tehdejší družka a současná manželka M. O. je těhotná, takže od tohoto sdělení se stěžovatel musel podílet na nákladech na výživném a na nákladech spojených s jejím těhotenstvím. Odvolací soud tak údajně porušil § 213 odst. 1 o.s.ř., neboť stěžovateli neumožnil uplatnění skutečností a důkazů, jimiž by bylo prokázáno, že "v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že určité skutečnosti nastaly až po vyhlášení rozsudku I. stupně".

Stěžovatel se proto domnívá, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje je jako protiústavní zrušit.

Ústavní soud i v této souvislosti považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, pakliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním

rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Přitom je nutno uvést, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu se hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod skládá z několika komponentů. Patří mezi ně posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu, dále posouzení ústavnosti jeho aplikace, hodnocení ústavnosti procesního postupu orgánů veřejné moci a konečně posouzení ústavnosti aplikace hmotného práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 260).

V daném případě stěžovatel především namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní "procesní" práva chybnou aplikací občanského soudního řádu. To znamená, že stěžovatel nezpochybnil ani ústavnost aplikovaných ustanovení zákona ani ústavnost jejich aplikace. Sám Ústavní soud, který je vázán petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu, rovněž nedospěl k přesvědčení o protiústavnosti citovaných ustanovení o.s.ř. ani o protiústavním způsobu aplikace hmotného práva a v dalším se proto soustředil na otázku ústavnosti aplikace procesních předpisů v souzené věci v mezích námitek, uplatněných stěžovatelem.

V tomto směru Ústavní soud z předmětného spisu především zjistil, že k ústnímu jednání před Okresním soudem v Chebu, konanému dne 25. 4. 2001, byli stěžovatel i jeho právní zástupce řádně obesláni (č.l. 63), nicméně z účasti na tomto jednání stěžovatele omluvil ředitel jeho zaměstnavatele MUDr. J. F. faxovým podáním ze dne 23. 4. 2001 (č.l. 64). V této omluvě však není uvedena žádost o odročení jednání. Stěžovatelův právní zástupce JUDr. V. V. se z předmětného jednání neomluvil. Jestliže za těchto okolností okresní soud postupoval podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. (podle něhož "nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů"), nelze v jeho postupu spatřovat protiústavní pochybení ani "velice restriktivní" interpretaci citovaného ustanovení. Ústavní soud naopak zastává názor, že předmětné ustanovení o.s.ř. bylo v daném případě interpretováno a aplikováno zcela v souladu s jeho smyslem, neboť stávající civilní řízení je vedeno zásadou "nechť si každý střeží svá práva sám"; zejména za situace, kdy byl stěžovatel kvalifikovaně právně zastoupen, nemůže ve zmíněném postupu okresního soudu úspěšně namítat porušení svých práv. Ústavní soud totiž nemohl přehlédnout ani skutečnost, že před Okresním soudem v Chebu se již dříve v téže věci (13. 4. 2000 a 27. 4. 2000, č.l. 12 a 14) konala dvě ústní jednání, kterých se stěžovatel i jeho advokát (dne 27. 4. 2000) účastnili, takže stěžovatel měl možnost svá práva před soudem dostatečně hájit.

K tvrzení stěžovatele, že po rozhodnutí soudu I. stupně se podstatně změnily jeho poměry v důsledku otěhotnění jeho tehdejší družky a že se proto musel podílet na nákladech na jejím výživném (což by prý uvedl v případě výslechu), Ústavní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatel v písemném odvolání ze dne 23. 5. 2001 neuplatnil (č.l. 75) a neučinil tak ani při ústním jednání před odvolacím soudem dne 7. 11. 2001 (č.l. 84). Z ustanovení § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. vyplývá, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem I. stupně, jsou u odvolání odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu I. stupně. Protože však stěžovatel uvedenou skutečnost nebo důkaz v odvolacím řízení jako odvolací důvod vůbec neuplatnil, nelze ani v tomto směru ústavní stížnosi přisvědčit, jelikož krajský soud napadeným rozsudkem ani řízením předcházejícím jeho vydání citovaná základní práva stěžovatele zjevně neporušil.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy napadené rozsudky řádně a přesvědčivě odůvodnily a vyložily, z kterých provedených důkazů vycházely. Námitky, uplatněné stěžovatelem, tak ve svém souhrnu v podstatě představují toliko nesouhlas s výsledkem soudního řízení, což přirozeně ústavní ochrany nepožívá.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu