I. ÚS 402/97Usnesení ÚS ze dne 05.01.1999

I.ÚS 402/97 ze dne 5. 1. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J.E., zastoupeného advokátkou JUDr. Š.L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 20 Co 189/97,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal v zákonné lhůtě výzvu Ministerstvu financí ČR, kterou se domáhal finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ministerstvo financí ČR odmítlo jeho požadavek, aby mu bylo uhrazeno Kč 400 000,--, což byl jeho kapitálový vklad do znárodněné firmy J.P., krycích směnek v úhrnné hodnotě Kč 300 000,-- a osmi vkladních knížek Všeobecné záložny v Ch. v celkové výši Kčs 306 769,30. Žalovaný odmítl úhradu s tím, že finanční náhrada za kapitálový vklad a vkladní knížky odňaté v souvislosti se znárodněním firmy, není titulem k poskytnutí finanční náhrady podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 1 pak žalobu stěžovatele na celkovou částku Kč 1 006 769,30 svým rozsudkem ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. 24 C 239/95, zamítl.

Stěžovatel podal odvolání k Městskému soudu v Praze a současně spolu s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které však bylo usnesením ze dne 26. 1. 1998 odmítnuto.

Stěžovatel namítá, že uvedeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby byl zrušen.

Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření odkázal na judikaturu Ústavního soudu v tom směru, že ústavní ochrany podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod nepožívá sporný nárok na majetek. V dané věci nejde o restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť tento zákon upravuje - a to ještě nikoliv ve všech případech - restituci u odňatých věcí movitých a nemovitých, nikoliv však u "znárodněných" či "vyvlastněných" pohledávek. Zákon č. 87/1991 Sb. podle jeho názoru nezakládá žádné nároky v oblasti občanskoprávních vztahů tam, kde sice došlo také k majetkové křivdě, avšak nikoliv ve formě odnětí věcí, nýbrž ve formě neuspokojení pohledávek, neboť v daném případě jde o kapitálový vklad, směnku a spořitelní vklady.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatel své názory odůvodňuje argumenty, které již byly uplatňovány v předchozím řízení a které především spočívají v účelovém a přitom nesprávném výkladu některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Dvě "doplnění" ústavní stížnosti podané stěžovatelem samostatně, tj. bez pomoci právního zástupce, nemají ve vztahu k věci relevantní obsah, neboť vesměs toliko zahrnují některé další úvahy k výkladu citovaného zákona.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že čl. 11 citované Listiny chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a proto probíhá soudní řízení.

Pokud jde o stěžovatelovy námitky, že Městský soud v Praze neprovedl dokazování týkající se firmy J.P. - výroba čepic, což by mohlo být vykládáno jako námitka týkající se práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, lze jen konstatovat, že obecný soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Jeho povinností přitom je řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy nebyly provedeny. V dané případě již Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a proto v tom směru neprováděl žádné důkazy, neboť jejich provedení považoval za nadbytečné. S touto argumentací se ztotožnil i Městský soud v Praze. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za plně dostačující.

Jak vyplývá i z výše uvedeného, Ústavní soud neměl důvody se zabývat otázkami výkladu ustanovení zákona nebo případnou polemikou s takovým výkladem. V dané věci nejde ani o restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť tento zákon nezakládá žádné nároky v oblasti občanskoprávních vztahů tam, kde došlo k majetkové křivdě neuspokojením pohledávek. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným, a proto nezakládá vlastnický vztah věřitele k věci, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému.

Jelikož Ústavnísoud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 1999JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu