I. ÚS 528/99Nález ÚS ze dne 28.08.2001 Dobré mravy dle OZ - k zajištění náhradního bytu za byt vyklizený

Nelze připustit, aby z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy vybočilo rozhodnutí, založené na zákonem povolené úvaze soudu. Tak je tomu např. při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku používajícího relativně neurčitý pojem "dobré mravy".

Úvaha soudu založená na aplikaci ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku proto musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníku) - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Z judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR se podává následující: Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srovnej rozsudek NS ČR, sp.zn. 22 Cdo 740/99). Na základě ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka, neboť tento postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. II. ÚS 190/94 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 4 pod č. 87, str. 313). Lze odkázat i na rozsudek NS ČR, sp.zn. 22 Cdo 1148/99, podle kterého není přípustné podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku právo založit, ale lze jen odepřít jeho výkonu ochranu.

I.ÚS 528/99 ze dne 28. 8. 2001

N 126/23 SbNU 217

Dobré mravy dle OZ - k zajištění náhradního bytu za byt vyklizený

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele A. M., proti rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 26. 7. 1999, sp.zn. 17 Co 550/97, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 1999, sp. zn.

17 Co 550/97, se zrušuje.

Odůvodnění:

V záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně

výrok rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 5. 1997, č.j.

4 C 298/96-55, kterým bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu

stěžovatele tak, že J. Š. a D. Š-ová (vedlejší účastníci řízení

o ústavní stížnosti) jsou povinni vyklidit a vyklizený odevzdat

byt v domě č. 3 v ul. Velká Mikulášská ve Znojmě sestávající ze

dvou pokojů, kuchyně a příslušenství do 15ti dnů od zajištění

náhradního bytu. (J. Š. a D. Š-ová vystupovali v původním řízení

jako navrhovatelé /žalobci/, kteří se domáhali toho, aby se

odpůrce /žalovaný/ A. M. zdržel jednání, jímž navrhovatelům

znemožňoval nebo bránil v řádném užívání bytu.) Stejným rozsudkem

Krajský soud v Brně potvrdil výrok Okresního soudu ve Znojmě,

kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení, a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak,

že uložil stěžovateli povinnost uhradit J. Š. a D. Š-ové

(vedlejším účastníkům řízení o ústavní stížnosti) částku 2.622,-

Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku do rukou JUDr. I. I., advokáta

ve Znojmě.

V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal Krajský soud

v Brně zejména na to, že soud prvního stupně provedl dostatečné

dokazování a že z provedených důkazů vyvodil zcela správné závěry,

"vztahující se k otázce platnosti dohody o odevzdání a převzetí

bytu ze dne 7. 10. 1981 uzavřené mezi vedlejšími účastníky

a Okresním bytovým podnikem Znojmo". Tuto dohodu považuje

i Krajský soud v Brně za absolutně neplatnou, neboť jejímu

uzavření nepředcházelo vydání příslušného rozhodnutí o přidělení

bytu, takže návrh žalovaného (stěžovatele) na vyklizení bytu

žalobce je opodstatněný. Pokud jde o povinnost vyklidit byt až po

zajištění náhradního bytu, odkázal Krajský soud v Brně na

přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu 1. stupně. "Podle ustanovení

§ 3 odst. 1 občanského zákona výkon práv a povinností vyplývající

z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do

práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými

mravy. Má-li dojít k omezení výkonu práva vlastnického, musí být

závěr o přiznání náhrady za byt, za který podle platné právní

úpravy jinak právo na náhradní byt nenáleží, odůvodněn jak

závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak i důvody

na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá." V tomto směru

Krajský soud v Brně zdůraznil, že vedlejší účastníci přispěli

vlastním nákladem a vlastním přičiněním k tomu, že se ze zdravotně

závadného bytu stal byt II. kategorie. Kdyby proto byla povinnost

vedlejších účastníků vyklidit byt vázána pouze na zajištění

přístřeší, byl by stěžovatel zvýhodněn a získal by byt vyšší

kategorie a vybavenější, než byl původně v roce 1981.

Krajský soud v Brně dále uvedl, že nepřihlédl k námitce

stěžovatele, že mu vedlejší účastníci řádně neplatí nájem za

užívání bytu a služby s tím spojené, neboť ti při jednání

upřesnili, že se jedná o spor mezi nimi a stěžovatelem ohledně

výše placených služeb, "když řádné nájemné platí". Stěžovatel

navíc uvedl, že vedlejší účastníci platí nájemné pouze v nižší

částce než je po nich požadována. Jestliže tedy vedlejší účastníci

platí stěžovateli alespoň zčásti nájem a ohledně služby, spojené

s tímto nájmem, je mezi nimi "sporná výše", nelze jim tuto

skutečnost přičítat k tíži a brát ji v úvahu při řešení otázky

bytové náhrady v souvislosti s jejich vyklizením z bytu. Krajský

soud v Brně rovněž neakceptoval ničím nepodloženou námitku

stěžovatele (žalovaného), že se žalobci k němu chovají hrubým

způsobem a porušují dobré mravy v domě.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti v záhlaví citovanému

rozsudku stěžovatel zejména uvádí, že soud prvního stupně uložil

vedlejším účastníkům povinnost vyklidit byt a odevzdat jej

vyklizený do 15ti dnů od zajištění náhradního bytu, a že Krajský

soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil s odkazem na ust. § 3 odst.

1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť vyklizení bez

přidělení náhradního bytu by bylo podle jeho názoru v rozporu

s dobrými mravy. Stěžovatel je přesvědčen, že tím oba soudy

přiznaly vedlejším účastníkům více práv než jim přiznával zákon,

neboť shodně konstatovaly, že nedošlo k uzavření řádného nájemního

vztahu, a přesto jim přiznaly stejná práva jako mají řádní

nájemníci. Oba soudy prý dále nepřihlédly ke skutečnosti, že

uživatelé jednoznačně porušují dobré mravy, když neplatí náhradu

za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu a protiprávně

užívají nebytové prostory v domě. Stěžovatel dodal, že požadoval

pouze úhradu, která mu přísluší dle vyhlášky Ministerstva financí

ČR č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění

poskytovaná s užíváním bytu, ačkoliv by mohl požadovat částku,

kterou by mohl získat, pokud by uzavřel "nájemní dohodu" s novým

nájemcem. Argumentoval i tím, že v daném případě nemůže využít ani

možnosti navrhovat přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle ust.

§ 711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, protože vedlejší

účastníci nejsou řádnými nájemci bytu, toto ustanovení se na ně

tedy nevztahuje a nelze ani použít analogie dle ust. § 853 cit.

zákona. Tímto jednáním prý obecné soudy nechrání práva stěžovatele

a krátí jeho právo na vlastnictví zajištěné čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navazujícího

čl. 11 odst. 4 je totiž vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě

zákona a za náhradu. Podle názoru stěžovatele byl dále porušen čl.

2 odst. 4 Ústavy ČR, dle kterého každý občan může činit, co není

zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon

neukládá.

Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí

Krajského soudu v Brně zrušeno.

K ústavní stížnosti se vyjádřili jako účastník řízení Krajský

soud v Brně, dále Okresní soud ve Znojmě a vedlejší účastníci

manželé D. aj. Š-ovi.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že se zabýval

všemi okolnostmi případu, na základě kterých dospěl k závěru, že

v daném případě lze použít ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

a přiznat žalovanému při stanovení povinnosti vyklidit předmětný

byt právo na byt náhradní. Popřel tvrzení stěžovatele, že bylo

porušeno jeho základní právo zakotvené čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jestliže ustanovení § 3 odstavce 1 občanského zákoníku stanoví, že

výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů

nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů

jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze prý dovodit,

že v daném případě byl porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Závěrem

Krajský soud v Brně sdělil, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření zejména uvedl, že

ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť soud rozhodl

v mezích zákona s ohledem na ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku;

vedlejší účastníci se do bytu nastěhovali v roce 1981, byt

vlastním přičiněním rekonstruovali na byt II. kategorie (předchozí

vlastník domu s nimi vždy jednal jako s řádnými nájemci),

a odpůrce tak získal byt ve vyšší kategorii. Pokud pak stěžovatel

tvrdí, že vedlejší účastníci neplatí řádné nájemné a služby, je

toto tvrzení nepravdivé, neboť z jednání ve věci sp. zn. 4

C 207/96 Okresního soudu ve Znojmě je patrno, že odpůrci platí

řádně nájemné stanovené odpůrcem a neplatí služby, neboť nejsou

poskytovány. Předmětem tohoto sporu je právě úhrada služeb. Rovněž

nebylo prokázáno, že vedlejší účastníci porušují ve vztahu ke

stěžovateli dobré mravy a otázka užívání nebytových prostor je

nyní ve stádiu vyšetřování Policií ČR, OÚV Znojmo. Na ústním

jednání Okresní soud ve Znojmě netrvá.

Vedlejší účastníci k ústavní stížnosti uvedli, že na

předchozích rozhodnutích trvají, že údaje, které stěžovatel

předkládá, jsou zavádějící, a že týž při svých hodnoceních vychází

pouze ze svých představ a svého jednostranného pojetí a výkladu

práva. Citované články Ústavy s odvoláním na Listinu základních

práv a svobod, pak interpretuje jednostranně, přičemž nereflektuje

fakt, že zmíněné dokumenty mají právní platnost i závaznost pro

všechny účastníky rovnocennou a vyváženou. Závěrem pak předkládají

své závěrečné stanovisko, "tj. mj. i skutečnost", že občan,

dovolávající se práva, musí sám prezentovat odpovídající míru

právního vědomí a ne vytvářet pochybné právní konstrukce

a nerespektovat nařízení soudů i dalších zainteresovaných

správních orgánů. Vedlejší účastníci sdělili, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvají.

Ústavní stížnost je důvodná.

Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil,

nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost napadených rozhodnutí,

případně - zpravidla - nahrazovat hodnocení důkazů svým

hodnocením. Na druhé straně mu však, s ohledem na jeho postavení

při dohledu nad dodržováním ústavnosti, náleží posoudit, zda

obecné soudy ve vlastním řízení či v rozhodnutích v nich vydaných

nezasáhly při interpretaci právních předpisů do ústavně zaručených

základních práv a svobod stěžovatele. Tak je tomu podle ustálené

judikatury Ústavního soudu i tehdy, jestliže výklad právní normy

je natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, nebo jestliže

právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými

zjištěními. Právě tak nelze připustit, aby z mezí stanovených

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy

vybočilo rozhodnutí, založené na zákonem povolené úvaze soudu. Tak

je tomu např. při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského

zákoníku používajícího relativně neurčitý pojem "dobré mravy". Tím

argumentovaly obecné soudy v souzené věci, pokud přiznaly náhradu

za byt vedlejším účastníkům, jimž (jinak) uložily povinnost

užívaný byt vyklidit proto, že nejsou - vzhledem k neplatnosti

dohody o předání a převzetí tohoto bytu ze dne 7. 10. 1981 - jeho

řádnými nájemci.

Obsah vlastnictví jako ústavně zaručeného základního práva

každého občana, jehož ochrany se stěžovatel ve své ústavní

stížnosti dovolává, je souborem subjektivních vlastnických práv,

mezi nimiž zásadní postavení zaujímá právo s věcí nakládat (ius

disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat právní osudy věci

(např. věc prodat či pronajmout). Úvaha soudu založená na aplikaci

ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku proto musí být v každém

konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne

- a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníku)

- že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Sám Krajský soud

v Brně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že opřel svoji úvahu

v tomto směru zejména o skutečnost, že vedlejší účastníci vlastním

nákladem a vlastním přičiněním přispěli k tomu, že se ze zdravotně

závadného bytu stal byt II. kategorie; jestliže by tedy bylo

žalobě stěžovatele vyhověno v celém rozsahu, byl by prý zvýhodněn

a získal by byt vyšší kategorie a vybavenější než byl původně.

Krajský soud v Brně však naopak nepřihlédl - jak uvádí

- k námitkám stěžovatele, že mu vedlejší účastníci neplatí nájemné

za užívání bytu a služby s tím spojené, a že se vůči němu chovají

hrubě, neboť v tomto ohledu považoval za zjištěno, že vedlejší

účastníci část nájemného platí, výše hodnoty služeb je mezi nimi

sporná a hrubé chování ze strany vedlejších účastníků není ničím

prokázáno.

Ze spisu Okresního soud ve Znojmě, sp.zn. 4 C 298/96, Ústavní

soud - pro úplnost - zjišťuje, že podle evidenčního listu z 23.

10. 1985 byl vyklizovaný byt veden jako byt II. kategorie, a že

dne 31. 5. 1985 bylo vydáno stavební povolení na výstavbu koupelny

v bytě uživatele J. Š. (jednoho z vedlejších účastníků)

s termínem dokončení 14. 6. 1985. Dle sdělení Městského úřadu ve

Znojmě ze dne 21. 11. 1996 lze usuzovat, že po vydání tohoto

stavebního povolení již nebylo o kolaudační rozhodnutí požádáno

a praxe byla taková, že "dekret na byt" byl vydáván po vydání

kolaudačního rozhodnutí. Ze sdělení Okresního bytového podniku ze

dne 24. 7. 1996 pak plyne, že dohoda o užívání bytu ze dne 7. 10.

1981 byla uzavřena na užívání bytu IV. kategorie, která byla

zvýšena na II. kategorii po té, co došlo k vybudování sociálního

zařízení.

Z judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR se

podává následující: Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými

mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele

věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by

vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srovnej rozsudek NS ČR,

sp.zn. 22 Cdo 740/99). Na základě ust. § 3 odst. 1 občanského

zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud

neexistující povinnosti vlastníka, neboť tento postup by vedl

k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod (viz nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. II. ÚS 190/94,

uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 4 pod č. 87, str.

313). Lze odkázat i na rozsudek NS ČR, sp.zn. 22 Cdo 1148/99,

podle kterého není přípustné podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku

právo založit, ale lze jen odepřít jeho výkonu ochranu.

Jak již bylo uvedeno výše, a jak též vyplývá z citované

soudní judikatury, je třeba použití § 3 odst. 1 obč. zák. podložit

konkrétními zjištěními odůvodňujícími závěr, že výkon práva je

v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím k situaci strany

oprávněné (vlastníka). V souzené věci jde o stěžovatele

domáhajícího se vyklizení vedlejších účastníků z bytu proto, že

jim nesvědčí ani nájemní ani jiný užívací vztah k předmětnému

bytu, neboť dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 7. 10. 1981

uzavřená mezi vedlejšími účastníky a Okresním bytovým podnikem

Znojmo je neplatná. Jinak by se v obdobných případech mohla

vytvářet na straně povinného (vyklizovaného), /který se zpravidla

sám nepodílí na založení později popřeného užívacího práva k věci

(k bytu)/, domněnka dobré víry, jež mu apriori přináší určitou

ochranu a výhodu, na kterou může spoléhat. Takový výklad zpravidla

nemůže mít své opodstatnění ani tehdy, pokud jde o užívací právo

povinného k bytu, jehož udržení bude - zpravidla pro svůj sociální

rozměr - jeho prvořadým zájmem. Ústavní soud má za to, že i tato

úvaha byla jedním z důvodů, pro který byla stěžovateli uložena

povinnost zajistit vedlejším účastníkům náhradní byt, byť Krajský

soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku vyzdvihl především

skutečnost, že vedlejší účastníci vlastním nákladem a vlastním

přičiněním zhodnotili původně zdravotně závadný byt na byt II.

