I. ÚS 4057/12 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2012

I.ÚS 4057/12 ze dne 21. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti E. I. K., zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 437/2012 ze dne 6. září 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu v jeho výroku o nákladech řízení a domáhá se jeho zrušení.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadeného rozhodnutí, bylo jím v řízení, v němž stěžovatelka měla postavení povinné, rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byla zastavena na majetek stěžovatelky nařízená exekuce, oprávněné stanovena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady exekuce ve výši 5 520,- Kč a povinnost zaplatit soudnímu exekutoru náklady exekuce, k odvolání oprávněné změněno tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit oprávněné náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 16 644,- Kč. Jak v odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, učinil tak za použití ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu, neboť důvod pro postup podle § 89 citovaného zákona neshledal. To proto, že oprávněné podle jeho názoru nelze přičítat zavinění na zastavení exekuce, když u ní nebylo zjištěno, že by nedbala náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na exekuci. Ve výroku o nákladech exekutora bylo rozhodnutí soudu I. stupně změněno tak, že soudní exekutor nemá právo na jejich náhradu s odůvodněním, že exekutor náklady nepožadoval. Konečně byla napadeným usnesením dále stěžovatelce stanovena povinnost nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 10 336,80 Kč, kterýžto výrok odůvodnil odvolací soud ustanovením § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 89 exekučního řádu.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu vývoje dané věci dává najevo nesouhlas s postupem odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení. Odvolací soud měl důsledně postupovat podle ustanovení § 89 exekučního řádu a zabývat se otázkou zavinění na zastavení exekuce také na její straně, což podle jejího názoru neučinil. Z těchto v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1, č. 5, Praha 1995). Totéž platí i pro rozhodnutí o nákladech řízení, kdy obecný soud aplikuje v rozhodnutí jiné ustanovení, než to, které by měl podle přesvědčení stěžovatele použít, a užití aplikovaného ustanovení zdůvodní. Tak se také v posuzovaném případě stalo. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky zjištěn nebyl a Ústavní soud proto její stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 21. listopadu 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu