I. ÚS 4239/12 #1Nález ÚS ze dne 10.06.2013 Rozhodování soudu o výživném na základě majetkových poměrů a životní úrovně rodiče (studenta VŠ)

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí - ve shodě s judikaturou obecných soudů - že zákon o rodině vyžaduje reflektovat i majetkové poměry povinného a potencialitu jeho příjmů (jeho schopnosti a možnosti); to vše je nutno posoudit komplexně. Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy povinného, ale i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a jeho životní úroveň (srov. např. usnesení ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3624/11 ; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze totiž přehlédnout, že čím vyšší částku na výživném otec nezletilého obdrží od svých rodičů, tím je vyšší jeho faktická životní úroveň, jeho majetkové poměry a jeho možnosti. Proto nelze paušálně vyloučit subsumpci příjmů žalovaného od rodičů pod pojmy uvedené v § 85 odst. 2 větě druhé a § 96 odst. 1 zákona o rodině jako "životní úroveň", "majetkové poměry povinného". Nelze nalézt rozumný věcný důvod, proč by se tato faktická část majetkových poměrů povinného a možnosti jako rodiče vůbec neměla pozitivně odrážet na životní úrovni dítěte. Naopak, bylo by zjevně nespravedlivé, pokud by - například - otec nezletilého dítěte užíval značné sumy peněz od relativně bohatých rodičů, a žil tak na poměrně vysoké životní úrovni, zatímco jeho dítě by se na této jeho životní úrovni nemohlo podílet jen proto, že peníze otce pochází z jiného zdroje než vlastní výdělečné činnosti (z výživného). Z hlediska smyslu věci - tedy principu, podle kterého se má dítě podílet na životní úrovni rodičů - je v zásadě bezvýznamné, z jakých legálních zdrojů životní úroveň povinného pochází. Tak či onak, vždy zůstává podstata věci, tj. příslušná životní úroveň. Tu je třeba vyjít z úvahy, že by bylo nemravné, aby povinný žil na úrovni třeba i podstatně vyšší než jeho vlastní dítě s pouhou argumentací, že příslušnou částku si přece sám nevydělal, nýbrž mu byla poskytnuta jeho rodiči jako výživné studenta vysoké školy ve věku více než 26 let. Je právem, nikoli povinností rodiče přivést na svět své dítě. Pokud tak však učiní, musí si být vědom všech důsledků, tedy i toho, že své nezletilé dítě musí vyživovat, a to případně i s přihlédnutím k příjmům, které pocházejí od jeho rodičů jako dotace na vlastní studium.

I.ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013

N 104/69 SbNU 709

Rozhodování soudu o výživném na základě majetkových poměrů a životní úrovně rodiče (studenta VŠ)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 10. června 2013 sp. zn. I. ÚS 4239/12 ve věci ústavní stížnosti O. K., zastoupené JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou, se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2012 č. j. 14 Co 113/2012-614 o výživném nezletilého dítěte, za účasti stěžovatelky a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a J. F., zastoupeného Mgr. Julií Filipovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 342, Horšovský Týn, a nezletilého D. K., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem v Domažlicích, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Výroky I a II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2012 č. j. 14 Co 113/2012-614 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky I a II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2012. č. j. 14 Co 113/2012-614 se proto zrušují.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Domažlicích - k žalobě matky O. K. a nezletilého dítěte D. K. - rozsudkem ze dne 20. 12. 2011 č. j. 3 C 140/2008-572 rozhodl, že žalovaný J. F. - otec nezletilého D. K. - je povinen přispívat na výživu dítěte částkou 600 Kč měsíčně. Dlužné výživné za dobu od 16. 2. 2008 do 31. 12. 2011 ve výši 16 300 Kč uložil žalovanému zaplatit k rukám matky O. K. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému dále uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 7 800 Kč.

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je studující vysokoškolák, který má příjem z dohody o provedení práce, resp. z pracovního poměru, který má uzavřen při studiu na vysoké škole v denním kombinovaném studiu, a tento příjem se pohybuje kolem 5 000 Kč za měsíc. Jiný příjem, kromě výživného od rodičů, žalovaný za období od narození nezletilého získal pouze jednorázově, jako model od modelingové agentury, 4 000 Kč. Pokud stěžovatelka-žalobkyně tvrdila, že žalovaný má příjem z prodeje automobilů, soud učinil závěr, že prodané osobní automobily si pořídili rodiče žalovaného a kupní cena z jejich prodeje nenáležela žalovanému, i když se peníze objevily na jeho běžném účtu; nebylo totiž prokázáno, že by mu tyto finanční prostředky rodiče darovali. Žádné jiné příjmy žalovaného než shora uvedené a žádný majetek žalovaného, vyjma skútru, jehož hodnota je zcela zanedbatelná, prokázány nebyly. Skutečnost, že eventuálně získává od zaměstnavatele pracovní oblečení, nemá na výši výživného vliv, stejně tak nelze vycházet z případné domněnky o dalším příjmu žalovaného z tzv. spropitného. Za omezené považoval soud i možnosti a schopnosti žalobkyně zajišťovat výživu nezletilého syna, neboť pobírá rodičovský příspěvek 7 600 Kč měsíčně a od 1. 12. 2009 pouze 3 800 Kč měsíčně; vlastní sice nemovitost (rodinný dům), kterou pronajímá za 5 000 Kč měsíčně, nemovitost je však zatížena hypotékou, kterou hradí žalobkyně společně se svojí matkou. K návrhu stěžovatelky na úhradu výbavičky dítěte, kterou vyčíslila na 50 000 Kč, soud uvedl, že tento nárok by musela žalobkyně uplatnit svým jménem ve sporném řízení dle § 95 odst. 2 zákona o rodině. Při úvaze o výživném však zvažoval i náklady na pořízení výbavičky pro nezletilého a ztotožnil se s názorem žalovaného, že vzhledem k jeho příjmu by měly být "zohledněny" částkou 5 000 Kč; tuto částku již žalovaný stěžovatelce zaslal a ona ji přijala. O povinnosti žalovaného přispět na úhradu výbavy nezletilého proto soud samostatně nerozhodl. O výši výživného pak soud uvažoval vzhledem k požadavkům ustanovení § 85 a 96 zákona o rodině a dovodil, že v možnostech a schopnostech žalovaného je placení výživného maximálně ve výši 600 Kč měsíčně. Uvedl, že při stanovení výživného nezletilého dítěte lze brát v úvahu i část porodného. Při takto stanoveném výživném by měl žalovaný za dobu od 16. 2. 2008 do 31. 12. 2011 zaplatit na výživu nezletilého částku 27 800 Kč, zaplaceno bylo 11 500 Kč, zbývá tak doplatit 16 300 Kč. S ohledem na příjem žalovaného neshledal opodstatněné stanovit splatnost dluhu ve splátkách. Pokud jde o řízení o určení výživného, učinil závěr, že stěžovatelka požadovala pro nezletilého výživné 7 000 Kč, přiznáno bylo výživné 600 Kč; okolnosti případu proto neodůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni a žalovaný se práva na jejich náhradu vzdal.

Krajský soud v Plzni k odvolání matky-žalobkyně rozhodl napadeným rozsudkem takto:

"I. Rozsudek soudu prvého stupně se v napadeném výroku I, pokud jím bylo určeno výživné, které je povinen platit žalovaný pro nezl. D. K. ve výši 600 Kč měsíčně od 16. 2. 2008 do 30. 4. 2012, potvrzuje a od 1. 5. 2012 se rozsudek soudu prvého stupně mění tak, že výživné, které je povinen žalovaný platit pro nezl. D. K. se zvyšuje na částku 1 000 Kč měsíčně, která je splatná vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně O. K.

II. Ve výroku o dlužném výživném se rozsudek soudu prvého stupně mění tak, že dluh na výživném za dobu od 16. 2. 2008 do 31. 7. 2012 ve výši 19 600 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobkyně do 31. 12. 2012.

III. Žalovaný je povinen zaplatit na výbavu pro nezl. D. K. částku 5 000 Kč k rukám žalobkyně do 31. 12. 2012.

IV. Ve výroku III o nákladech řízení se rozsudek soudu prvého stupně potvrzuje.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl především následující.

Nezletilý je dosud útlého věku, takže u matky se předpokládá zajišťování rozsáhlé osobní péče, kterou vyvažuje povinnost přispívat na výživu dítěte finančně. Příjmy žalovaného od rodičů nelze považovat za zdroj, z něhož by měl žalovaný platit výživné na své dítě. Z jejich strany jde o plnění vyživovací povinnosti vůči žalovanému, který se studiem připravuje na budoucí povolání. Výživné, které dostává žalovaný od rodičů, nelze tak zohlednit při posuzování jeho vlastních možností a schopností k placení výživného na dítě.

Krajský soud dodal, že příprava na budoucí povolání řádným denním studiem je případem, kdy povinná osoba nemůže z objektivních důvodů plnit svoji vyživovací povinnost. Tyto závěry pak platí i nadále, až do května 2012. U žalovaného je proto nutno vycházet z jím skutečně dosažených příjmů, nikoliv příjmů, které by eventuálně mohl dosahovat. Žalovaný je stále studentem denního studia na vysoké škole, který je vázán studijními povinnostmi, byť i v kombinovaném studiu, a je proto jeho poměrům přiměřené, pokud pracuje nikoliv na plný pracovní úvazek. Na majetkové poměry žalovaného nemá vliv ani stav finančních prostředků na účtu jeho matky, jehož bližšího objasnění se stěžovatelka domáhala, neboť se jedná o účet třetí osoby. Pokud z něho jsou eventuálně realizovány platby ve prospěch žalovaného, jde rovněž o součást plnění vyživovací povinnosti rodičů žalovaného vůči němu. Jestliže stěžovatelka namítá, že život žalovaného je rozmařilý, není sice vyloučeno, že její tvrzení je opodstatněné, leč v řízení jiné příjmy otce ani majetek, než z nichž vycházel soud prvního stupně, zjištěny nebyly. Z dosahovaných příjmů otce pak není v jeho možnostech a schopnostech placení vyššího výživného než soudem prvního stupně určená částka 600 Kč měsíčně; posouzení rozsahu stanovené povinnosti otce soudem prvního stupně považuje odvolací soud za správné a odpovídající zákonným hlediskům za dobu od narození nezletilého do 30. 4. 2012. V této části proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Odvolací soud, pokud jde o následující dobu, zjistil změnu skutkového stavu, která ve smyslu § 99 zákona o rodině odůvodňuje i změnu rozhodnutí o výživném. Žalovaný dovršil dne 21. 4. 2012 26 let, a i když není vyloučeno, aby se dále připravoval na budoucí povolání i denním studiem na vysoké škole, jde již nadále o studium bez státní (veřejné) podpory. Žalovaný neukončil studium v přiměřené, k tomu stanovené době. Pokud by se tak stalo, byl by již schopen výdělečné činnosti a přiměřeným podílem zajišťovat odůvodněné potřeby nezletilého dítěte. Soud proto od 1. 5. 2012 vychází z toho, že žalovaný by měl být schopen dosahovat výdělek přinejmenším ve výši minimální mzdy, tj. 8 000 Kč měsíčně. Odvolací soud také zjistil, že žalovaný je již od 4. 4. 2012 evidován jako osoba podnikající podle živnostenského zákona. Za výživné přiměřené výdělku osoby pobírající minimální mzdu pro dítě dosud předškolního věku pak odvolací soud považoval od 1. 5. 2012 částku 1 000 Kč měsíčně. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výživné, které je žalovaný povinen platit pro nezletilého k rukám stěžovatelky, zvýšil od uvedeného data na částku 1 000 Kč měsíčně.

II.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve výrocích I a II, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy základního práva na spravedlivý proces.

V konkrétnostech namítá zejména následující.

Odvolací soud nevzal v úvahu životní úroveň otce a jeho majetkové poměry, a to v rozporu s § 85 odst. 2 větou druhou zákona o rodině. Dítě má právo na životní úrovni otce se podílet. Vysoká životní úroveň žalovaného otce plynula i z výpisu z bankovního účtu vedeného na jeho jméno; časté nákupy ve značkových prodejnách, opakovaně vysoké útraty v luxusních barech atd. Žalovaný zrušil tento svůj účet zjevně proto, aby nebylo již dohledatelné, jaké příjmy a výdaje měl. Kombinovaná forma studia pak dovoluje žalovanému otci zajistit si příjmy vlastní výdělečnou činností. Soudy nevzaly v úvahu ani vzdání se výdělečné činnosti v době přerušení studia (2010-2011) ze strany žalovaného a nezabývaly se obdobím od 1. 4. 2012, kdy otec začal podnikat. Argumentace a rozhodnutí odvolacího soudu vybočuje z mezí konsenzuálně akceptovatelného chápání dotčených právních institutů, nekoresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a je svou podstatou výrazem interpretační svévole (libovůle). Ústavněprávním požadavkem přitom je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Uvedl, že při rozhodování o výživném pro nezletilého syna stěžovatelky se řídil zákonem o rodině, především ustanoveními § 85 a 96. V řízení byly provedeny důkazy soudem prvního stupně a doplněny soudem odvolacím. Řízení o určení výživného je sice ovládáno zásadou vyšetřovací, leč tu nelze rozšiřovat do té míry, že povinností soudu je pátrání po poměrech účastníků. Provedené důkazy soudy obou stupňů zhodnotily a posoudily odůvodněné potřeby oprávněného nezletilého i možnosti, schopnosti a majetkové poměry k výživě povinných rodičů.

