I. ÚS 46/21 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2021

I.ÚS 46/21 ze dne 19. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti STAFER s.r.o., se sídlem Na Valešince 137, 261 01 Příbram, zastoupené Markétou Ondřejkovou, advokátkou se sídlem Krkonošská 153, 543 01 Vrchlabí, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 1029/2020-514 ze dne 1. 10. 2020 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 6 C 262/2015-471 ze dne 29. 5. 2020 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Strakonicích zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 39 680 Kč s příslušenstvím, podané z titulu bezdůvodného obohacení, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 136 708 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy při rozhodování o nákladech řízení nezkoumaly, zda se v případě úkonů právního zástupce žalovaného (vždy) jednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který úspěch ve věci neměl, a výrok o nákladech řízení prakticky nijak neodůvodnily. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s přístupem soudů k hodnocení účelnosti jednotlivých úkonů advokáta protistrany, které byly stěžovatelce jako procesně neúspěšnému účastníkovi řízení uloženy k náhradě úspěšnému žalovanému. Zde se sluší podotknout, že Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že mu v rámci přezkumu rozhodnutí soudů o nákladech řízení nepřísluší posuzovat, zda jednotlivé procesní úkony ve věci představovaly v konkrétních poměrech (procesní situaci) náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva. Úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, a to i kdyby jim bylo možno optikou podústavního práva něco vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti, navíc za situace, kdy tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2744/20 či II. ÚS 3138/20). Takové posouzení je výsadou obecných soudů, do níž nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, s výjimkou extrémního vybočení z kautel spravedlivého procesu, jež však v souzené věci neshledal.

Relativně vysoká částka nákladů řízení, k jejíž úhradě žalovanému byla stěžovatelka zavázána, je v souzené věci dána skutečností, že jde o náklady řízení v pěti částech řízení, neboť v průběhu civilního řízení došlo dvakrát ke zrušení rozsudku nalézacího soudu. Okresní soud v napadeném rozsudku podrobně rozepsal, jak k celkové částce představující náhradu nákladů advokátem zastoupeného žalovaného dospěl (body 33 až 39). Z odůvodnění nalézacího soudu plyne, že všechny úkony nutně považoval za účelné. Potud nelze pokládat napadená soudní rozhodnutí za projev ústavně zapovězené libovůle. Stěžovatelka některé okresním soudem započítané úkony sporuje, vesměs s odůvodněním, že mají mizivý význam z hlediska bránění práva ze strany žalovaného, resp. že jde o podání čistě informativního nebo technického charakteru. Jak Ústavní soud nastínil výše, i kdyby snad bylo lze soudům vytknout, že určitý úkon zcela neodpovídá kritériu účelnosti (popř. jde o případ hraniční), přezkum této správnosti ve vazbě na jednotlivé úkony se vymyká povaze přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti žádný zásadní přesah do ústavní roviny sama netvrdí.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu