I. ÚS 45/2000Nález ÚS ze dne 20.09.2000 Neplatnost dohody o vydání nemovitosti

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze od stěžovatelů spravedlivě požadovat, aby využili možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání za situace, kdy by bylo jeho podání zjevně neefektivní a neúčinné (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 240/95 in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 298).

Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je "neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům." Neplatnost právního úkonu podle tohoto ustanovení je vždy absolutní. Jestliže tedy v souzené věci byla uzavřena dohoda o vydání pozemku, nicméně tento pozemek byl zastavěn a existovala proto zákonná překážka pro jeho vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neshledal Ústavní soud důvod - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat právní závěr obecných soudů, že předmětná dohoda (byť schválená pozemkovým úřadem) je neplatná a že z ní proto nelze dovozovat ani právo stěžovatelů na zaplacení částky za užívání nemovitosti. Jestliže totiž stěžovatelé nejsou vlastníky zmíněného pozemku, nenáleží jim ani náhrada za jeho užívání.

I.ÚS 45/2000 ze dne 20. 9. 2000

N 133/19 SbNU 213

Neplatnost dohody o vydání nemovitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti J. D., R. K., V. K., P. K., D. V., K. K., 21, PhDr.

G. V., a J. K., všech zastoupených advokátem JUDr. J. B. proti

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn.

20 C 8/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

10. 1999, sp. zn. 13 Co 314/99, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl

žalobu, kterou se stěžovatelé (žalobci) domáhali proti žalovanému

(obec hl. m. Praha) zaplacení částky 64.890 Kč s příslušenstvím.

V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že se žalobci

domáhali zaplacení zmíněné částky jako náhrady za užívání

nemovitosti (pozemkové parcely č. 2600/1 v kat. ú. L.) žalovaným,

neboť tato nemovitost byla stěžovatelům vydána na základě dohody

ze dne 3. 6. 1992, uzavřené podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"), s podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha, s.

p., a schválené Pozemkovým úřadem v Praze; stěžovatelé však tuto

parcelu užívat nemohou, protože je na ní umístěna silnice. O této

věci prý bylo rozhodnuto již několikrát, naposledy tak, že

Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že se soud

musí zabývat platností vydávací dohody ze dne 3. 6. 1999. Obvodní

soud konstatoval, že podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě nelze vydat pozemek, jestliže byl po přechodu do

vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn a lze jej

vydat pouze tehdy, jestliže stavby nebrání zemědělskému nebo

lesnímu využití nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou,

jednoduchou nebo drobnou nebo pod povrchem země. V řízení prý

nebyla zpochybněna skutečnost, že v době uzavření dohody o vydání

věci byla stavba již před dokončením; "takový pozemek vydat nelze

a správná je proto obrana žalovaného, že vydávací dohoda je podle

§ 39 občanského zákoníku neplatná pro rozpor se zákonem."

Stěžovatelé proto nejsou vlastníky této nemovitosti a nejsou tedy

ani věcně legitimováni k přijetí náhrady za nemožnost užívání

uvedené věci, takže žaloba musela být zamítnuta.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil. Konstatoval, že soud prvního

stupně byl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího

soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, č.j. 2 Cdon 1857/97-57, a právním

názorem uvedeným ve zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze

dne 12. 1. 1999, sp. zn. 16 Co 452/98, že jako předběžnou otázku

bylo nutno posoudit platnost předmětné dohody. I podle názoru

Městského soud v Praze byla uvedené dohoda neplatná pro rozpor se

zákonem, takže stěžovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni

k podání žaloby na zaplacení uvedené částky.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti především konstatovali, že po

zjištění, že předmětný pozemek je zastavěn, jej nabídli

k odkoupení Magistrátu hl. m. Prahy, který to však odmítl; proto

"v zájmu zesílení návrhu na odkoupení pozemku" podali žalobu

o náhradu za jeho užívání. V napadených rozhodnutích obecných

soudů stěžovatelé spatřují porušení svého vlastnického práva ve

smyslu čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost

těchto rozhodnutí spočívá údajně v tom, že obecné soudy

nezpochybnily restituční právo stěžovatelů a proto jim také byl

předmětný pozemek formou dohody vydán. Pokud tomu tak být nemělo

(pro jeho zastavěnost), neměla být dohoda schválena a stěžovatelé

by pak byli mohli uplatnit nárok na příslušnou náhradu podle

zákona o půdě. K dotazu stěžovatelů prý pozemkový úřad Magistrátu

hl. m. Prahy sdělil, že o uplatněném nároku na vydání předmětného

pozemku bylo pravomocně rozhodnuto a protože toto rozhodnutí

nebylo zrušeno, nemůže pozemkový úřad rozhodnout o jeho nevydání

a nelze proto poskytnout ani finanční náhradu. Tím vznikl stav,

který fakticky zcela anuluje výsledek restitučního řízení.

Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky

obecných soudů zrušeny.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny

potřebné formální náležitosti a předpoklady a že tedy nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé. Proto si vyžádal příslušný

soudní spis a vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky

řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze,

vedlejšího účastníka řízení - obec hl. m. Praha a dále Nejvyšší

soud ČR.

Obvodní soud pro Prahu 1 toliko odkázal na závěry, obsažené

v odůvodnění napadeného rozsudku.

Městský soud v Praze uvedl, že původní rozsudek Městského

soudu v Praze ze dne 18. 7. 1997, č.j. 13 Co 303/99-38, byl pro

stěžovatele příznivý a opíral se o názor, že dohodu schválenou

podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o půdě nelze přezkoumávat

z hlediska ustanovení § 39 občanského zákoníku. Tento rozsudek

však byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, č.j.

2 Cdon 1857/97, zrušen a Městský soud v Praze byl v dalším řízení

vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že jako předběžnou

otázku pro posouzení věci je nutno zkoumat platnost dohody

o vydání nemovitosti uzavřené podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona

o půdě. Protože dospěl k závěru, že předmětná dohoda je neplatná

pro rozpor s ustanovením § 11 odst. 1 zákona o půdě, rozhodl

v neprospěch stěžovatelů. Městský soud v Praze nicméně zastává

názor, že možnost posouzení platnosti dohody o vydání nemovitosti

schválené pozemkovým úřadem podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona

o půdě z hlediska ustanovení § 39 občanského zákoníku může vést

k právní nejistotě restituentů; "může nastat případ, kdy

o schválení dohody rozhodoval soud v přezkumném řízení podle § 9

odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a § 250l a násl. občanského

soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), a (roz. vzniká otázka) zda tedy

i v těchto případech lze platnost dohody posuzovat v řízení podle

části třetí resp. čtvrté občanského soudního řádu." Protože se prý

jedná o posouzení právní otázky, ponechává Městský soud v Praze

věc na rozhodnutí Ústavnímu soudu.

Obec hl. m. Praha se domnívá, že ústavní stížnost neobsahuje

žádný právní důvod, který by napadené rozsudky zpochybňoval.

Stěžovatelé prý již v řízení před nalézacím soudem věděli, že

předmětný pozemek je zastavěn a "museli si být tedy vědomi

právního vztahu a jeho následků, které svým jednáním založili".

Obec Praha odkazuje na právní názor Nejvyššího soudu ČR ,

vyslovený v jeho rozsudku ze dne 12. 1. 1999, č.j. 16 Co

452/98-64, s nímž vyjadřuje souhlas. Stěžovatelé prý navíc

nevyužili možnosti podat dovolání u Nejvyššího soudu ČR. Proto

vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta nebo

zamítnuta.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že obecnému soudu

vskutku nepřísluší přezkoumávat správnost rozhodnutí pozemkového

úřadu, ze kterého vychází (§ 135 odst. 2 o.s.ř.), jak správně

judikoval odvolací soud v původním rozsudku ze dne 18. 7. 1997,

sp. zn. 13 Co 303/97, který Nejvyšší soud ČR citovaným rozsudkem

zrušil; nicméně odvolací soud "pojal účinky právní moci rozhodnutí

pozemkového úřadu příliš extenzívně", neboť pozemkový úřad

z úřední povinnosti nezkoumá splnění všech předpokladů,

podmiňujících platnost smlouvy a schválení dohody proto nemůže

fakticky konvalidovat absolutně neplatné dohody (např. vážnost,

svobodu vůle aj.). Schválení dohody o vydání věci podle ustanovení

§ 9 odst. 1 zákona o půdě proto nemá za následek přechod

vlastnického práva v případě, kdy je tato dohoda absolutně

neplatná. Skutečnost, která je právním důvodem změny vlastnictví,

totiž nelze redukovat na rozhodnutí o schválení dohody

a rozhodující je projevená vůle účastníků smlouvy převést

vlastnictví. K otázce pravomoci soudu k rozhodování o žalobách

o neplatnosti dohod o vydání nemovitosti Nejvyšší soud ČR konečně

odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1999, sp.

zn. 20 Cdo 1000/99 (in: Soudní judikatura č. 7/1999), podle něhož

"rozhodování o žalobách o neplatnosti dohod o vydání nemovitostí

podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, schválených

rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 odst. 2 téhož zákona,

spadá do pravomoci soudů. Řízení o takových žalobách probíhá podle

části třetí, nikoli části páté občanského soudního řádu". Závěrem

svého vyjádření Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatelé

s argumentací Nejvyššího soudu ČR nijak nepolemizují, neuvádějí

žádné relevantní právní závěry a toliko popisují vzniklý stav.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal

Ústavní soud právnímu zástupci stěžovatelů s upozorněním, že se

k nim může rovněž vyjádřit. Tohoto svého práva stěžovatelé

využili. Přípisem ze dne 3. 7. 2000 Ústavnímu soudu především

sdělili, že možnost soudu přezkoumávat platnost dohody o vydání

nemovitostí podle zákona o půdě, schválené pozemkovým úřadem, může

vést k právní nejistotě restituentů. Schválení dohody pozemkovým

úřadem je nutné k přechodu vlastnického práva a bez tohoto

rozhodnutí by katastrální úřad neprovedl vklad do katastru

nemovitostí. Stěžovatelé tvrdí, že si nebyli vědomi, že předmětný

pozemek byl zastavěn, neboť se jednalo o jeden z více pozemků

a ještě v roce 1992 přesně nevěděli, kde se nachází; v lednu 1993

nebyli přizváni ke kolaudaci stavby, takže nemohli požádat ani

o obnovu předchozího řízení. Stěžovatelé konečně uvádějí, že pokud

by jejich právní názor, že soud není oprávněn posuzovat platnost

dohody o vydání nemovitostí, nebyl správný, zůstali by výrazně

poškozeni, neboť v současnosti se již nemohou domáhat jiné náhrady

za předmětný pozemek a ve svých důsledcích by tedy byl narušen

i samotný smysl zákona o půdě.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval procesní námitkou vedlejšího

účastníka řízení (obce hl. m. Praha), že stěžovatelé nevyužili

možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. K tomu Ústavní soud

uvádí, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze od

stěžovatelů spravedlivě požadovat, aby využili možnosti podat

mimořádný opravný prostředek -dovolání za situace, kdy by bylo

jeho podání zjevně neefektivní a neúčinné (srov. např. nález sp.

zn. IV. ÚS 240/95, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

5, str. 298). Rovněž v daném případě Ústavní soud shledal, že

podání dovolání by bylo zjevně neefektivní, neboť Nejvyšší soud ČR

již v této věci jednou rozhodoval tak, jak je uvedeno na jiném

místě tohoto nálezu.

Proto se Ústavní soud dále zabýval ústavní stížností

meritorně.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že napadenými

rozsudky obecné soudy porušily čl. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 11 odst.

1 a odst. 4 Listiny. Protiústavnost předmětných rozsudků spatřují

v podstatě v tom, že obecné soudy sice nezpochybnily jejich

restituční nárok, nicméně vzniklým stavem byl výsledek

restitučního řízení fakticky anulován a stěžovatelům nelze přiznat

ani nárok na finanční náhradu, neboť podle "názoru posledních

soudních rozhodnutí nejsou vlastníky předmětných nemovitostí".

Podle čl. 3 Ústavy je součástí ústavního pořádku Listina

základních práv a svobod. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva

a svobody pod ochranou soudní moci. Článek 11 odst. 1 a odst. 4

Listiny zaručuje každému právo vlastnit majetek a rovnost

vlastnického práva. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického

práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za

náhradu.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy napadenými rozsudky

rozhodovaly o oprávněnosti nároku stěžovatelů na zaplacení náhrady

za užívání předmětného pozemku. Tento pozemek jim byl sice

dohodou, schválenou pozemkovým úřadem, vydán, nicméně obecné soudy

shledaly, že tato dohoda byla pro rozpor se zákonem neplatná a že

tedy vlastnické právo stěžovatelů k předmětné nemovitosti vůbec

nevzniklo.

I v této věci Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že

podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho

úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry

napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, pokud shledá, že

intenzita porušení základních práv nebo svobod nedosahuje ústavně

právní roviny. V souzené věci Ústavní soud dovodil, že stěžovatelé

nezpochybňují skutkové závěry obecných soudů, nýbrž pouze závěry

právní, neboť se domnívají, že tyto závěry ve svých důsledcích

způsobily negaci jejich restitučního nároku.

Ústavní soud konstatuje, že napadené rozsudky obecných soudů

se argumentačně opírají o právní názor Nejvyššího soudu, podle

něhož obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat platnost dohody

o vydání nemovitosti a že tedy - ve svých důsledcích - ani

schválením dohody o vydání nemovitosti pozemkovým úřadem nemůže

dojít k převodu vlastnického práva, jestliže je tato dohoda

protizákonná.

Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je "neplatný právní

úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej

obchází anebo se příčí dobrým mravům." Neplatnost právního úkonu

podle tohoto ustanovení je vždy absolutní. Jestliže tedy

v souzené věci byla uzavřena dohoda o vydání pozemku, nicméně

tento pozemek byl zastavěn a existovala proto zákonná překážka pro

jeho vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě, neshledal Ústavní soud důvod - z ústavně právního hlediska

- zpochybňovat právní závěr obecných soudů, že předmětná dohoda

(byť schválená pozemkovým úřadem) je neplatná a že z ní proto

nelze dovozovat ani právo stěžovatelů na zaplacení částky za

užívání nemovitosti. Jestliže totiž stěžovatelé nejsou vlastníky

zmíněného pozemku, nenáleží jim ani náhrada za jeho užívání.

V této souvislosti je třeba uvážit možnost použití ustanovení §

16 odst. 3 zákona o půdě, které upravuje možnost poskytnutí

finanční náhrady za pozemky, jež se podle tohoto zákona

nevydávají.

Jak Ústavní soud již opakovaně judikoval, smyslem zákona

o půdě nemůže být odstranění všech majetkových křivd, k nimž došlo

během existence komunistického režimu, nýbrž pouze zmírnění

následků některých majetkových křivd, což ostatně vyplývá

i z preambule tohoto zákona. Proto také zákon o půdě v ustanovení

§ 11 upravuje zákonné překážky, kdy pozemky nelze vydat, byť je

jinak restituční nárok po právu. V této souvislosti Ústavní soud

uvádí, že nelze akceptovat názor stěžovatelů, že napadenými

rozsudky byly porušeny čl. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 11 odst. 4

Listiny. Námitka, že byly porušeny čl. 3 nebo čl. 4 Ústavy, nemá

své opodstatnění, neboť v předmětném řízení nebylo nijak

zpochybněno, že Listina základních práv a svobod je součástí

ústavního pořádku republiky a že základní práva a svobody jsou pod

ochranou soudní moci. Mimo to článek 3 a článek 4 Ústavy, jak

plyne již z jejich obsahu, neupravují ústavně zaručená subjektivně

veřejná práva, jichž by bylo možné se domáhat v rámci řízení

o ústavní stížnosti. V souzené věci však napadenými rozsudky

nedošlo ani k porušení vlastnického práva stěžovatelů ve smyslu

čl. 11 Listiny, neboť podstatou řízení bylo posuzování

oprávněnosti nároku na náhradu za užívání pozemku, leč za situace,

kdy stěžovatelé nejsou jeho vlastníky; proto nemohlo k porušení

jejich ústavně zaručeného vlastnického práva dojít.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pozemkový úřad dohodu

o vydání nemovitosti schválil v rozporu se zákonem, neboť se

jednalo o nemovitost zastavěnou, takže byla dána zákonná překážka

pro její vydání. Jak vyplývá z výše uvedených úvah, je předmětná

dohoda o vydání nemovitosti absolutně neplatná. Proto je zřejmě na

místě uvážit možnost postupu dle ustanovení § 9 odst. 4 zákona

o půdě, podle něhož nedojde-li k dohodě o vydání nemovitosti,

rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový

úřad, a to ex officio. Ani tato možnost však nemůže zpochybnit

skutečnost, že napadenými rozsudky obecné soudy citovaná základní

práva stěžovatelů neporušily.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. září 2000