K ústavní stížnosti se vyjádřil též žalovaný, otec nezletilého, v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník. Po celou dobu rozhodného období byl prý studentem vysoké školy a soustavně se připravoval na budoucí povolání. Jeho jediným zdrojem příjmů byla odměna vyplácená na základě dohody o provedení práce. Dalším "zdrojem příjmů" bylo výživné poskytované mu rodiči, které bylo zcela spotřebováno na náklady spojené se studiem. Žalovaný sice měl veden bankovní účet, ale ten zrušil, neboť jej nepotřeboval. Odvolací soud správně konstatoval, že žalovaný je studentem vysoké školy, a proto je jeho poměrům přiměřené, pokud pracuje nikoli na plný pracovní úvazek. Uvedl, že je si vědom své vyživovací povinnosti, které se nezříká. Nicméně, i on sám má Ústavou zaručená základní práva, a to právo mj. na vzdělání, které se snažil využívat a využívá studiem na vysoké škole a snaží se získat maximální možné vzdělání. Posléze se žalovaný vyjadřuje konkrétně k majetkovým poměrům stěžovatelky.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i Městský úřad v Domažlicích jako opatrovník nezletilého D. K. Uvedl, že odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni je přesvědčivé, vyčerpávající, a pokud stěžovatelka určité námitky uvedla, nejedná se o námitky tak zásadní, které by bylo možno posoudit jako zásah do jejích ústavně zaručených práv.

III.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokráte konstatoval, že primárně není povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva. Jeho úkolem není přezkum běžné zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv či svobod.

Jde-li o otázky výkladu norem podústavního práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, jestliže interpretace podústavního práva současně porušuje základní práva či svobody jednotlivce. Základní práva a svobody podle již ustálené judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval Ústavní soud pojem libovůle jako extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále jako nerespektování kogentní normy či jako interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretaci ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu (i v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury), aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, pro které obecný soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně jako rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. např. nález ze dne 13. 3 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12 (N 43/68 SbNU 433)].

Na základě takto vymezeného rozsahu vlastní přezkumné činnosti se Ústavní soud zabýval tím, zda výklad příslušných norem podústavního práva provedený obecným soudem, který se promítl v jeho právních závěrech, neporušil některé z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

Ústavní soud vycházel z vlastní konstantní judikatury, podle níž není vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Proto přezkoumával napadená rozhodnutí i z jiných důvodů, než jsou v ústavní stížnosti uvedeny.

IV.

Z pohledu práva podústavního na nyní posuzovanou věc dopadají především ustanovení § 85 odst. 2 věty druhé a § 96 odst. 1 zákona o rodině.

Podle § 85 odst. 2 věty druhé zákona o rodině "Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů." Podle § 96 odst. 1 zákona o rodině platí, že "Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika."

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí - ve shodě s judikaturou obecných soudů - že zákon o rodině vyžaduje reflektovat i majetkové poměry povinného a potencialitu jeho příjmů (jeho schopnosti a možnosti); to vše je nutno posoudit komplexně. Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy povinného, ale i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a jeho životní úroveň (srov. např. usnesení ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3624/11; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Odvolací soud při svém rozhodování o výživném za dobu po 30. 4. 2012 tato obecná východiska dostatečně nereflektoval.

Odvolací soud sice uvedl, že žalovaný neukončil studium na vysoké škole v přiměřené době, a že pokud by se tak stalo, byl by již schopen výdělečné činnosti a přiměřeným podílem zajišťovat odůvodněné potřeby nezletilého dítěte. Leč dále již jen podotkl, že žalovaný by měl být schopen dosahovat výdělek "přinejmenším ve výši minimální mzdy, tj. 8 000 Kč ... za výživné přiměřené výdělku osoby pobírající minimální mzdu pro dítě dosud předškolního věku pak soud považuje částku 1 000 Kč měsíčně ...".

Z takto pojatého odůvodnění napadeného rozsudku však plyne, že odvolací soud nevycházel důsledně z potenciality příjmů žalovaného, neboť racionálně obhajitelně nevysvětlil, proč bylo v možnostech žalovaného otce vydělávat v příslušném období jen částky v podstatě nejnižší, tj. minimální mzdu. To platí o to více, jestli odvolací soud vychází z možností žalovaného jako absolventa vysoké školy, pokud by ji byl dokončil v přiměřené době. Ostatně, odvolací soud sám uvádí, že je žalovaný evidován jako osoba podnikající (podle živnostenského zákona).

Při úvaze o majetkových poměrech otce dále obecné soudy sice konstatovaly, že otec má (a měl) na účtu u banky uloženy peníze, ale nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že je otcovi rodiče - jimž tyto peníze náležely - otci darovali. Je zřejmé, že takto zjednodušená argumentace nemůže obstát. Pokud šlo o peníze patřící rodičům otce - jak dovodil obecný soud - je třeba se vypořádat s tím, proč byly tyto peníze na účtu otce vůbec uloženy; to je k posouzení možností otce namístě.

Dále odvolací soud vyslovil názor, že příjmy žalovaného (studenta) od rodičů nelze brát v úvahu při posuzování jeho vlastních možností a schopností k placení výživného na dítě.

Ani tento paušální názor odvolacího soudu jako objektivní, racionálně obhajitelný neobstojí.

Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze totiž přehlédnout, že čím vyšší částku na výživném otec nezletilého obdrží od svých rodičů, tím je vyšší jeho faktická životní úroveň, jeho majetkové poměry a jeho možnosti. Proto nelze paušálně vyloučit subsumpci příjmů žalovaného od rodičů pod výše citované pojmy v § 85 odst. 2 větě druhé a § 96 odst. 1 zákona o rodině jako "životní úroveň", "majetkové poměry povinného". Nelze nalézt rozumný věcný důvod, proč by se tato faktická část majetkových poměrů povinného a možnosti jako rodiče vůbec neměla pozitivně odrážet na životní úrovni dítěte. Naopak, bylo by zjevně nespravedlivé, pokud by - například - otec nezletilého dítěte užíval značné sumy peněz od relativně bohatých rodičů, a žil tak na poměrně vysoké životní úrovní, zatímco jeho dítě by se na této jeho životní úrovni nemohlo podílet jen proto, že peníze otce pochází z jiného zdroje než vlastní výdělečné činnosti (z výživného). Z hlediska smyslu věci - tedy principu, podle kterého se má dítě podílet na životní úrovni rodičů - je v zásadě bezvýznamné, z jakých legálních zdrojů životní úroveň povinného pochází. Tak či onak vždy zůstává podstata věci, tj. příslušná životní úroveň. Tu je třeba vyjít z úvahy, že by bylo nemravné, aby povinný žil na úrovni třeba i podstatně vyšší než jeho vlastní dítě s pouhou argumentací, že příslušnou částku si přece sám nevydělal, nýbrž mu byla poskytnuta jeho rodiči jako výživné studenta vysoké školy ve věku více než 26 let. Je právem, nikoli povinností rodiče přivést na svět své dítě. Pokud tak však učiní, musí si být vědom všech důsledků, tedy i toho, že své nezletilé dítě musí vyživovat, a to případně i s přihlédnutím k příjmům, které pocházejí od jeho rodičů jako dotace na vlastní studium.

Ústavnísoud dodává, že povinnost obecných soudů vykládat zákon o rodině objektivně obhajitelně, racionálně plyne (například) z nálezu ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12 (bod V).

V.

Proto Ústavnísoud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2012 č. j. 14 Co 113/2012-614 ve výrocích I a II zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Za splnění podmínek uvedených v § 44 citovaného zákona učinil tak s upuštěním od ústního jednání.

Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci poukazuje Ústavnísoud na skutečnost (obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu), že je ve věcech podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, resp. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu, pokud by to zákon nevylučoval. Jak konstatovaly kupř. již nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 (N 32/48 SbNU 415) nebo ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12 (viz výše), se zřetelem na "systém" dovolacího řízení neexistuje jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, než je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající důsledně principům výkonu spravedlnosti v právním státě.