I. ÚS 4008/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2016

I.ÚS 4008/14 ze dne 15. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka a o návrhu stěžovatelky Obec Černá v Pošumaví, IČ: 002 45 828, se sídlem Černá v Pošumaví 46, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014 č. j. 28 Cdo 4271/2014-202, spojeným s návrhem na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, IČ: 013 12 774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále navrhla zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.

3. Žalobou podanou dne 2. 4. 2013 u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "soud prvního stupně") proti vedlejšímu účastníkovi se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k nemovitým věcem s tím, že toto vlastnické právo nabyla ke dni 1. 7. 2000 podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2014 č. j. 5 C 88/2013-140 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Tento rozsudek byl dále potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") ze dne 27. 5. 2014 č. j. 22 Co 804/2014-178. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že lhůta je v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. definována zcela určitě a jednoznačně tak, že končí dnem 31. 3. 2013, přičemž na jejíž počítání nebylo možné použít ustanovení § 122 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Soudy rovněž připomněly důsledky vyjádřené přímo v zákoně, a to že ke dni 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání s tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") vyřešena. Konkrétně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o uplynutí prekluzivní lhůty, rovněž však připomněla povahu zákona č. 172/1991 Sb. jako restituční normy, jejímž účelem má být navrácení majetku obcím.

5. Usnesením dovolacího soudu ze dne 15. 10. 2014 č. j. 28 Cdo 4271/2014-202 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že napadené rozhodnutí neřešilo otázku, která by v judikatuře již nebyla vyřešena. Dále zdůraznil, že pravidla o počítání lhůt vymezená v § 122 odst. 3 občanského zákoníku se aplikují pouze tehdy, nestanoví-li konkrétní právní předpis jinak.

II.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutími jak soudu prvního stupně a soudu odvolacího, tak i soudu dovolacího, petit ústavní stížnosti však směřuje pouze proti usnesení dovolacího soudu.

7. Stěžovatelka označuje ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. za nesouladné s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 11 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že jakýkoliv zásah zákonodárce do základních lidských práv by měl být vždy odůvodněn potřebou společnosti jako celku nebo ochranou práv třetích osob. Současně je podle stěžovatelky nutné, aby při takovém zásahu byla ctěna zásada rovného postavení subjektů. Ani jedna z těchto premis však podle ní nebyla dodržena.

8. Stěžovatelka dále uvádí, že pro případ pozbytí vlastnického práva jí dle zákona č. 172/1991 Sb. nebyla poskytnuta žádná náhrada. Současně vyjádřila přesvědčení, že jí nebyl dán ani dostatečný časový prostor pro zachování vlastnického práva, neboť zákonná fikce převodu vlastnického práva nastala po devíti měsících ode dne nabytí účinnosti zákona.

9. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu byl nesprávně vykládán způsob počítání běhu lhůt. Podle jejího přesvědčení byla žaloba podána ve lhůtě, neboť podání odeslala již 29. 3. 2013.

10. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu. Ze stejných důvodů rovněž navrhla zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.

III.

11. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka k vyjádření.

12. Dovolací soud ve svém vyjádření uvedl, že zákonodárce je oprávněn konstruovat dopad běhu času odlišně od obecných pravidel. Podle těchto obecných pravidel má být postupováno teprve tehdy, nestanoví-li zákon jinak. Dovolací soud dále uvedl, že stěžovatelka přehlíží, že předpisy směrující ke zmírnění majetkových křivd musí obsahovat jednoznačné vymezení časového rámce pro uplatňování nároků. Stejně tak nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatelky o vyvlastnění bez náhrady, neboť zákon č. 172/1991 Sb. směřoval k opaku, tedy k bezúplatnému převodu majetku státu na obce, jimž současně dal značný časový prostor pro chopení se svého vlastnictví.