kategorie. Je zřejmé, že se krajský soud - mimo vlastní

argumentace - ztotožnil se závěry soudu 1. stupně, který přihlédl

právě k tomu, že státní organizace spravující byt jednala

s vedlejšími účastníky minimálně od roku 1985 po skončení

stavebních prací v bytě jako s řádnými uživateli a že - vzhledem

k tomu, že vedlejší účastníci bydlí v bytě společně s dětmi - je

adekvátní bytovou náhradou náhradní byt (str. 57 citovaného

rozsudku Okresního soudu ve Znojmě).

Ústavní soud usuzuje, že aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.

zák. oběma soudy nevychází z dostatečně konkrétních zjištění,

které by jeho výjimečné použití - v duchu zásad prezentovaných

judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR

- odůvodňovaly. Existenci rozporu výkonu práva stěžovatele

s dobrými mravy totiž nelze z obsahu spisu bezpečně dovodit. Zde

je třeba především mít na paměti, že se v daném případě jedná

o argumentaci založenou na relativné volné úvaze soudu. Podkladem

pro ni nemůže být pouhé tvrzení, že státní organizace spravující

byt jednala s vedlejšími účastníky jako s řádnými uživateli či

tvrzení, že by stěžovatel - pokud by vedlejší účastníci neměli

právo na náhradní byt - získal byt vyšší kategorie a vybavenější

než byl byt původní. Uvedené argumenty by sice bylo možné - in

eventum - brát v úvahu při posouzení věci z hlediska § 3 obč.

zákoníku, leč toliko tehdy, jestliže by vycházely z úplně

zjištěného skutkového stavu věci.

Taková situace však v souzeném případě dána není. Již

z vyjádření vedlejších účastníků při jednání soudu dne 8. 7. 1996

(viz č. listu 4 C 298/96-56 odůvodnění rozsudku OS Znojmo),

vyplývá, že ti znají chronologii svého vztahu k předmětnému bytu,

začínající přidělením přístřeší tehdejším MNV dne 1.10.1981

a sepsáním dohody o užívání bytu IV. kategorie, dále pokračující

vybudováním koupelny (jež je - vzdor tvrzení vedlejších účastníků

o vybudování záchodu a o zavedení elektriky - jako jediné

doloženo) a vydáním evidenčního listu na byt II. kategorie.

Vedlejší účastníci před soudem rovněž prohlásili, že jim MNV

sdělil, že se žádná rozhodnutí o přidělení bytu nevydávají. Soud

prvního stupně v této souvislosti nezkoumal, zda a jak vedlejší

účastníci usilovali o to, aby jim vzniklo právo nájmu

k předmětnému bytu v souladu se zákonem. Obecný soud nicméně

považoval výše uvedená zjištění za podstatná při úvaze o uložení

povinnosti zajistit vedlejším účastníkům bytovou náhradu, aniž by

byl zkoumal - při úvaze o použití § 3 odst. 1 obč. zák.

- i důvodné okolnosti na straně stěžovatele. Ústavní soud v této

souvislosti poukazuje na přípis vedlejších účastníků manželů

Šmedkových doručený Okresnímu soudu ve Znojmě dne 7.5.1996, č.

listu 20, a na kopii přípisu MěNV ve Znojmě ze dne 1.10.1981

o "poskytnutí přístřeší" - č. listu 21, ze kterých je zřejmé, že

vedlejší účastníci byli o této skutečnosti informováni.

Krajský soud v Brně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí

opřel i o druhý argument spočívající ve zvýhodnění stěžovatele

získáním bytu zhodnoceného na byt II. kategorie; ani tuto

skutečnost však nelze samu o sobě považovat za dostatečné zjištění

okolností a poměrů stěžovatele, jež je třeba zkoumat při úvaze

o tom, zda lze v konkrétním případě - se zřetelem na ochranu práv

obou stran - ustanovení § 3 občanského zákoníku použít. Nelze

totiž vyloučit, že uvedené zhodnocení bytu může mít význam toliko

pro eventuální nárok vedlejších účastníků na vypořádání jimi

vynaložených nákladů. K tomu Ústavní soud poukazuje na přípis OBP

Znojmo ze dne 12. 4. 1985 (č. listu 23), z něhož vyplývá, že byt

byl zařazen do II. kategorie proto, že byl vybaven zařizovacími

předměty, které však nedodali vedlejší účastníci, nýbrž právě OBP

Znojmo.

Na tomto místě Ústavní soud - vzhledem ke zjištěním

vyplývajícím ze spisu Okresního soudu ve Znojmě - pouze pro

úplnost dodává, že stěžovatel nabyl předmětný byt v rámci koupě

domu až po jeho zhodnocení o vybudovanou koupelnu, a že se tedy

domáhá ochrany vlastnického práva věci ve stavu, v němž jej již do

svého vlastnictví získal, tedy např. i s přírůstky ve formě

nájemného za užívání předmětného bytu IV. kategorie.

Za daného stavu považuje Ústavní soud závěry obou soudů za

nedostatečně odůvodněné. Nejsou totiž podloženy konkrétními

skutkovými zjištěními, zejména co se týče okolností na straně

stěžovatele. Je tomu tak proto, že se v daném případě jedná - do

značné míry - o volnou úvahu soudu, která musí být, s ohledem na

výjimečnost tvrzeného rozporu výkonu vlastnického práva s dobrými

mravy, nutně založena na nepochybných konkrétních skutkových

zjištěních. Tak tomu v souzené věci není. Ani ze zjištění, jež

učinil Ústavní soud přímo z obsahu spisu, nelze správnost závěrů

obou soudů jednoznačně dovodit. Ústavní soud vytýká tuto vadu

z hlediska ústavnosti obecným soudům zpravidla tehdy - jak je již

uvedeno na jiném místě - jsou-li skutková zjištění a závěry

z nich vyvozené v extrémním nesouladu, tj. tehdy, když dovozené

závěry ze skutkových zjištění vůbec nevyplývají, anebo k nim nelze

v žádné možné interpretaci dospět. Tato situace nastala

i v souzené věci, neboť - podle názoru Ústavního soudu - nelze

výsledek právních úvah obecných soudů opřít o zjištění, jež tyto

soudy učinily, jinak než hypoteticky.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že povolená úvaha

obecných soudů vybočila z mezí stanovených ústavními předpisy,

neboť provedená interpretace a aplikace § 3 odst. 1 občanského

zákoníku vedla v daném případě k praktické eliminaci vlastníkova

dispozičního práva, a tudíž nešetřila podstatu a smysl jednoho

z ústavně garantovaných práv a svobod. Tím došlo k porušení čl.

4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny. Jestliže pak soudy poskytly

- bez dostatečně zjištěného skutkového stavu věci - v konečném

důsledku právní ochranu někomu, komu podle zákona v zásadě

nepřísluší, a zasáhly tak do ústavně zaručeného práva jiného,

postupovaly způsobem, který není ani v souladu s ústavně zaručeným

právem na soudní (a jinou) ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený

rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že si je vědom další judikatury

Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR (např. rozsudek NS ČR,

sp.zn. Rc 5/2001, 3 Cdon 51/96, či nález ÚS II. ÚS 114/99, svazek

15, Sbírky nálezů a rozhodnutí, str. 79) vztahující se k této

problematice, jejíž rozsáhlou argumentaci však nepovažoval

vzhledem k důvodům vyhovění této ústavní stížnosti za nutné

prezentovat. Toto konkrétní rozhodnutí s ní není v rozporu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. srpna 2001