I. ÚS 4133/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2012

I.ÚS 4133/12 ze dne 15. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. K., zast. Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem, sídlem Holečkova 105/6, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.7.2012, č.j. 19 Co 44/2012-124, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31.10.2011, č.j. 6 C 35/2011-71, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud"). V rámci shrnutí skutkového stavu informoval, že dne 8.12.2009 uzavřel se zhotovitelem smlouvu o dílo na automatický kotel, přičemž tato smlouva je spotřebitelskou smlouvou. V záruční době, a to dne 20.12.2010, uplatnil u zhotovitele reklamaci nefunkčního podavače, zhotovitel reklamaci zamítl a stěžovatel následně zajistil opravu. Protože považoval vyřízení reklamace za nikoli řádné, odstoupil od smlouvy o dílo a poté zaslal zhotoviteli předžalobní upomínku. Protože zhotovitel nereagoval, podal stěžovatel žalobu o vrácení ceny díla oproti vydání kotle, žalobu okresní soud zamítl, což odůvodnil zjištěním, že reklamaci vyřídilo přímo servisní středisko, a to v zákonem stanovené lhůtě, proto stěžovatel nemohl od smlouvy o dílo účinně odstoupit a učinil tak až po odstranění vady. Stěžovatel se závěry a s odůvodněním prvostupňového soudu nesouhlasil, proto podal odvolání, rozsudkem krajského soudu byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen (pozn. v této části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně reprodukoval průběh dokazování). Podle stěžovatele bylo postupem obou soudů a jejich rozhodnutími opakovaně a několikrát porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to nerespektováním nalézací praxe Ústavního soudu, nerespektováním zásady volného hodnocení důkazů a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí ve věci samé. Připomíná závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 2983/08 k aplikaci § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, od nichž se údajně odvolací soud odchýlil, tvrdí, že při hodnocení důkazů nebylo postupováno v souladu s § 132 obč. soudního řádu, např. tím že soudy neověřily pravdivost tvrzení obsaženého v sms (textové) zprávě a její pravost, a doplňuje, že jím uvedené námitky a předkládané důkazy soudy úmyslně či nedbalostně pominuly, přitom mohly mít vliv na výsledek rozhodnutí.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Žalobou podanou u okresního soudu se stěžovatel domáhal, aby žalovanému zhotoviteli byla uložena povinnost zaplatit částku 111 307,- Kč s příslušenstvím oproti vydání v žalobě označeného kotle. Tvrdil, že platně využil právo na odstoupení od smlouvy z toho důvodu, že reklamace nefunkčního kotle nebyla ve lhůtě 30ti dnů ode dne uplatnění vyřízena. V důsledku toho mu náleželo stejné právo jako by se jednalo o vadu neodstranitelnou. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, protože v době odstoupení závada na kotli neexistovala, neboť byla ve lhůtě 30ti dnů od oznámení vady odstraněna. Okresní soud se zabýval zejména tím, zda stěžovatelovo odstoupení od smlouvy bylo účinné a nastaly tak podmínky pro vrácení vzájemného plnění podle žaloby. K tomu provedl řadu důkazů a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Okresní soud vyšel ze spotřebitelského charakteru právního vztahu mezi účastníky, konstatoval existenci vady, včasnou reklamaci u prodejce kotle, tj. u žalovaného, který reklamaci zamítl, a následnou reklamaci u servisní společnosti, která vadu odstranila v zákonem stanovené lhůtě. Z těchto důvodů nemohl stěžovatel účinně od smlouvy odstoupit. V odůvodnění také okresní soud zhodnotil výslech jednoho ze svědků a uvedl důvody jeho nevěrohodnosti, stejně jako čestného prohlášení jeho manželky a zpochybnění SMS správy žalovaným; též objasnil důvody, pro které neprováděl další důkazy, jež byly zaměřeny na záležitosti irelevantní pro posouzení sporného nároku. Stěžovatel napadl prvostupňový rozsudek odvoláním, v němž namítal, že žalovaný nevyřídil včas a řádně reklamaci, zpochybňoval hodnocení důkazů, věrohodnost některých svědků a vznášel další námitky. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo odvolání není důvodné, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění zdůraznil, že nenašel důvod k odchýlení se od skutkového stavu zjištěného okresním soudem, neboť důkazy byly provedeny v souladu s obč. soudním řádem, a akcentoval, že okresní soud přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, a své skutkové závěry přesvědčivě a logicky zdůvodnil. Zejména připomenul, že z provedených důkazů vyplynulo, že vada kotle byla odstraněna (a to bezplatně, což stěžovatel v žalobě neuvedl) ještě před odstoupením od smlouvy, a to ve lhůtě třiceti dnů. Z těchto důvodů neměl stěžovatel právo od smlouvy odstoupit, ke zrušení smlouvy nedošlo, proto nezaniklo vlastnické právo stěžovatele ke kotli a nevznikl mu vůči žalovanému právní vztah z bezdůvodného obohacení. V další části odůvodnění se vypořádal s odkazem stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2983/08, který nepovažoval za přiléhavý na rozhodovanou věc, byť stěžovatel nemá od servisní společnosti potvrzení o rozsahu provedené opravy a dne, kdy oprava byla vykonána, nemůže tento nedostatek přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, protože byl při odstranění závady přítomen a nepotřeboval být informován, jakým způsobem je jeho reklamace vyřízena (přitom datum reklamace bylo okresním soudem zjištěno z provedených důkazů).

IV.

Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozsudkem okresního soudu a krajského soudu nedošlo, ani postupem obou soudů v řízení před vydáním napadených rozsudků. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhá vůči žalovanému vrácení zaplacené ceny díla po údajném odstoupení od smlouvy o dílo z důvodu neodstranění vady, resp. nevyřízení reklamace v zákonem stanovené třicetidenní lhůty. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v otázce vyřízení jeho důvodné reklamace ve lhůtě zakotvené v § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto punktu pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně včasného a řádného vyřízení reklamace bezplatným odstraněním vady servisní společností. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se oba soudy vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a návrhy, zejména s těmi, které zcela evidentně nevedly k rozumnému uspořádání vztahů mezi zhotovitelem a objednatelem.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2012

Vojen Güttler, v.r

předseda senátu