I. ÚS 446/19 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2019

I.ÚS 446/19 ze dne 19. 2. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. ThDr. Mgr. Eugena Sigismunda Freimanna, Ph.D., M.A., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Žitná 10, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2017, č. j. 28 C 462/2014-284, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 22 Co 12/2018-321, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 2932/2018-338, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zveřejnění omluvy, náhrady nemajetkové újmy a uložení povinnosti zdržet se tvrzení o tom, že je zběhlý kněz, že předložil falešné podpisy k registraci České ortodoxní církve a že v Teplickém kurýru uráží své oponenty z církevního prostředí. Tyto informace měly být publikovány dne 5. 9. 2014 v periodiku MfDnes a zpravodajském portálu iDnes, jež patří vydavatelské společnosti Mafra a.s. Články obsahovaly podle stěžovatele nepravdivá a dehonestující tvrzení, která hluboce zasáhla do života stěžovatele a jeho profesního postavení pravoslavného duchovního. K podnětu stěžovatele vedlejší účastnice difamující informace nedementovala.

Soud prvního stupně žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, přičemž odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel má za to, že v proběhlém soudním řízení vedlejší účastnice nepředložila žádné důkazy, jimiž by svá lživá tvrzení doložila. Stěžovatel je tak toho názoru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.

Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu se podává, že tento se žalobou stěžovatele pečlivě zabýval, když provedl řadu důkazů, a to včetně výslechu svědků. Důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, načež uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by zveřejněním sporovaných článků došlo k porušení osobnostních práv stěžovatele. K odvolání, resp. dovolání stěžovatele se věcí následně zabýval jak odvolací, tak i dovolací soud, jež se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu