I. ÚS 508/98Nález ÚS ze dne 26.01.1999 K rozhodování soudu o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva

Podle § 59 zákona č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích, se může se stížností proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci každý občan, zapsaný do seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byl člen zastupitelstva volen, jakož i každá volební strana, která podala kandidátní listinu pro volby do tohoto zastupitelstva, domáhat nejpozději do deseti dnů po uveřejnění výsledků voleb Ústřední volební komisí rozhodnutí soudu podle § 200l občanského soudního řádu. K řízení je příslušný krajský soud, který je povinen bez jednání rozhodnout ve věci do sedmi dnů. Pokud jde o účastníka jednání, je jím navrhovatel a pokud soudce neměl právním předpisem výslovně stanoveno, s kým má jednat jako s dalším účastníkem řízení, musí se rozhodnout sám, jaké prostředky zvolí jako důkazy a podklady pro své rozhodnutí, a to i s přihlédnutím k časovému limitu, který pro něj zákon stanoví. Přitom nelze opomenout, že jde především o objektivní ústavní právo, týkající se platnosti voleb, kterému musí věnovat svou pozornost. Jen při takové interpretaci může citované ustanovení § 59 zákona č. 152/1994 Sb. skutečně chránit zájem voličů na správném provádění voleb a zvolení těch, kteří splňují předpoklady stanovené ústavními i zákonnými předpisy, jakož i střežit, aby i formální předpisy o volbách byly důsledně dodržovány a řádný průběh voleb byl beze zbytku zajištěn.

I.ÚS 508/98 ze dne 26. 1. 1999

N 13/13 SbNU 87

K rozhodování soudu o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

navrhovatelů 1) J. M., 2) Ing. M. P., 3) J. N., 4) F. A.,

5) I. B., 6) Ing. J. T., 7) F. D., 8) J. R., 9) I. L., 10) R. O.,

11) L. Č., všech zastoupených JUDr. R. D, advokátem, o ústavní

stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

30.11.1998, čj. 14 Nc 2502/98 - 26, za vedlejší účasti

MVDr. J. H., I. R., D. Z., a J. H., všech zastoupených

JUDr. P. T., advokátem, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé svou včas podanou ústavní stížností ze dne

7.12.1998, doručenou Ústavnímu soudu dne 8.12.1998, napadli

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 14 Nc

2502/98 - 26. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o stížnosti proti

vydání osvědčení o zvolení členů Zastupitelstva hlavního města

Prahy a Místního zastupitelstva v Praze - Dubči, podané soudu výše

uvedenými vedlejšími účastníky, a to tak, že jejich stížnost je

oprávněná. Naproti tomu navrhovatelé ústavní stížnosti

s usnesením městského soudu nesouhlasili a požadovali, aby Ústavní

soud vyhověl jejich ústavní stížnosti a napadené usnesení soudu

zrušil; zároveň požádali, aby Ústavní soud se usnesl, že jejich

věc je naléhavá a že vykonatelnost napadeného usnesení se odkládá.

Porušení svých ústavních práv spatřují navrhovatelé ústavní

stížnosti v tom, že účastníky řízení u městského soudu měli být

kromě nich též všichni kandidáti, kterým bylo vydáno osvědčení

o zvolení do místního zastupitelstva, dále dotčené volební strany

a zejména místní volební komise. Odvolávají se na nález Ústavního

soudu, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 31/1996 Sb., jímž bylo

od 1. 7.1996 zrušeno ustanovení odst. 2 § 200l o. s. ř., kde byl

za účastníka řízení o stížnosti označen výslovně jen navrhovatel

a mají za to, že soud zkrátil ústavně zaručená práva výše

uvedených osob, jak jsou uvedena v čl. 37 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 14 odst.

1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č.

120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a svobod (č. 209/1992), jakož i v čl. 1 Ústavy ČR, podle něhož je

Česká republika právním státem.

Po věcné stránce je třeba uvést, že ve dnech 13. a 14.

listopadu 1998 se uskutečnily volby do zastupitelstev obcí

a hlavního města Prahy, v tomto konkrétním případě v městské části

Praha 10 - Dubeč. Podle tvrzení navrhovatelů ústavní stížnosti

nebyla ze strany ani jediného voliče ani ze strany nadřízených

volebních komisí (tj. místní volební komise, městské volební

komise a obvodní volební komise - pro senátní volby), které

opakovaně prováděly kontrolu nad dodržováním zákonnosti v průběhu

voleb, vznesena jediná stížnost či námitka. Po prohlášení voleb za

skončené byly sečteny volební hlasy odevzdané voliči pro

jednotlivé strany jak pro volby do Místního zastupitelstva

v Praze - Dubči, tak do Zastupitelstva hlavního města Prahy

a konečně i pro volby do Senátu Parlamentu České republiky. Zhruba

80% hlasovacích lístků bylo navíc překontrolováno nadřízenou

místní volební komisí. Zápis o průběhu a výsledku hlasování

podepsali všichni členové volebních komisí, které byly tvořeny

zástupci několika různých politických stran a hnutí a občany bez

stranické příslušnosti, a to bez jediné námitky. Výsledky za

jednotlivé okrsky byly odevzdány místní volební komisi, která po

jejich součtu zjistila konečné výsledky hlasování do místního

zastupitelstva Dubeč a podepsala jednomyslně a bez námitek

příslušné protokoly, výsledky pak bez prodlení oznámila na úřední

desce Místního úřadu v Praze - Dubči. Dílčí výsledky pro volby do

Zastupitelstva hlavního města Prahy odvezli delegáti okrskových

volebních komisí na Magistrát hlavního města Prahy, kde je předali

zástupcům městské volební komise. Až dva dny po skončení voleb

podalo několik občanů trestní oznámení na Policii ČR - Místní

oddělení v Praze - Hostivaři, a to na doporučení Ústřední volební

komise, ke které se obrátili s oznámením na možnost zmanipulování

voleb.

Odlišně se vyjádřili výše zmínění vedlejší účastníci, kteří

podali stížnost Městskému soudu v Praze proti vydání osvědčení

o zvolení členů Zastupitelstva hlavního města Prahy a Místního

zastupitelstva v Praze - Dubči. Poukazovali na to, že v průběhu

voleb došlo k porušení volebních předpisů, např. § 35 odst. 3

zákona č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích

(někteří voliči neobdrželi od volební komise prázdnou obálku, ale

obálka údajně obsahovala již vyplněné hlasovací lístky). Dále

namítali zmanipulování voleb, protože výsledný součet hlasů pro

jednotlivé kandidáty neodpovídal počtu hlasů, které těmto

kandidátům voliči skutečně dali a svou argumentaci blíže rozvedli.

Domáhali se toho, aby soud rozhodl tak, že jejich stížnost je

oprávněná. Této stížnosti, jak již bylo uvedeno, Městský soud

v Praze napadeným rozhodnutím vyhověl.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření

účastníků, tj. Městského soudu v Praze, čtyř žalobců, kteří svou

stížnost předložili městskému soudu a v tomto řízení vystupují

jako vedlejší účastníci, a stanovisko Ústřední volební komise.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 28.12.1998

v zásadě zopakoval důvody svého rozhodnutí - usnesení ze dne

30.11.1998, avšak přitom současně zdůraznil některé rozhodující

momenty.

Konstatuje například, že nesporná potřeba rychlého rozhodnutí

a zákonem zakotvená lhůta sedmi dnů, ve které je třeba věc

rozhodnout, vylučuje, aby zde probíhalo v plném rozsahu obvyklé

občanskoprávní řízení s jednáním a prováděním důkazů při zachování

všech procesních ustanovení. Zákonodárce počítá se zjednodušeným

a urychleným řízením, při kterém se soud zaměří na to, zda vydání

osvědčení odpovídá výsledkům voleb, provedených v souladu se

zákonem.

Právo občanů podílet se na správě veřejných věcí svobodnou

volbou zástupců je základním ústavním právem (čl. 21 odst. 1

Listiny základních práv a svobod). Podmínky výkonu volebního práva

stanoví zákon (čl. 21 odst. 3 citované Listiny). Porušení tohoto

zákona považuje proto soud za vážný zásah do základního ústavního

práva.

V případě voleb v Praze - Dubči považuje Městský soud

v Praze za prokázané porušení zákona č. 152/1994 Sb. v ustanovení

§ 35 odst. 3, dále poukazuje na chybný výpočet výsledků u hlasů

odevzdaných kandidátům SNK 98 a především považuje za rozhodující

okolnost, že v důsledku zmizení všech volebních dokumentů nelze

prokázat, že volby proběhly v souladu se zákonem. Ztráta všech

volebních dokumentů musí jít nutně k tíži volební komise

a zvolených poslanců, a nikoliv k tíži voličů. Podle názoru

Městského soudu v Praze je totiž na volební komisi a zvolených

členech zastupitelstva, aby byli schopni doložit řádný průběh

voleb přinejmenším po dobu, kdy na základě stížnosti je soud

oprávněn přezkoumávat osvědčení o zvolení členem zastupitelstva.

Při ztrátě volebních dokumentů však řádný průběh voleb doložit

nelze.

Stížnost proti vydání osvědčení může být podána u soudu do

deseti dnů po uveřejnění výsledků voleb. Přitom námitka, že nebyly

v průběhu voleb předloženy volební komisi žádné stížnosti,

nevylučuje, aby volič stížnosti uplatnil až dodatečně u soudu do

deseti dnů po uveřejnění výsledků voleb (§ 59 citovaného zákona),

což se v tomto případě stalo. Pokud by zápisy volebních komisí

byly pro soud bez dalšího závazné, pak by přezkoumávání vlastně

žádným přezkoumáváním nebylo.

Velkou pozornost věnoval městský soud především námitkám,

které se týkají okruhu účastníků řízení a jednání s nimi,

v souvislosti s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č.

31/1996 Sb. Soudu je vytýkáno, že jednal pouze s jednou stranou

(navrhovateli), ale měl jednat také se všemi kandidáty, dotčenými

volebními stranami a místní volební komisí.

Je nutno vzít v úvahu, že soud rozhodoval podle zákona do

sedmi dnů ode dne doručení volební stížnosti, a bez jednání, jak

mu to ukládá § 200l odst. 1 o. s. ř. Nebylo tedy reálné, aby se

seznámil s výpovědí členů volebních komisí před policejními

orgány, tím méně aby sám prováděl jejich výslechy.

Dále Městský soud v Praze poukazuje na to, že podle čl. 95

odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem. Je

oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem,

nikoli však soulad zákona s ústavním zákonem. Není také oprávněn

zákon tvořit. Okruh účastníků řízení je v občanském soudním řádu

(podle kterého se postupuje i v této věci - viz § 2001 o. s. ř.)

stanoven třemi způsoby:

a) účastníky řízení jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce

(žalovaný) - § 90 o.s.ř.,

b) účastníky jsou ti, které zákon za účastníky označuje - § 90 o.

s. ř.,

c) účastníky jsou ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být

v řízení jednáno - § 94 odst. 1 o. s. ř.

Dle stanoviska městského soudu v řízení podle § 2001

o. s. ř. nelze za účastníky považovat osoby uvedené v bodě a),

a to z toho důvodu, že tato definice účastníků platí jen pro

řízení sporné; řízení podle § 2001 o. s. ř. je však zařazeno mezi

zvláštní druhy řízení nesporného (hlava pátá třetí části o. s. ř.

). Za účastníky nelze považovat ani osoby uvedené v bodě c), a to

proto, že tato definice účastníků platí jen pro řízení, které může

být zahájeno i bez návrhu; řízení podle § 2001 o. s. ř. však bez

návrhu zahájit nelze, zahajuje se výhradně na návrh, kterým je

stížnost proti vydání osvědčení (§ 2001 odst. 1 o. s. ř.).

Účastníkem řízení podle § 2001 o. s. ř. může být proto pouze ten,

koho zákon za účastníka označuje. Tak je tomu u všech ostatních

druhů řízení souvisejících s volbami (§ 200k odst. 2, § 200m odst.

2, § 200n odst. 2 o. s. ř.). Pouze pro řízení podle § 200l

o. s. ř. v současné době chybí v zákoně ustanovení o tom, kdo je

jeho účastníkem. Původní ustanovení § 200l odst. 2 o. s. ř. bylo

zrušeno citovaným nálezem Ústavního soudu. V závěru tohoto nálezu

je výslovně uvedeno: "Po zrušení neústavního ustanovení § 200l

odst. 2 o. s. ř. ve znění zákona č. 152/1994 Sb. nebude možné

zjednat uplatnění ústavně zaručených základních práv zvolených

kandidátů jiným způsobem než novou úpravou o. s. ř." K této nové

úpravě však dosud nedošlo. Za takové situace neměl soud jinou

možnost než považovat za účastníka pouze toho, kdo se domáhal

rozhodnutí soudu, tj. navrhovatele. Pokud jde o "jednání"

s účastníky, ustanovení § 200l odst. 1 o. s. ř. výslovně stanoví,

že soud rozhodne o stížnosti bez jednání. Ve smyslu čl. 96 odst.

2 Ústavy ČR je taková výjimka přípustná. Ve věci proto nebylo

žádné jednání nařizováno, což by ostatně nebylo ani reálné, když

ustanovení § 200l odst. 1 o. s. ř. požaduje, aby soud rozhodl do

sedmi dnů a § 115 odst. 2 o. s. ř. požaduje, aby předvolání

k jednání bylo účastníkům doručeno nejméně pět dnů přede dnem, kdy

se má jednání konat. Lhůta uvedená v § 115 odst. 2 o. s. ř. by

nestačila ani na to, aby soud doručil stížnost podle § 200l odst.

1 o. s. ř. dotčeným členům zastupitelstva, vyčkal jejich

stanovisko ke stížnosti a vzal v úvahu jejich návrhy. Zákonodárce

zde tedy počítá s velmi zjednodušeným a urychleným řízením, při

kterém se soud zaměří na to, zda vydání osvědčení odpovídá

výsledkům voleb provedených v souladu se zákonem. Důvody zájmu na

rychlém rozhodnutí jsou vzhledem ke smyslu voleb evidentní.

Řízení, při kterém by soud prováděl rozsáhlá dokazování podle §

120 a násl. o. s. ř. (výslechy účastníků, svědků, znalecké posudky

atd.), a to při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) s právem

účastníků vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem provedeným

důkazům (§ 123 o. s. ř.) by nepochybně trvalo nejméně několik

měsíců.

Dále Městský soud v Praze konstatoval, že skutkový stav byl

zjištěn těmito důkazy: místopřísežná prohlášení jmenovaných tří

voličů, místopřísežné prohlášení 36 voličů o volbě, výsledky voleb

do místního zastupitelstva Praha - Dubeč (opatřeno od Městské

volební komise), sdělení Místního úřadu v Dubči, kopie údajné

žádosti Městského soudu v Praze o zaslání volebních dokumentů,

kopie záznamu o vydání volebních dokumentů, vyjádření soudkyně

"podepsané" na žádosti, šetření u Policie ČR, Ministerstva vnitra

ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a justiční stráže Městského

soudu v Praze ohledně "por. J. K. a ppor. J. P., kterým podle

záznamu byly vydány volební dokumenty. Stěžovatelé vytýkají soudu,

že uvěřil výše zmíněným místopřísežným prohlášením. Soud však

nemůže bezdůvodně dojít k závěru, že tyto osoby záměrně uvádějí ve

svých prohlášeních nepravdu. Pro takový závěr by musel mít

konkrétní důkaz. To, že voliči, kteří prohlašují, že nalezli

v obálkách vyplněné hlasovací lístky, na to neupozornili volební

komisi, není důkazem o nepravdivosti jejich tvrzení. Prohlášení

36 voličů o volbě kandidátů SNK 98 by mohlo být vyvráceno, kdyby

bylo v rozporu s obsahem hlasovacích lístků; hlasovací lístky však

zmizely, rozpor tedy nemůže být prokázán. Městský soud v Praze ze

všech těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vyjádření vedlejších účastníků k ústavní stížnosti ze dne

30.12.1998, podané jejich právním zástupcem JUDr. P. T., opakuje

a doplňuje v zásadě údaje o porušení volebních předpisů

a zmanipulování výsledků komunálních voleb, které byly předmětem

žaloby a kterými se již Městský soud v Praze v tomto případě

zabýval. Ústavní soud se s nimi seznámil, neshledal však nutným je

znovu v plném rozsahu uvádět. I když mají svůj význam pro

posouzení jednotlivostí projednávaného případu, ať již jde

o činnost volební komise, sčítání hlasů, vydávání úředních obálek

apod., nepřinesly zásadní údaje pro posouzení celkového případu

Ústavním soudem.

Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 29.12.1998

zrekapitulovala svou činnost a své průběžné závěry v tomto případě

a současně sdělila, že na základě § 54 zákona č. 152/1994 Sb.

učinil vzhledem k usnesení Městského soudu v Praze ministr vnitra

dne 9. 12. 1998 opatření, kterým vyhlásil znovuprovedení voleb na

území městské části Praha - Dubeč do místního zastupitelstva a do

Zastupitelstva hlavního města Prahy. Den konání voleb stanovil na

sobotu dne 30. 1. 1999 s tím, že znovu provedeno bude pouze

hlasování. Všechny ostatní úkony zůstávají v platnosti.

Ústavní soud při posuzování předložené ústavní stížnosti

musel v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou další instancí

v systému obecného soudnictví, a proto nad jejich činnost vykonává

přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení Ústavy ČR,

ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod či mezinárodní

smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Proto se nejprve zabýval napadeným

rozsudkem Městského soudu v Praze a argumentací navrhovatelů

ústavní stížnosti, kteří se dovolávali jednak porušení svých

ústavně chráněných práv, jak je uvedeno výše, jednak nálezu

Ústavního soudu publikovaného pod č. 31/1996 Sb. (viz sp. zn. Pl.

ÚS 30/95 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 5, vydání I., Praha 1997, str. 17 - 23).

Městský soud obdržel stížnost, v níž bylo poukazováno na to,

že v průběhu voleb došlo k porušení volebních předpisů a ke

zmanipulování výsledků komunálních voleb a projednával ji podle

§ 200l občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění

zákona č. 152/1994 Sb. a dalších předpisů). V jeho odstavci 1 se

stanoví, že o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členů

zastupitelstva v obci rozhodne soud bez jednání usnesením, a to do

sedmi dnů. Odstavec 2 v původním znění, že účastníkem řízení je

navrhovatel, byl zrušen výše uvedeným nálezem Ústavního soudu č.

31/1996 Sb. Odstavec 3 stanoví jen, že proti rozhodnutí soudu

nejsou přípustné opravné prostředky.

Ústavní soud, poté co se seznámil s uvedenými podklady,

dospěl k závěru, že městský soud neporušil ústavně chráněná práva,

tak jak byla uvedena v ústavní stížnosti a že není důvodu, aby

Ústavní soud napadené usnesení městského soudu zrušil.

Při svém hodnocení Ústavní soud bral v úvahu, že městský soud

pro vydání svého rozhodnutí byl omezen lhůtou sedmi dnů a tomu

odpovídal rozsah i hloubka údajů, které v této době shromáždil

a vyhodnotil. Podle názoru Ústavního soudu mu nelze vytýkat

zanedbání jeho povinnosti zjistit to, co bylo dostupné. Ne všechna

jeho zjištění lze pokládat za úplná a definitivně prokázaná;

v závěru ostatně soud sám upozorňuje na to, že v několika údajích

může jít o domněnky. Nicméně jeho snaha mu osvětlila v dostatečné

míře podstatu věci a vedla ho k přesvědčení, že žaloba je

oprávněná; podle toho pak i rozhodl.

Ústavní soud neponechal bez povšimnutí ani další konstatování

soudu ve spojitosti s průběhem voleb, pokud jde např. o vydávání

obálek voličům. Jde údajně o rozpor s § 35 zákona č. 152/1994 Sb.,

který předepisuje určitý postup, který nebyl dodržen a městský

soud jej při posuzování věci ve svém rozhodnutí vzal v úvahu.

Ústavní soud nemohl přejít mlčením, že v zásadě šlo o plnění

povinností ze strany nejen volební komise, ale i všech občanů,

kteří údajně vadnou obálku obdrželi a ihned nereklamovali ve

volební místnosti. Nebylo by možné přijmout ani omluvu neznalostí

předpisu, když již ze samého aktu voleb musí být každému člověku

nápadné, že údaje, které má on sám vyplnit, jsou již někým jiným

předepsány či vyznačeny. Taková situace musí voliče vyprovokovat

alespoň k dotazu. Tento případ, ať se prokáže či neprokáže, kdo

jej způsobil, nesvědčí o řádném průběhu voleb.

Podkladem žaloby bylo narušení voleb a jejich řádného průběhu

a městský soud ke svému závěru dospěl na základě zhodnocení

důkazů, které řádně získal. Ústavní soud neměl důvodu, aby se jimi

blíže zabýval. Ústavnímu soudu postačovalo vyjít ze soudem

zjištěné skutečnosti, a neměl přitom pochybnosti, že k řádnému

provedení voleb nedošlo. Městský soud totiž svým usnesením ze dne

25. 11. 1998, čj. 14 Nc 2502/98 - 11, uložil Místnímu úřadu

v Praze - Dubči, kde podle § 44 odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb.

měly být uloženy volební materiály, aby tyto materiály obratem

soudu předložil. Na tuto výzvu sdělil Místní úřad v Praze - Dubči

faxem ze dne 25. 11. 1998, že volební dokumenty byly vydány dne

23.11.1998. Příloha faxu obsahuje záznam ze dne 23.11.1998, podle

kterého volební dokumenty převzali por. J. K. - čís. 063457

a ppor. J. P. - čís. 721854, a to na základě žádosti Městského

soudu v Praze. Žádost byla rovněž připojena v příloze. Tato údajná

žádost Městského soudu v Praze je datována dnem 23.11.1998,

označena spisovou značkou, která vůbec neodpovídá označování věcí

rozhodovaných Městským soudem v Praze (sp. zn. 116411/98 - 6)

a jménem a "podpisem" soudkyně, která však o zaslání volebních

dokumentů nežádala, žádné dokumenty nepřevzala a podpis na žádosti

není jejím podpisem. Dotazem u Policie ČR bylo zjištěno, že osoby,

které jsou uvedeny v záznamu o vydání volebních materiálů ze dne

23.11.1998, nejsou příslušníky Policie ČR. Nejde ani

o příslušníky Městské policie hl. města Prahy (zjištěno

u Magistrátu hl. města Prahy), ani justiční stráže (zjištěno

u velitele justiční stráže Městského soudu v Praze). Veškeré

volební materiály, které měly být podle § 44 odst. 2 zákona č.

152/1994 Sb. uloženy u Místního úřadu v Dubči, tak zmizely neznámo

kam, když byly vydány již dne 23.11.1998 dosud neznámým

neoprávněným osobám na základě padělané žádosti. Potud zjištění

Městského soudu v Praze.

Pro Ústavní soud z toho vyplynulo, že navrhovatelé stížnosti

měli podle § 59 zákona č. 152/1994 Sb. možnost jako občané zapsaní

do seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byli členové

zastupitelstva voleni, obrátit se na soud se stížností proti

vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci podle §

200l o. s. ř., pokud dospěli k názoru, že volby nebyly provedeny

řádně, ať již šlo o jednoho či více členů zastupitelstva. Nelze

pustit ze zřetele, že zmíněné ustanovení § 59 zákona č. 152/1994

Sb. oprávněně chrání zájem voličů na správném provádění voleb

a zvolení těch, kteří splňují předpoklady stanovené ústavními

a zákonnými předpisy.

Ústavní soud se musel zabývat ještě námitkou navrhovatelů

ústavní stížnosti, že nebyla dodržena právní zásada "audiatur et

altera pars" a že soud nejednal se všemi kandidáty, kterým bylo

vydáno osvědčení o zvolení, ať již do místního zastupitelstva nebo

zastupitelstva hlavního města Prahy, jakož i se zástupci volebních

stran a místní volební komise, čímž prý porušil zejména čl. 37

odst. 2 Listiny základních práv a svobod a další ústavně právní

normy, které již byly výše zmíněny. Ústavní soud musel přihlédnout

k tomu, že původní ustanovení § 200l o. s. ř., že účastníkem

řízení byl jen navrhovatel, bylo zrušeno. Soudce tedy neměl

výslovně stanoveno, s kým má jednat jako s účastníkem řízení

a musel se rozhodnout sám, jaké prostředky zvolí jako důkazy

a podklady pro své rozhodnutí, i s přihlédnutím k časovému limitu,

který pro něj zákon stanoví. Ústavní soud v této souvislosti

v již citovaném rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č.

31/1996 dospěl k závěru, že omezení účastníka řízení jen na

navrhovatele je v rozporu s ústavněprávními předpisy tam výslovně

uvedenými, když odst. 2 § 200l o. s. ř. svým nálezem zrušil.

Současně však doporučil, aby zákonodárce při bližší úpravě této

problematiky zajistil, aby každý, o jehož právech a povinnostech

se před orgánem soudního typu jedná, měl možnost uplatnit svá

ústavně zaručená práva, protože ve volbách do obecních

zastupitelstev nejde jen o subjektivní lidská práva voličů

a volebních stran, nýbrž i o práva kandidátů na členy

zastupitelstva a o práva zvolených kandidátů, která vyplývají

z práva ucházet se za rovných podmínek o volené funkce

a v případě zvolení tyto funkce bez překážek vykonávat. Z tohoto

hlediska jde především o objektivní ústavní právo, týkající se

platnosti voleb. Proto není ve stížnosti citovaný nález Ústavního

soudu (Pl. ÚS 30/95 publikovaný pod č. 31/1996 Sb.) na souzenou

věc bez dalšího aplikovatelný. Jen při takovém výkladu může

ustanovení § 59 zákona č. 152/1994 Sb. skutečně chránit zájem

voličů na správném provádění voleb a zvolení těch, kteří splňují

předpoklady stanovené ústavními i zákonnými předpisy, jakož

i střežit, aby i formální předpisy o volbách byly důsledně

dodržovány a řádný průběh voleb byl beze zbytku zajištěn.

S tím, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, souvisí

i námitka navrhovatelů ústavní stížnosti, že soud ve věci

nejednal. Ani zde nelze shledat zásadní pochybení soudu, protože

formálně je zbaven této povinnosti výslovným ustanovením uvedeným

v § 200l odst. 1 o. s. ř., že soud rozhoduje bez jednání

usnesením. Ústavní soud se touto otázkou rovněž zabýval

v souvislosti s již zmíněným nálezem, publikovaným ve Sbírce

zákonů pod č. 31/1996 Sb., avšak ke zrušení slov "bez jednání"

nedošlo. Soudce městského soudu byl tedy nucen rozhodovat sám

o vedení tohoto sporu a mohl rozhodovat bez účasti stran. Mohl

sice překročit i meze stanovené zákonem a rozhodnout podle čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.),

který je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazný a má

přednost před zákonem. Citovaný čl. 6 odst. 1 stanoví, že každý má

právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně

a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Ústavní soud nicméně neshledal nutnost pro tuto jedinou

eventualitu rušit usnesení městského soudu, když usoudil, že

ústavní podmínku veřejného projednání věci za přítomnosti

účastníků a vedlejších účastníků lze splnit za určitých okolností

i formou ústního jednání před Ústavním soudem. Učinil tak nejen

s přihlédnutím k velmi krátké době, stanovené pro rozhodnutí

obecného soudu, jež by mohlo nesprávně ovlivňovat výsledek

projednání případu nastalého ve volbách, avšak zejména proto, že

v konkrétním případě nelze na prvním místě akcentovat subjektivní,

osobní práva jednotlivců, ale objektivní podmínky, které mají

chránit řádný průběh voleb.

Jde o základní otázku objektivního ústavního práva, totiž

o to, zda byly volby řádně provedeny, zda tím splnily poslání

stanové v čl. 5 a čl. 6 Ústavy ČR, totiž vyjádřit politickou vůli

na základě svobodného hlasování při volné soutěži respektující

základní demokratické principy, a zda jsou proto z hlediska

demokratického zřízení věrohodné. Porušení subjektivních práv

jednotlivců se může sice stát podnětem k přezkoumání regulérnosti

voleb, podstatným obsahem tohoto přezkoumání však musí být

zjištění, zda chyby, k nimž došlo, jsou takového dosahu, že

zpochybňují samu věrohodnost volebních výsledků, a tím i platnost

voleb.

Souhrn zjištěných skutečností a událostí svědčí o mimořádných

událostech při proběhlých volbách a stížnost předložená Městskému

soudu v Praze proti vydání osvědčení o zvolení členů

zastupitelstva je třeba pokládat za důvodnou. K opačnému názoru

nedospěl Ústavní soud ani na podkladě ústavní stížnosti.

Dalšími návrhy ústavní stížnosti se již Ústavní soud

nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. To se týká jak požadavku,

aby Ústavní soud konstatoval, že věc je naléhavá, tak i návrhu, že

vykonatelnost předmětného usnesení Městskéhosoudu v Praze ze dne

30.11.1998 se odkládá.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. ledna 1999