13. Stěžovatelka v rámci repliky v prvé řadě uvedla, že její názor o zachování lhůty má oporu v právní praxi i principech ustáleného evropského právního myšlení. Dále doplnila, že dovolacím soudem uváděné časové limity směřovaly k nabytí vlastnického práva. Nyní napadené ustanovení však vlastnického práva naopak zbavuje, a to po uplynutí relativně krátké lhůty. To vše tak, že zcela chybí veřejný zájem, který by uvedený postup ospravedlňoval. Stěžovatelka se dále soustředila na důsledky stávající právní úpravy, konkrétně vracení již jednou řádně vydaného majetku do vlastnictví státu.

IV.

14. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením účastníka, replikou stěžovatelky a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

16. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

17. Podstatou ústavní stížnosti byla jediná otázka, a to zda právní úprava lhůty k podání určovací žaloby podle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, stanovuje speciální pravidla k obecné právní úpravě počítání času a určení konce lhůt podle § 122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013.

18. Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1690/15 došlo k postoupení věci vedené pod touto sp. zn. a rovněž věcí projednávaných v řízeních pod sp. zn. I. ÚS 4008/14, I. ÚS 4006/14, II. ÚS 2649/14 a IV. ÚS 1672/15 k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu.

19. Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/16 dospěl k závěru, že výklad obecných soudů, podle nichž lhůta stanovená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012, je speciální lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení § 122 odst. 3 občanského zákoníku, je ústavně konformní. Z odůvodnění vyplývá, že zákonodárce stanovil konec lhůty k uplatnění vlastnických práv na konkrétní datum a pevným datem určil i den přechodu vlastnictví na stát, pokud obce své vlastnické právo neuplatní. Právě pevně stanovená data a zejména datum přechodu vlastnictví na stát vylučují použití obecných pravidel běhu lhůt. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž uvedl, že nemůže přisvědčit stěžovatelům ani v tom, že se v tomto případě jedná o zbavení vlastnického práva bez náhrady. Ke dni 1. 4. 2013 a ostatně ani k dnešnímu dni není jisté, zda předmětné pozemky na stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb. vůbec přešly. V katastru nemovitostí byl jako vlastník uveden stát a stěžovatelé po více než dvacet let neučinili potřebné kroky k nápravě. Datum 31. 3. 2013 má tak spíše charakter "restituční tečky", do kdy je nutno uplatnit sporná práva. Navíc k přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb. Jeho novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb. bylo stanoveno, že teprve marným uplynutím lhůty přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovéto oprávnění přitom bylo plně v dispozici zákonodárce, který vážil na jedné straně eventuální vlastnická práva obcí a na straně druhé se snažil ukončit období nejistoty ohledně vlastnických práv k pozemkům dotčených restitucemi. Uvedený nález se závěrem soustředí i na námitku krátkosti předmětné lhůty (29. 6. 2012 až 31. 3. 2013). Tato námitka podle Ústavního soudu nemůže obstát. Za prvé jí předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. účinné od 24. 5. 1991 ukládalo obcím povinnost do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá. A za druhé, stěžovatelé tuto svou novou povinnost téměř splnili. Žalobu ve lhůtě vypracovali a odeslali. Jen ji neodeslali tak, aby byla soudu doručena do 31. 3. 2013. Stěžovatelé i jejich právní zástupce mají ze zákona zřízenou datovou schránku. Nejsou sice povinni ji používat k odesílání dokumentů státu, ale nic jim v tom nebrání. Stěžovatelé i jejich právní zástupce tak mohli předmětnou žalobu odeslat prostřednictvím datové schránky i po celý den 31. 3. 2013 a žaloba by byla podána včas. Postačilo by i pouhé odeslání elektronickou poštou, buď se zaručeným podpisem, nebo i bez něj, se současným odesláním žaloby v listinné podobě.

20. Na základě uvedeného nálezu je nutné i v nyní projednávané věci učinit závěr, že dovolací soud rozhodl ústavně konformním způsobem a nezasáhl do základních práv stěžovatelky. Stejný osud sdílí ústavní stížnost rovněž v části navrhující zrušení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu