I. ÚS 4677/12 #1Nález ÚS ze dne 30.04.2013 Aplikace moderačního práva při rozhodování o nákladech řízení

Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jak se v daném případě stalo, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I.ÚS 4677/12 ze dne 30. 4. 2013

N 73/69 SbNU 273

Aplikace moderačního práva při rozhodování o nákladech řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 4677/12 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Dany Václavkové, 2. Jiřiny Vojtové, 3. Rudolfa Holze a 4. Jaroslavy Holzové, všech zastoupených JUDr. Jarmilou Svitáčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 1102/2008 ze dne 16. října 2012, a to proti výrokům o nákladech řízení, jimiž nebylo ve věci samé zcela úspěšným stěžovatelům přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 1102/2008 ze dne 16. října 2012 se ve výrocích o nákladech řízení zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 90 a 95 Ústavy České republiky, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, a to v jeho výrocích o nákladech řízení, jimiž v řízení ve věci samé zcela úspěšným stěžovatelům nebylo, za použití ustanovení § 150 o. s. ř., přiznáno vůči žalovanému statutárnímu městu Brnu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelé, kromě popisu vývoje tohoto 20 let trvajícího sporu, v němž měli postavení žalobců domáhajících se určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem ke dni úmrtí jejich právních předchůdců (jimž nebylo nikdy doručeno rozhodnutí o vyvlastnění předmětných nemovitosti), obecnému soudu vytýkají, že před změnou rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení spočívající v nepřiznání nákladů řízení jim jako účastníkům řízení nebyla dána procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil, že stěžovatelé, většinou v důchodovém věku, v tomto letitém řízení nesli tíhu nákladů řízení a právního zastoupení, a současně se dovolávají nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), v němž se Ústavní soud (tehdy z podnětu ústavní stížnosti podané protistranou) podrobně zabýval interpretací a aplikací ustanovení § 150 o. s. ř.

Krajský soud v Brně jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí.

Vedlejší účastník tohoto řízení se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.

Z obsahu spisu Městskéhosoudu v Brně sp. zn. 39 C 246/2003 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2004 bylo určovací žalobě stěžovatelů vyhověno a žalovanému městu Brnu byla stanovena povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení. Následně vydaný potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl rozhodnutím soudu dovolacího ze dne 15. 10. 2008 zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté svým rozsudkem ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 20 Co 1102/2008 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu stěžovatelů zamítl, v této fázi úspěšnému žalovanému však právo na náhradu nákladů řízení za použití ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal. Tehdy, jak plyne z odůvodnění jeho měnícího rozhodnutí, měl za to, že stěžovatelé mohli být v legitimním očekávání, že budou se svým sporem úspěšní, a použití ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému městu Brnu odůvodnil tím, že jejich přiznání by bylo zcela v rozporu s dobrými mravy. Proti tomuto rozhodnutí - výroku o nákladech řízení podal žalovaný ústavní stížnost, která byla dne 23. 11. 2010 nálezem sp. zn. III. ÚS 2984/09 s podrobným zdůvodněním zamítnuta. Stěžovatelé proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podali dovolání, které bylo rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 8. 9. 2010 zamítnuto. Toto meritorní rozhodnutí dovolacího soudu napadli stěžovatelé také ústavní stížností, jíž bylo vyhověno, a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3503/10 ze dne 19. 4. 2012 (N 82/65 SbNU 107) bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1235/2010 zrušuje. Nejvyšší soud pak v návaznosti na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 1102/2008 ze dne 1. 9. 2009 a věc vrátil jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Následně pak Krajský soud v Brně vydal ústavní stížností napadený rozsudek, jímž fakticky potvrdil jako věcně správný původní žalobě stěžovatelů ve věci samé vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2004 (jeho změnou pouze opravil nepřesnosti týkající se současného vyznačení a identifikace parcel), zároveň - aniž u předcházejícího jednání dal příležitost vyjádřit se k možnému použití ustanovení § 150 o. s. ř. - jej však změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů za použití ustanovení § 150 o. s. ř. Učinil tak v podstatě s odůvodněním, že v projednávané věci došlo ke sjednání individuální spravedlnosti, a to až zásahem Ústavního soudu, žádný z účastníků tak fakticky v průběhu celého řízení nemohl odhadnout vývoj řízení, a proto neshledal namístě (kterémukoliv) z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ve své judikatuře sice Ústavnísoud dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, III. ÚS 259/02 a další; dostupná na http://nalus.usoud.cz), v daném případě však shledal důvod pro svůj zásah nejen proto, že stěžovatelům - jak zjištěno - nebyl dán odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití ustanovení § 150 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235)], ale také a především proto, že zdůvodnění aplikace uvedené normy - umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci - odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 48/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 99/61 SbNU 513), I. ÚS 42/11 ze dne 19. 4. 2012 (N 83/65 SbNU 115)] za dostatečné, náležitě zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech. Napadené rozhodnutí do jisté míry i odporuje vlastním úvahám odvolacího soudu uvedeným v jeho rozhodnutí ze dne 1. 9. 2009 a nejen v návaznosti na fakt, že žalovaný, v jehož prospěch bylo v napadeném rozhodnutí ustanovení § 150 o. s. ř. použito, je subjektem veřejného práva, pomíjí také názory uvedené Ústavním soudem v nálezu již dříve vydaném v této věci sp. zn. III. ÚS 2984/09 (v němž bylo mimo jiné vyjádřeno i to, že již samotná osoba účastníka řízení je způsobilá výrok o náhradě nákladů řízení ovlivnit). Jak zdůrazňuje judikatura Ústavního soudu, ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jak se v daném případě stalo, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)]. Proto Ústavní soud stížnosti vyhověl a shora označené části rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2012 sp. zn. 20 Co 1102/2008 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].